Nejste přihlášen/a.
Tak jsem se zasnil u otázky o sádrovém ježkovi a zavzpomínal si na věci, které mi utvěly v paměti z dětství: Zmiňovaný sádrový ježek, opička z pouti na gumě, chramostejlík, nalepená zelená příšera na zadním skle Škody 100, pes s kývací hlavou umístěný o 20 cm víc vpředu, z novější doby tričko se Sandokanem a tak by se dalo pokračovat dál a dál. Všechny tyhle věci zmizely a nejsou. Výčet patří do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a při vzpomínce na tyhle věci jsem menší, hubenější a na chvíli zcela bezstarostný. A na jaké "relikvie" vzpomínáte Vy?
amperku, není to relikvie, ale můj dědeček. Pamatuji si, jak se mnou sedával u školy na takové zídce. Zvláštní je, že mě nemohly být ani dva roky. Ale pamatuji si na výhled z kočárku - to jsem koukala na dědu. A každý den, když kolem zídky jdu, tak si na to vzpomenu. A čím jsem starší, tím s větší láskou
Ještě k těm hračkám. Táta přivezl z Moskvy nejen toho pejska, co jen chvíli fungoval a já si ho už neužila. Jen sestra chvilku. Ale přivezl bábušky. Ty dřevěný, co je jich od největších po nejmenší v sobě. Ještě přivezl takovou hračku, co si nesedne, ani nelehne, pořád stojí. Byla taková růžová kulatá, jako tlustá umělá bábuška a mě iritovalo, že se pokaždý postaví, když jí položím. Vadilo mi, že mě nechce poslouchat. Hračky z Ruska byly zajímavý víc než český.
Dobrý den, vzpomínám, ale nevím, jestli to již zmizelo nebo to už jen nesleduji (a je to na trhu stále). Např. dětské pochoutky Pedro (žvýkačka), ik-ak (rozpustný nápoj v kostkách, které šlo lízat až do krvavého jazyka), Energit (lipo), Šumák (nápoj v prášku, ale lízal se) nebo sojový špalek (za 1 Kčs). Z "techniky" např. klik-klak, pálka s míčkem na gumě nebo takový plastový "držák" s košíčkem, kde byl ping-pongový míček, pružina ho vystřelila a měl se zase do košíčku zachytit. Dále stolní fotbal (panáčci na pružině a ocelová kulička jako míč), pistole na kapslíky, pistole na "střely" s gumovou přísavkou a Dymogam (určeno na hubení hmyzu, ale pro děti velká švanda). No, možná ještě něco přidám. Zdravím!
maky, taky jsem viděla v Lidlu retro zboží, akorát, co mi teda jistě retro nechybí jsou ty březové, hnědé a vaječné šampóny na vlasy. Dnešní jsou lepší. Jinak jsem si kupovala turecký med, ale byl jiný než ten kdysi. Tehdy byl tvrdý. Nyní je to taková měkká divná hmota sladká. Bonpari, jsem tam viděla, brambůrky a hašlerky, původní balení.
Ono toho je hodně, ale třeba ty tvrdé jízdenky ve vlacích, mechanické děrovačky v hromadné dopravě...
...a šlehačkový pohár v mlíčňáku nebo polárkový dort...
@ben: kvůli tomu vystřelovacímu košíčku s pingpongovým míčkem, jsem vlítnul ve Štěpanicích, jako 7letý pod motorku. Vystřelil jsem, nechytil jsem, a míček už si to štrádoval na druhou stranu silnice. Já za ním, rovnou pod Jawu. Promáčkl jsem mu tenkrát hlavou hlavu, tedy takový ten kryt na světlometu. Byl z toho otřes mozku, jinak nic. No, alespoň mám úředně potvrzeno, že mozek mám.
A když jste u toho vzpomínání, vzpomínáte někdo na německý večerníček, přijížděl tam tenkrát skřítek na koloběžce, v tramvaji a myslím v autě, a zněla u toho písnička, která začínala: "Skřítku milý skřítku, proč stále pospícháš. Teď máme program pro děti,". A víc si nepamatuju. No a pak začínala nějaká pohádka, co se pamatuju, zdála se mi vždycky hrozně krátká.
