Nejste přihlášen/a.
Nebudu tu probírat minulost (nevýchovu) ani přílišné detaily. Dospělá dcera s vlastním příjmem bydlí u nás. Aby si mohla šetřit na vlastní bydlení, platí u nás už pár měsíců jen a pouze pár stovek inkasa, druhou polovinu ji hradíme my. Bylo totiž na začátku domluveno, že si bude šetřit maximálně. Nezačala však šetřit nic. Donutili jsme ji tedy, aby aspoň nějakou částku odkládala s tím, že má odkládat více. Více neodkládá - zbytek rozšoupne za samé nepotřebné krámy. Někdy na mě ječí, jindy mi píše velmi neuctivé maily, kdy především mě posílá jít se psychicky léčit. Jiný manžel by na takovou dceru dočervena rozpálený vyletěl, můj reaguje tak, že chce abychom ji i nadále finančně sponzorovali. Co byste o takovém manželovi řekli? Potřebuji mu vaše odpovědi předat. Děkuji předem za vaši pomoc!
V mem okoli mam take jedny takove se synem.
On jim doslova sere na hlavu, nadava jim, nema problem je poslat do prdele a oni, presto, ze obcas na nej take nadavaji, ho porad financne vydrzuji (a ne rovna malymi castkami) a zkratka je to jejich synacek (neni jedinacek, ale jediny syn).
Nechapu to, ale asi to tak nekteri rodice zkratka maji a cokoliv se jim snazit vysvetlit je marne a zcela se to miji ucinkem. Ne, ze by tu situaci realisticky nevideli, vidi a moc dobre, ale nic s tim nedelaji. Asi jim to tak tedy vyhovuje.
-
Chci tim rict, ze podle mne manzela zadnymi argumenty nepresvedcite, protoze to asi neni tak, ze by byl slepy, abyste mu mohla otevrit oci, ale spise to tak asi proste chce a vyhovuje mu to.
Měla byste vysvětlit manželovi, že dceří svým jednáním vůbec nepomáhá, ale naopak. Musíte být jednotní, neústupní, škoda, že jste na začátku nestanovili přesnou částku, kterou dcera měsíčně odloží a přes tu by nejel vlak.
Nemůžete sponzorovat do nekonečna, stanovte částku, kterou dcera odloží, kontrolujte to.
Pokud by na mě ječela a chovala se hnusně, dávno by měla kufry za dveřma.
Co to máte za chlapa, že takovému jednání klidně přihlíží a neflákne jí z každé strany jednu? Jen mu to přečíst dejte, snad mu docvakne..
Napadá mě, že to s tím stěhovaním nemyslí moc vážně ani ona, ani váš manžel. Jinak je pochopitelné, že podobné chování k vám je nepřípustné.
Ano, se svým vlastním bytem to nemyslí vážně. To jsem pochopila rychle. Chce tu na nás parazitovat dlouhá léta. Její celoživotní heslo je "dnes se musím mít dobře." Co bude za x let ji vůbec nezajímá. Myslím, že je to dnes problém mnoha mladých, že se chtějí mít dobře teď na úkor rodičů. Ona stále říká: "Je mi dvacet, chci si život užít." Užívá si ovšem na náš úkor. Ani já, zajištěná, si nedovolím kupovat tak předražené hlouposti A muž to tradičně toleruje včetně věčného napadání mé důstojnosti. Ano, jsem rozhodně páté kolo u vozu. Je mi jich líto obou, dcera dopadne nejspíš velmi špatně...Domluva totiž zní, že za určitý počet let ji z domu vyhodíme (i násilně Policií). Tomu ona ovšem nevěří - ví, že otec je její eso.
Kdyz ctu Vas dotaz, tak az nyni jsem si vlastne uvedomil, ze jak jsem dodelal skolu a zacal jsem pracovat, tak jsem jeste nejakou dobu take bydlel u rodicu a neprispival jim na nic - az je mi stydno kdyz si to ted uvedomuji. Uz je to velmi davno, plat jsem mel tehdy velmi nizky ale vlastne nevim proc oni po me nic nechteli/ja jim nic nenabidl. Je pravda, ze jsem ale zase pomahal doma na baraku, na zahrade jak bylo treba a choval jsem se k nim slusne. A na sve bydleni jsem si pak vydelal sam, bez jakekoliv jejich pomoci. Dnes jim obcas nejakymi penezi prispeju.