Ten večerníček (1958) si pamatuji a jen ten začátek, Skřítku, milý skřítku..., potom si pamatuji, jeden z nejkrásnějších (francouzký 1964) večerníčků s živými zvířaty, Saturnin se jmenoval a tady je ukázka
Když jsme u těch večerníčků:
Pinky linky přes kamínky, kutululů tralala, jů, to jsem si pohrála...
Večerníček s veverkou. Kdo ho pamatuje? Našel jsem, že by se to mělo jmenovat Čáry máry s veverkou, ale ani obrázek. Počítám, že české to nebylo . Datoval bych to tak 1977--78. Informace, že vzpomínka je černobílá má cenu zlata .
jentak - já si pamatuji ty německé večerníčky z návštěv v NDR. Jako děcko jsem měl toho "pískového mužíčka" rád, i když jeho způsob uspávání dětí je poněkud drsný. V závěru pohádky totiž vždy sáhne do pytlíku a rozhazuje písek dětem do očí a tím je nabádá ke spánku. Jinak, na YouTube je pohádek s tímto skřítkem více, ale celou původní znělku jsem tam nenašel.
Tak též jsem hledal ten večerníček holčička z balonkem a veverkou a našel jsem jenom tohle:
csfd.cz/... Byl to moc dobrý večerníček a taky vepřík a kůzle.
Já jsem asi fakt už fosílie, protože se pamatuji, jak celá rodina seděla u stolu a povídali si. Pohoda. Pak někdo znejistěl, že dítě je nezvykle tiché. A já seděla pod stolem a stříhala přídělové lístky na jídlo. Tož, to byl řev! A také se pamatuji, jak jsem byla nemocná, osypaná, celá červená s vysokými horečkami, jak mě tatínek, ve sněhu, nesl do nemocnice a strašně funěl. A pak se nemohl dobouchat, aby otevřeli. . A jak jsme se stěhovali. Na voze taženém koňmi byl naskládaný nábytek. A jaká to byla krása, když naši koupili koberec a maminka ho zametala, na kolenou, smetáčkem. A babičku, která seděla u kamen, bolestí vzdychala a masírovala si bolavá kolena "včelím jedem" Byly to takové drobné kuličky v něčem mastném a smradlavém. Ten pach bych poznala ještě dnes. A cukrkandl. Krystaly hnědého cukru na špagátku. Vrchol rozmlsanosti, když jsem už chodila do školy, bylo 5 dkg vlašského salátu na dřevnatém balicím papířu a 2 rohlíky. Stálo to celé 1,70. Děje se se mnou něco podivného. Vybavuji si mnoho věcí z dětství, ale že mám koupit cukr, na to zapomínám.
Mé vzpomínky jsou o něco starší - 60. léta. Měla jsem proutěný maličký kočárek s dřevěnými kolečky, která strašně vrzala. V kočárku panenku, byla celá z látky, jen hlavu měla sádrovou. Hlava byla velmi otlučená. Panence jsem říkala Mirek.
Vzpomínám na jasanové lyžičky se spoustou řemení, k tomu hole z lísky. Hnědé boty bagánčata s řemínkem, na ně se pomocí kličky přidělávaly brusle šlajfky. Jednou jsem tu kličku nějak ztratila a nemohla se pak z rybníka dostat domů.
Mé první kolo jsem dostala v 1. třídě. Bylo značky Pionýr a naši ho koupili od rodiny po 3 dětech, které už kolečku odrostly. Tatka ho dal pěkně do pořádku, bylo vínové.
Pro odlehčení: měla jsem starý malý kufříček a v něm jsem schovávala oblečky pro panenky. Jednou jsem si vzala kufříček na náves mezi děti. Byl tam i Pepíček, kluk asi o 5 let starší než já. Jeho maminka byla hospodyně na faře. A tatínek? Pepíček dost zlobil, když se dostal mezi děti. Maminka i pan farář ho vedli přísně, pak se venku choval často jako utržený ze řetízku.
Pepíček mi kufřík sebral, na kole s ním objížděl náves. Neměla jsem šanci ho dohonit. Bulila jsem na celou vesnici. Nakonec se Pepíček slitoval. I když...Řekl totiž: Vrátím ti ho, když si klekneš a pomodlíš se. /to měl taky z domova/. Já blbec, tehdy asi pětiletá, jsem klekla k obecní pumpě na návsi, sepnula ručičky a spustila? Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...
Pepíčkovi budiž ke cti, že mi pak mé poklady opravdu vrátil. Je to už asi 60 let a dodnes, když jedeme obcí mého dětství, ukazuju na tu pumpu /dneska už je kovová, ne dřevěná jako kdysi/ a říkám: Tady jsem se Pepíčkovi modlila!
To má někdo vzpomínky, co? Jaga.
Benovi body za Tik-tak a krvavý jazyk! Úžasné vzpomínky .
Já vzpomínám na věci, které byly, ale které jsem si na rodičích nevyprosila. Nástěnné elektrické lampičky ve tvaru doopravdických broučků. Gumové láhve na teplou vodu do postele (asi to stále existuje, ale už pominula ta touha). Voňavá panenka z PVC.
bimbam - také vzpomínáte na krvavý jazyk, který potom dlouho bolel, ale stejně to nikoho neodradilo od dalšího lízání . Pokud máte "mindrák" z nevyprošeného, tak já jsem si zase nikdy nevyprosil šlapací auto (nebo alespoň tříkolku).
Lunochod na cestnem miste na rudem ubruse na vystavce hracek ve skolce, plynove masky, plastenky a mikrotenove sacky na rukach a botach zajistene gumickou, mleko v pytliku, dlazdene krizovatky ve meste s tanovym praporem, diacek, skutecne funkcni detske naradi, oteplovaky vyrobene doma na sicim stroji, detske kamase, kozacky a kukly, snih...
Když to tady tak pročítám, tak se mi vybavilo jak jsem jako děcko stloukal máslo a nebo mlel mouku z tatarky na ručním kamenném mlýně. Jak se vařila povidla a nebo když jsem s klukama při pastvě vybíral miny. Rozbušku do jedné kapsy a ekrazit do druhé. Pak jsem si tam dal buchtu a prozvracel jsem celý den. Jak můj dědeček vyčítal tátovi, že nás málo mlátí. Jóó to byly krásný časy. To dnešní děti bohužel nezažijou.
Dobrý den. Také vzpomínám na Eskymo za 0,50 bez klacíku a také na Rolo a Čoko. Ty měly klacík. Polárkáč s eskymákem v papírové krabici malý nebo velký. A taky Dueto. A u nás v samce měly v polovině 70. let takové limonády v průhledném sáčku s brčkem. Na pouti takové malé půlitříky se sladkou hmotou barvy piva a na tom jiná hmota- bílá, která napodobovala pěnu. Pak jsem měl z Tuzexu takový červený člun s vyndavacím motorkem na tužkové baterie. Pouštěl jsem ho na nedalekém rybníku. Rybník tu je pořád, člun už nemám. A taky na dřevěného oslíka, kterému se sklopily uši a on nadzvedl ocas a vyjela cigareta. Ale to přivezl známý pro tátu z Maďarska.
Také jsem si ještě vzpoměl na Jovonku, ta mě moc chutnala. A na arašídove křupky. Ty se stále vyrábějí ale já jsem byl v létě 1973 v ozdravovně Radostín a tam byl poblíž zámek Sychrov. A před ním u silnice takový stánek s občerstvením.My jsme kolem chodili každou sobotu do kina a tam jsem objevil křupky. Koupil jsem si je a od té doby je mám rád. Přivezl jsem si tehdy myslím 5 sáčků. Když jsem se vrátil domů, tak ale u nás nebyly vůbec k sehnání a ani máma je nesehnala v blízké Praze. Objevily se asi za 1/2- 3/4 roku v naší samoobsluze, tak si myslím, že to byla tehdy novinka.
Také jsem si vzpoměl na špuntovku. Špunt byl korkový a byl na provázku. Ten jsem později ustřihl a střílel "naostro". A ještě takové koule na provázku, které se měly rozkmitat a práskaly o sebe. Říkalo se tomu klik- klak. Měl jsem z toho děsně omlácené ruce.
Dueto a Rolo, byly dvoubarevné zmrzliny, obě vynikající. Ještě pamatuji ruskou zmrzlinu, ale ne Sibirku, "Slievočno", ta byla asi jen ze smetany a zabalená, jako v Rusku, s cenou v kopějkách! Výborný byl šlehaný jahodový Miláček, dva rohlíky k tomu a byla super sváča do školy! Z Tuzexu vzpomínám na první Kinder vajíčko a čokoládu Milka (orig. Švýcarsko), to byly ještě poctivé čokolády, než ten dnešní hnus, co prezentují za Milku a Kinder vejce!