Ja jak se znam, tak bych po svych detech nejakou dobu zadny prispevek take nezadal, stejne jako Vas manzel. S cim bych ale mel zasadni problem by bylo pokud by se k nam chovali drze, tak jak popisujete.
U vas ale vidim problem hlavne v tom, ze nejste s manzelem v teto dulezite veci za jedno. Pokud na to mate kazdy jiny nazor, mozna by byl resenim kompromis - podporovat po omezenou dobu, treba 1 rok.
Já s mužem jsme také dva roky po svatbě žili jen za inkaso u rodičů - ve velmi skromných podmínkách. Do začátku nám však jinak nic nikdo nedal. Od dcery nepožadujeme líbat vděčností nohy, ale třeba neutralitu. Ne štěkání, kurvování, posílání do blázince, výsměšky, hrubá slova. My máme stále hypotéku, žádný obrovský příjem a přesto si naší finanční podpory neváží.
kuk - netrapte se, nehádejte se s manželem. Nečetla jsem odpovědi, třeba se budu opakovat. Na půl roku odejděte z domova vy. Je jedno kam - kamarádka, babička, ubytovna, garzonka do nájmu atd .Za půl roku se manžela zeptejte zda nezměnil názor.
A nepište, že to nejde, že zahrada bude ladem je zcela fuk. Že budou neumyta okna je také jedno a udělala bych to hned, vánoce nevánoce.
Oni jsou dva proti vám, i když pravda je na vaší straně. Poporuje její lumárnu a asi bude vždy stát na její straně, takže by i odpálkovali váš návrh, aby si jako dospělá s vlastním příjmem našla své bydlení a platila třeba zatím nájem, než si našetří na své..Jestli váš manžel dával takovouto výchovu dceři i v dětských a dalších letech, tak není divu, že z ní vyrostlo, co z ní vyrostlo. A postoj vašeho manžela k vám, už není ani jako od partnera. Z toho, co popisujete, jste tam vlastně páté kolo od vozu a dceru už nezměníte. Je to v ní už hodně rozjeté a ona si své blbé a nechutné chování už ani neuvědomuje. Já být na vašem místě, tak se z toho zvencnu.
Dcera Vás nebere, manžel ji v tom podporuje, místo aby jí jednu střelil. On vůbec nestojí o to s Vámi problém řešit... Já bych to nevydržela a asi bych utekla s tím druhým sourozencem, at to manžel s dcerou táhnou sami. Ale komplet všechno. Od mytí oken, přes vaření, žehlení platby.. A dárkypod stromeček holka nepotřebuje, kupuje si pořád.
A vrátila bych se, až bude mít holka zřízené Stavební spoření s velkou částí ze své výplaty a oba budou bude pocvičeni v domácích pracech. Vím, že to je nejspíš nereálné. V tom případě bych asi navštívila Poradnu pro rodinné záležitosti. Když psychologa, tak at si své vyslechnou všici, manžel i dceruška.
Děkuji za rady! Teď už je na poradny pozdě. Dcera chodí k psycholožce, ale ta přirozeně musí věřit její verzi, takže jí vlastně ještě víc poštvává proti nám. Když měla asi 17 let, po poradnách jsme s manželem v zoufalosti chodili. Ač mluvil hlavně manžel, všude nám řekli to samé: Je to rozmazlené dítě, kterému byla upřena důsledná výchova. Prý potřebuje režim. Na to však už bylo pozdě. Dcera se "vybarvovala" od šesti let a ač kdekdo manžela varoval, že ji nevychovává/vychovává špatně, on si vlastně dodnes nemůže pomoci
Psycholožka si nepozvala Vás, myslím sólo, aby méla objektivní pohled na věc?!? Tak se u ní objednejte! Nikdo to nemusí vědět. Jen ona by měla vědět, jak její působení dopadá na fungování rodiny, na její členy...