Ted sem si vzpomel na neco, co by dnes uz asi pres hlidace vseobecne korektnosti neproslo. Detske zvykacky se vzhledem cigaret.
Dobrý den, ještě si vzpomínám na něco, co už dnes asi nikdo nezná - mosazný ohřívaček s teplou vodou vložený do půllitru s pivem, který používal můj děda. A babička, když prala háčkované záclony, tak používala na bělení šmolku. To byl vůbec proces, protože nejdříve musela z půdy přinést dřevěný rám, ten venku složit a vyprané záclony na něj napnout. Nechápu, jak to mohla tenkrát v domácnosti všechno stihnout, ale byla to dáma - když vycházela za mrazu mezi lidi, tak nosila na rukou štucl (doufám, že štucl nemusím vysvětlovat, protože ho každý zná) . Zdravím!
Pokud to zde dobře sleduji, tak nikdo ještě nezmínil zásadní záležitost našeho dětství, bez které se nemohlo usnout - "spací" medvěd. Myslím, že svého medvěda do postele měl každý (různé velikosti, ale musel tam být). A medvěd nebyl jen obyčejný plyšák, medvěd byl i svěřovací kámoš, který uměl naslouchat dětským starostem.
ben: Tak to fakt si nepamatuji, že bych spával s plyšovým medvědem. Nevzpomínám, že by v rodině čtyř dětí vůbec nějaký byl. Možná ano. ale co jste mi připomněl tak je to, že jsem spával a pod polštářem jsem měl pistoli (vzduchovou). To víte, padesátá léta a nikdo nevěděl, pro koho si v noci přijdou.
" Zámeček"a "Hnízda". Taková místa na dobrodružné hraní, neudržovaná. Učitelka, komunistka (přeškolená švadlena), nás za ty akce zrubla, když nás zpozorovala na pádem hrozícím místě. Dále když vidím červenou skvrnitou ploštici, vzpomenu na školní výlet, bývaly v tom čase. Prázdniny / Dovolené a stanové cestování: Socialistický tábor, státy kam se jezdilo k moři a do hor..., ostatní ve světě bylo na "příslib"a s doložkou výjezdní (XXX)... ..Na nákup bot v Anklamu povinně v němčině a nákup zmrzliny na hoře Triglavu v jugoslávštině...ten prodavač u stánku řekl: "Zmrzlííína, co?"(česky)
Z potravin mejdlíčka. Každému pamětníku, před kým vyslovíte slovo "mejdlíčko" , vstoupí do očí něha a snění. Řekne jen: "Jé, mejdlíčko."Oči se zahledí do dáli ...
________________________________________
(XXX): starypaky.cz/...
___________________________________________________________________________
(Toho "Zámečku"se ujali developeři nebo co to je, chodí v černých zástěrách a za návštěvu tamního WC v našem Zámečku chtějí 10Kč.)
Jo vzpomínky, ty nám nikdo nesebere. Co třeba jablečná dřeň v kostce, vitacit, bublifuk a šlapací autíčko ve školce. Ještě si vzpomínám na průvodčí v tramvaji, trolejbuse, jak štípou lístky, řidiče nahazujícího kladku(tyčový sběrač) u tramvaje a mohl bych pokračovat.
To šlapací autíčko mi připimnělo tmavozelenou tříkolku se šlapkami na předním kole, se kterou se daly zdolávat terény a příroda = sedačka sbitá v koruně smrku (pořát tam je). ÁÁÁÁÁ pražská tramvaj: ta tramvaj jak se kupoval lístek u průvodčího a řeklo se "Přes", ten prodával lístky za 60hal. a pak zatáhl za šňuru a tramvaj zazvonila na odjezd a řídilo se s černým kolem. Ohromný pokrok = přední vůz samoobslužný, s takovými bednami na drobné. Tramvaj teď vyjíždí občas z muzea jako historická: prague.eu/...
Eskymo v kině za 50hal, roznášela uvaděčka, pamatujete?