Děkuji za radu! Nevím však, bohužel, ke které chodí. Navíc mě nohy neslouží, tak by musel manžel a ten chodí pořád do práce, aby ho nevyhodili. Kdysi jsme se takto k dřívější její psycholožce objednali, ale moc to nepomohlo. Stejně jako tu znáte jen můj pohled na věc, psycholog zná jen dceřin a tak jí ubezpečuje, jak hrozné měla rodiče. Hlavně aby ji pomohl dát si dohromady svůj život a dívat se na něj více objektivněji.
Dostala od nás do začátku na šetřící účet několik desítek tisíc korun. Přislíbili jsme ji 3 roky bydlení "za pusu" s tím, že pokud uvidíme maximální šetření, tak se doba levného bydlení u nás se prodlouží. Měla doma pomáhat. Když jí jednou za měsíc požádáme o drobnou, půlhodinovou práci na zahradě, cuká se až to bolí. Ona nikdy lásku od nás nevnímala. Je to sice zvláštní, ale je to tak. Na jakékoliv přirozené napomenutí začne chrlit oheň a šípy. Lže nám horem spodem a přitom tvrdí, že nám nikdy, nikdy nelhala. Měla jsem právě to nadšení, že dcera se vzpamatuje po tom všem, co nám provedla. Ale ne, škoda. Vztahy tu opravdu nejsou standardní. Začalo tím, že se otec s dcerou na sebe upnuly, otec ji přestal vychovávat a dovolil jí chovat se vůči všem děsuplně. Co si dovolovala na škole k profesorům - nevěřila jsem svým uším na třídních schůzkách.
Vím od dceřinných 6let, že naše vztahy nejsou standardní a rodinná dynamika byla od té doby velmi narušena. Toto dítě zoufale potřebovalo pevnou ruku otce, ale dostalo se jí zmatené ruky otce. Říkávám muži, že je špatný otec, ale skvělá maminka. Prostě jsem tu musela dělat tátu já, ale nefungovalo to stejně. Nemůže vám váš muž tak nabourávat výchovu. Dodnes mě mrazí záda ze situací, které jsem tu zažívala. Otec prostě je nějakým způsobem vždy hlavou rodiny a ta když funguje špatně, vše se jaksi pokřiví. Jedinou cestou pro mě bylo se rozvést, když byla dcera malá, netušila jsem však, do jakých rozměrů to tu půjde. Otec musí dělat otce, ne nejlepšího kamaráda...Když už tu má někdo být nej kamarád, tak snad máma. Ovšem můj názor je, že rodiče jsou rodiče. Láska a disciplína. Disciplína se nesmí vypouštět.
Já se optám, protože toho už tady máte více dotazů a mnoho měsíců. Vy máte takové zvláštní vyjadřování, máte nějakou odbornost ohledně vztahů v rodině? Takové všechno moc naučené, neosobní, ale zároveň ublíženecké, zahnána do kouta, kde nevíte kudy kam. Vy sama jste byla se sebou a s tímto problémem u psychologa, v poradně, jak byste Vy měla k tomu problému přistupovat, jak komunikovat? Nebo dojděte, určitě to na Vás zanechalo stopy, jste v křeči, schoulená.
Za ty roky bych se snažila asi o přístup - jedním uchem tam, druhým ven, žila jemně, spokojeně svůj život, snažila bych se udržovat psychicky i fyzicky fit. Netlačila bych na otce i dceru, je to její/ch/ život. Určitě bych si střádala peníze na svůj účet a do společné kasy dávala opravdu jenom minimum.
At se snaží manžel.
Neustálé napomínání, promluvy, domluvy u dcery nefungují. Nastiňování černých scénářů také ne.
Nežijte dceřin život, buďte svojí paní, nenakupujte mnoho, ale spíše minimum, jen to nejnutnější.
Vařte čočku, kroupy, fazole, hrách, brambory, k tomu 5 dkg masa, syrový zelný salát, vodu z kohoutku. Nejsou penízky, tak žádné mlsoty.
Děkuji za velmi milé, laskavé rady! Nevím, co vám na to povědět. Psychologii znám jako náruživá čtenářka horem spodem, vím teoreticky, jak to má v rodině fungovat. V celé minulosti jsem tu fungovala jako muž - konflikty se sousedy, s úřady apod. musela řešit já. Nutila jsem k tomu muže - bez efektu. Mě totiž vůbec nevyhovuje řešit konflikty, ale někdo hnízdo bránit musel. Život je hold těžký. Mě prostě trápí, že dcera se řítí do finančních potíží, že peníze spravuje jak dvouleté dítě. Ale máte pravdu, musím se s tím smířit.
Není i je? Přece když máte dvě děti, žádné z nich není jedináčkem. Pak se narodilo další dítě, já z toho cítím něco divného, jako byste pořídili další věc. Je to jen můj pocit, možná jste nám nenapsala všechno upřímně.
Tak jsem si všechno přečetla a nějak mi nejde do hlavy, že na té své dceři nenacházíte vůbec nic pozitivního. A přitom je to Vaše dítě. Já mám z toho divný pocit. Buďto jste ji Vy nikdy ráda neměla, nebo to není pravda a celý příběh je smyšlený. A také bych se ráda zeptala, jestli jste teda všechny ty odpovědi už manželovi předala a co teda na to říká? Psala jste, že se ptáte proto, že je hlavně chcete předat jemu. Tak co Vám teda řekl, když si přečetl i ty Vaše zvláštní reakce?
Když jste na někoho do morku kosti naštvaný, většinou na něj nepějete ódy. Kladné vlastnosti dcera má, ale nejsou třeba je tu psát. Manžel snad si zrovna to čte. On původně (kupodivu!) velmi nechtěl, aby dcera tu šla zase zpět bydlet. Někdy je takový extrémista. Nechtěl, aby šla z předraženého nájmu k nám si šetřit a teď zase ji hrozně chce sponzorovat i na náš úkor, ve smyslu parazitování :-O. Nebyl by to parazitismus, kdyby neutrácela a kdyby se k nám chovala slušně. Kdo nechce svým dětem pomoci?
Manžel si vaše rady přečetl a souhlasí se mnou. Dceři chce napsat mail a mluvit s ní, ale až se vrátím z nemocnice, kam půjdu. Nevěříme ji, kdovíco by tu z pomstychtivosti provedla. Dáme ji možnosti na výběr, jistě si vybere tu, kdy bude platit celé své inkaso a nadále šetřit si na účet, který můžeme kontrolovat, domluvenou částku. Takže změnou bude to, že nebude platit jen polovinu inkasa, ale celé, bude se muset začít chovat s respektem. Zbytek výplaty si tedy bude moci rozfofrovat. Je to blbý, když člověk neudrží korunu a nepřemýšlí o době za pár let. Když nemíní využít šance. Nejsem povinna žít já v bídě, aby ona si mohla kupovat totální kraviny, které následně hodí do popelnice. Kdo to s penězi neumí a nechce umět, bude vždycky chudý. Hold se musím smířit s tím, že dcera moc dobře nedopadne...
Máte nějaký objektivní důvod se domnívat, že by se mohla mstít? Výše jste psala, že máte zvláštní vztahy. Opravdu to tak asi je. Osobně si nedokážu představit, že bych podobným způsobem mluvila s rodiči (Je mi 32, takže nejsem ve věku vaší dcery, nicméně ani tehdy jsem to neměla jinak než teď), ovšem oni se mnou také vždy jednali pěkně, nepodezřívali mě z ničeho, nikdy o mně nemluvili tímto způsobem, nevyhrožovali mi policií (zrovna toto je skutečně až extrémně divné) apod. Proto jsem se také nejprve ptala, je-li to vaše vlastní dcera. Možná se mezi vámi někdy něco závažného přihodilo, ale tady je vhodné zamyslet se nad tím, zda s ní v budoucnu chcete udržovat nějaké rozumné (tj. normální rodinné) vztahy. Jestliže ano, bylo by lepší to až tak nehrotit. Nad tím stejným by se pochopitelně měla zamyslet i dcera, ale ona je ještě hodně mladá (a hloupá, některé věci člověk pochopí až později). Vy byste přece jen měla mít více rozumu. Čímž určitě nemám na mysli, že si máte nechat vše líbit, ovšem podle mě to opravdu ženete až moc daleko.