JJ, šlapací autíčko. Hračka pro vyvolené. Měl ho soused a nepůjčil. Hamoun. Tyčové sběrače na tramvaji fakt nepamatuju, jsa původně z východních Čech, viděl jsem tramvaj poprvé asi v 8 letech Zato jsem si vzpomněl na turnikety v metru a jízdu za korunu a na mašinku na "výrobu" jízdenek v autobusu. Čím delší jízdenka, tím větší radost. Skládal jsem z nich harmoniky a "hrál" na ně...
Taky doufám, že vzpomínky mi nikdo nevezme. Mám šanci. "Ten Němec" naše příbuzenstvo zatím nenavštívil.
..Metro, jo? Tak to pamatuji studentskou brigádu na metru - stavbě, dávali jsme izolaci nahoru. A zatíkalo po čase... Poblíž tohoto místa se vítal Brežněv, jedoucí na návštěvu ČR, povinně, se školou. Ale předtím televize: černobílá televize, pouze u příbuzných a chodilo se např. na pokračování "Ságy rodu Forsythů". Ve vedlejší místnosti občas zabublala taková soustava baňek na výrobu domácího vína, nahoře plaval chleba - to je vzpomínka, co?
Zjevně jsem mladší ročník. Televizi jsme měli doma, co pamatuju. Zapla se, chvíli se nedělo vůbec nic, pak naskočil zvuk a když byla dobře naladěná (měla dobrou náladu, s laděním příjmu to nemělo co do činění), tak třeba za nekonečné dvě minuty i obraz. V šuplíku byla krabička s náhradníma elektronkama a měnilo se a měnilo. Na Vánoce běžela od rána a po obědě dosáhla životního rekordu, začala smrdět spáleninou. Tak jsme jí dali přestávku, odmontovali zkroucený a zahědlý plastový kryt, dozadu nainstalovali ventilátor a pohádky se sjížděly dál. Když umřela babička, zdědili jsme novější model. Zvuk běžel okamžitě, obraz za pár (tehdy) vteřin. Na Vánoce opět klekla. Zmizel obraz. Opět pauza. Za půl hodiny pokus o nahození. Běžela jen chvíli a zase bez obrazu. Skončila v servisu, jela tam na kárce, auto jsme neměli. Putovala mezi servisem a domovem asi 5x, povyměňovali kdeco. Servisu dobrý, doma ne. Závěr: Vlasová trhlina na tištěném spoji, jakmile se televize přehřála, tišták se zkroutil, kontakt ztratil a bylo to. V servisu jí provozovali vždycky jen chvíli a výhradně otevřenou. Po opravě (kus drátu na přemostění trhliny) fungovala bez poruchy minimálně ještě 10 let (bodejt ne, když jí v servisu preventivně vyměnili kdeco)
Kupodivu nic od jídla, ale v té době "běžné" všední dění. Nákup s mámou na přídělové lístky, nahánění slepic do kurníku, když děda avizoval, že jedou vozy cikánů (Janovice u Rýmařova), vyrábění lyží z prkýnek (na jiné nebylo) a následná výprava na "Severní pól" za humny na kopci, s nezbytným citrónkem v chlebníčku, jízda na německém pánském kole pod trubkou (na dětské nebylo), na zlatou (žlutou) paírovou medali za 1. místo na "Olympijských hrách" (šest učastníků) za skok o tyči ( výška asi 80 cm), na závodění na potoku s krabičkou od krému na boty při jarním tání, pozorování hejna koroptví za barákem (dnes už neexistují), rovnání hnoje u sedláka za 1 korunu papírovou, a na závěr to nejlepší, hra na doktory s děvčaty. Mohl bych pokračovat v mých vzpomínkách, ale mladší bych unavoval a jen těžko uvěří. To vše asi do 8 let věku.
A nesmím zapomenout na první můj mobil. Dvě krabičky od krému na boty s nataženou nití mezi nimi. První můj fungijící mobil. ádné baterie, žádná simka.
A jsme u vynálezů. Já, dítě z paneláku, jsem měl to štěstí na úžasného tátu. Celé dětství tak mám protkané hračkami, o kterých sousedi věděli prdlajs. Loďka z borové kůry, mlýnek na potoce, traktor ze špulky od nití, loďka s pohonem z mýdla, loďka na tuhý líh. Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl. Jo a ještě jednu věc si budu pamatovat do smrti: Byli jsme na houbách, asi nic moc nerostlo. Táta našel malou kuličku nepatrně vylézající ze země, stál nad ní a říkal. Tak je to růžovka nebo ne? Vzal nožík a rýpl do ní. Nebyla to růžovka.A ani žádná jiná houba. Bylo to vosí hnízdo .