S dcerou jsme si užili své, proto víme, čeho je schopna. V životě bych si nedovolila udělat ani jednu tu věc! Často nám na zvonek kvůli ní zvonívala policie, v noci ve 22hodin nebo ve dvě v nocí apod. Víme, že je dcera taková soběstřednější, ale přece jen jsme se na začátku domluvili na nějakých podmínkách bydlení. Snad jen na kouření je stihla všechny porušit. Doufala jsem právě, že nás bere jako rodinu, tedy přátele, kterým nechce ublížit. Dnes je zřejmé, že její blaho má ohromnou přednost před vztahem s námi. Když jsme ji brali k nám bydlet, už předtím jsme věděli, že to může jednou dopadnout násilným vystěhováním Policií. S tím jsme počítali už předtím. Vyjádřila jsem svému muži i nějaké obavy, co je schopna nám udělat. Čekala jsem, že se už nebudu cítit tak bezpečně v našem domě, přesto jsme ji chtěli pomoci. Ona je prostě zvláštní. Druhé dítě je naprosto bezproblémové, vzorový příklad, samé jedničky, že chce samo.
Manžel bude dceři, která bydlí s vámi v jednom bytě, psát email? To jí to nemůže říct do očí? A jak by mohla něco z pomstychtivosti v bytě provést, přece si nepůjde do nemocnice s Vámi lehnout i manžel. Mluvíte o inkasu, takže se jedná o byt. Nějak se v tom začínáte ztrácet...
Ano, v patře je byt. Psala jsem, že s ní bude i mluvit. Ono je ale dobré věci i napsat, když jsou složitější: člověk má více času se nad nimi zamyslet. Manžel chodí domů až k 18hodině. Já jsem doma - invalidní důchod, svalová nemoc. Provést může cokoliv, dokonce i když jsme doma, to je jasné. Hlásí se k satanismu, potetovaná, nikdy prý v životě nelhala. Aby byla nějaká představa...Krásně maluje, dokáže být někdy velmi sladká, působí extrovertně - pro ty, kteří chtějí slyšet její klady
Pokud se hlásí k satanismu, může být i potenciálně nebezpečná, to ano. Záleží, jak moc vážně to bere.
V jakém patře je byt? Vy máte byt s patrem? Píšete, že na tom nejste finančně moc dobře a teď píšete, že snad máte mezonetový byt. A nevěřím tomu, že je dcera "sataniska", to už nevíte co byste napsala. Manžel chodí domů večer, ale domů chodí, tak s ní snad mluvit může. Předtím jste psala, jak si spolu rozumí a teď zase že s ní komunikuje přes emaily. Ono stačí, když si člověk přečte všechny ty Vaše otázky. Já nepopírám, že někde problém je, ale není to ten, který se snažíte v lidech vzbudit. A mám pocit, že s tím lhaním nebude mít problém pouze Vaše dcera. A typnu si, že to bude gradovat...
Suzymon, Kapka nahoře dala odkazy na dotazy, které paní už dříve položila. Pročetla jsem si je - problém tam zjevně bude. Možná má dcera nějaké sociopatické sklony, to bývá vrozené.
Ildiko, právě že jsem si všechno přečetla. Nevěřím tomu. Ale že nevěřím já, není směrodatné a nejlepší na tom je, že se pravdu nedozvíme nikdy. Nevíme nic, nevíme kdo to sem píše, nevíme co ho k tomu nutká. A že je někde problém, tomu věřím, ale bude někde úplně jinde.
Je pravda, že všechny ty dotazy jsou napsány mírně nestandardním způsobem, ale jestliže je paní, jak píše, špatně pohyblivá, v invalidním důchodě, to také na psychice nepřidá. Možná je z tohoto důvodu trochu nervóznější. Já věřím tomu, že to s dcerou nemají lehké, možná k tomu přispěla i výchova - ale z vlastních zkušeností vím, že úplně za všechno výchova nikdy nemůže. Ale souhlasím s tím, že zde to sotva vyřešíme. Bude tam hodně různých okolností.
Máme dům na hypotéku o dvou bytech. Byl totiž za cenu jednoho bytu. Dcera se hlásí k satanismu, musela kvůli nám se zbavit pentagramu ( věčně kolem něj hořely svíčky) a všech dalších satanských relikvií, kocoura si pojmenovala Satan, zásadně si nikdy neodtemňuje. Na sobě má trvale vytetované symboly pentagramu, slova "nenávist" a jiná sebedestruktivní slova. Zní to neuvěřitelně, to chápu. Má diagnostikovanou hraniční poruchu. Jsou to detaily, do kterých jsem nechtěla jít..Dcera si s manželem stále rozumí. Ovšem je v patře, tak často komunikujeme přes technologie zdarma, nemá ráda vyrušování. Nikdy jsem neřekla, že jsem v životě nezalhala. Ale nelžu lehce, lžu asi tak jako každý z nás - když jsem v úzkých. A mám pak výčitky. Absolutně se nepokládám za světici, to snad není žádný člověk Jedno mohu odpřísáhnout: můj příběh není smyšlený. Fakt si myslíte, že bych dala dohromady takový scénář? A proč bych to dělala? Z totální nudy? Prostě jen hledám pomoc. Potřebovala jsem, aby ještě někdo manželovi řekl, že mám v tomto pravdu. Omlouvám se za délku příspěvku.
Zde občas pokládají dotazy pro pobavení, ale ty bývají jednorázové. Vy to řešíte už dlouho, proto osobně nemám důvod nevěřit, že máte starosti. Jiná věc je ta, že můžete být určitým způsobem zaujatá (to se může přihodit komukoliv) - ovšem podle toho všeho to vypadá, že dcera je skutečně problematická osobnost. Hraniční porucha také není žádná legrace a mnohé by to vysvětlovalo. Nemá dcera nárok na invalidní důchod?
Tak za prvé jste tady napsala, že manžel s Vámi souhlasí, tudíž uznal, že máte pravdu. A řešíte to už dva roky a je to čím dál tím horší. Tenkrát se dcera jenom špatně učila, teď už je z ní satanistka. Tak uvidíme, co bude za rok. Teď už si tohle zapamatuji.
Zaujatá být rozhodně můžu! Víte, jsem už po těch letech unavená. Měli jsme ji nechat hnít v tom předraženém nájmu a mohl být klid. My ji ovšem zase věřili, jsme nepoučitelní! Ráda bych, kdyby to byl můj muž, co hledá aspoň na internetu radu, co se snaží záležitosti řešit. Jenže on je povahou flegmatik. Příbuzní říkají, že i kdyby metr od nás číhal tygr, on si ho nevšimne a kdyby si ho všiml, neřeší to. Nevím, za rok nemusí být lépe. Manžel často říká, že dcera není jen výsledkem jeho (či naší) špatné výchovy, ale že tam musí být nějaká psychická nemoc či patogeneze. Třeba to její vytrvalé: "Nikdy jsem nelhala." Chytnete ji přímo "s červenýma rukama" při činu, křiklavou lež ji hned na místě hmatatelnými a objektivními důkazy doložíte a ona to jako lež nevidí, necítí žádnou výčitku :-O. I kdyby jí deset lidí řeklo, že to byla lež, pro ni to lež není. Jak si toto chcete vysvětlit?
Vůbec nepíšete o vašem druhém dítěti, nemá ve své starší sestře vzor? Jaký je vztah mezi sourozenci?
Ano, prevence je vždy lepší. Neříkám, že jsem vše udělala na 100%. Měla jsem nějaké karty (manžela, dceru) a snažila se uhrát dobré skóre. Jak říká moje sestra: slovo mamky má váhu 1, slovo otce 100. Chce to trochu rozumného otce a pak je šance. Omlouvám se, ale nemohu brát jeho hlavní vinu na sebe. Mohla jsem se leda rozvést, ale nebyla jsem si jistá, zda je to moudré.
Druhé dítě je vzorné. Samo od sebe chce pěkné známky, chová se uctivě. Starší dceru jsme museli vždy ponoukat do vztahu s ním, takže rádi se mají, ale nemají tak hluboký vztah jako třeba já se svým sourozencem. Doufáme, že vzor v dceři nehledá. Bohužel ji občas musíme dávat za odstrašující příklad. Jedna z podmínek bydlení u nás byla, že se nebude plést do výchovy mladšího sourozence. Přesto i maily sourozence nabádá, že vzdělání není vůbec důležité, vybízí ho k pohodlnému životu - a že nás nemá poslouchat, protože jsme hloupí.
Já taková ta ultimáta jako můžeš u nás bydlet, ale musíš to a to moc neuznávám. Začala vydělávat? Bydlíte tam tři? Vše se dělí třemi (nájem, nebo fond oprav, voda, teplo, elektro, popelnice atd.) Chceš u nás i jíst, opět přispěj, jsi dospělá, vyděláváš, tak na tom nevidím nic divného. Dále je také potřeba dohodnout (a dodržovat) pravidla soužití. Kdo co nakoupí, kdo uklidí atd. Pokud se jí to nebude líbit, nikdo jí tam nedrží.
Souhlasím. Nikdy nebyla vedena k píli. Já na ni "řvala" dost, víc už to nešlo. Otce jsem vytrvale vyzývala k výchově. Neměla jsem dvě, ale tři děti. Takže to už pak nedáváte. Fyzicky ani psychicky. Neměla bych to dělat, ale vynáším ji aspoň odpadky, jak už válí i kolem koše. Nemá deprese, jen je věčně vypláclá před TV, obklopená nepořádkem. Jí to takto vyhovuje. Je strašně ublížená, když v létě musí půl hodiny jednou za měsíc pomoci na zahradě. Je to pro ní traumatická událost. Pořád se opakuji, už to asi stačí...
Mně je 22 a studuji VŠ, rodiče mi financují vše. Bydlím doma, ani by mě nenapadlo napsat "u rodičů". Dům je jejich, ale nikdy mi ani nenaznačili něco ve smyslu, že jsou tak milostiví, že mě tady nechávají žít. Nikdy mi ani nebylo řečeno, že musím to a to, nebo že se musím odstěhovat... Umožňují mi tolik, dokonce mi zaplatili studijní pobyt. Já přirozeně jejich důvěry nezneužívám, máme hodně otevřenej vztah, beru to jako velkej dar. Jsem pro ně priorita a důležitá "investice". Přirozeně, kdybysme byli v nějaké finanční tísni nebo bych neděla vůbec nic, pracovala bych... Také to takhle nebude navždy, až získám vzdělání, naskytne se vhodná práce... nějak postupně se osamostatním a budu naopak pomáhat rodičům já.
Někdy nechápu ale rodiče, kteří svým dětem řeknou... tak teď je ti 18, tak jestli tady chceš bydlet, dej prachy a zařiď si to, jak chceš s tím, že je to nějaká učinná metoda, jak se naučit vážit si peněz. Lidé by se fakt měli zamyslet dřív, než si "pořídí" děti.
Tohle byla naše přesná představa. Mít pěkné vztahy. Dceru jsme motivovaly udělat si střední školu a pak vysokou. Prosím Vás, nebudeme se tu bavit, že by při studiu nám cokoliv platila. Z čeho? Pominu-li zákon o výživném, který rozumný rodič nechce pro své dítě nejlepší VŠ? Je třeba připustit možnost, že existují "podivné" děti, které jsou k životu i ke stavu vztahu s rodinou od přírody více či méně lhostejné a nicotná výchova ze strany otce toto v nich ještě podpoří. Když dítě se nechce učit doma ani hodinu za školní rok a nechce udělat ani jeden jediný domácí úkol, považovala byste situaci za standardní? Měli jsme ji zastřelit? Dozvěděli jsme se, že brala i tvrdé drogy - kde na to brala peníze nevíme. Ale odpovídá to jejímu chování v té době. Abyste měli představu.
Stávají se různé věci, znám rodinu se dvěma dospělými syny, jeden je úspěšný podnikatel, hodný a slušný, postavil si dům, má tři děti, pohoda. Druhý syn propadl automatům, kradl, kradl i rodičům i bratrovi, od dítěte do dospělosti s ním problémy. Oba měli stejnou výchovu, stejné podmínky.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.