Amperku, tak já si dovolím napsat, co utkvělo a navždý utkví v paměti mým vnukům. Také jsme byli na houbách, pěšky cca 5 km od domova. V lese začlo lejt jak z konve, fakt průtrž. Nechtěla jsem, aby šly děti domů promoklé, takže jsem zavelela :" Svlíkat" Klukům byly tak tři, čtyři roky, holce deset. Začli se slíkat, ale řekli, že já musím taky. Takže za chvilku náhodný pozorovatel mohl pod borovicí vidět starší paní v bombarďákách a podprdě a u ní schoulený tři úplně nahatý děti . Ještě že kolem nejela norská sociálka, ta by mně děti sebrala za ohrožování mravní výchovy. Děcka na to mileráda vzpomínají a kdykoliv začne pršet, zavelí " Babi, svlíkat". A to jsme třeba v Praza na Václaváku
Snad paleontologická jednotka? Nějak v tom není geo...http://geologie.vsb.cz/paleontologie/stratigrafie/Stratigrafick%C3%A9%20stupnice%20a%20jednotky1.htm
Eduard Štorch (narodil se 10. dubna 1878 v Ostroměři u Hořic), kterému se podařilo do povědomí dětí i dospělých dostat příběhy z doby kamenné a bronzové ...známe?
Na porcelánového hříbečka a lva jako kasičku, kteří měli otvor v klobouku a na hlavě. Penízky jsme vybírali vleže, sponkou do vlasů. Měla jsem tam asi 16 korun.
Na dřevěné kolečko s nalepeným pískem, vztyčenou palmou s plastovými, zelenými listy a pod palmou sedící /stojící?/ černoušek. Nevím, kdo to koupil, od koho jsme to dostali, ale bylo to opravdu pěkné a takové přirozené.
Když jsem byla v roce 1959, ve třech letech v nemocnici, holčička tam měla malou, plastovou postýlku s panenkou, která, když se zmáčkl výstupek v pelesti, tak se peřinka odkryla, dole se vysunul nočníček a panenka se jakoby usadila na nočník.
Po puštění čudlíku se panenka vrátila na postel a dečka ji přikryla.
Po návratu z nemocnice jsem si mohla v hračkárně vybrat hračku. Za celé dětství to bylo porvé a naposledy, postýlku měli.Naši neměli peníze.
Ze svého mládí si velice dobře pamatuji na plechový parní válec na klíček, který jezdil dopředu a dozadu, na štěkajícího psa z Tuzexu na baterky či třeba na malinkého plováčka, který se dal do láhve s vodou a pomocí tzv. páčkového zavírání vyplouval nahoru a dolů, či na první magneták od kamaráda - zn. B4,kdy jsme pořádali disco párty. . Nebo také na voskování lyží svíčkou a poté zažehlování horkou žehličkou, či na první brusle- kačenky, které se nazouvaly na boty a utahovaly kličkou. Jo, to byly časy-krásné vzpomínky, krásné dětství.
Pamatuju si, že měli lidé podobný účesy a splihlý vlasy po "kvalitních" šampónech. Ještě, že je v dnešní době tolik účesů a šampónů, krémů, voňavek, čokolád atd. Je z čeho vybírat na trhu. Radecku, štěkacího a chodícího psa jsme měli z Ruska dovezenýho, ale jen jsem na něj koukala, protože po převozu domů do Československa nefungoval.
Já si pamatuju, jak jsem na toho vzácnýho nefunkčního pejska chodila nahoru do skříně. Vytáhla si ho z ruský krabice a koukala jen smutně na něj a toužila po tom, aby hýbal ocáskem, nožičkami, chodil a štěkal.
Tak já mejdlíčka nerada a ty šumáky také ne, tak jsem nikdy odřený jazyk neměla. Ale milovala jsem právě ty "fialky". Ty bonbóny skutečně jako fialky voněly a chutnaly. Pak jsem je po dlouhých letech koupila z nostalgie ve Francii a vůbec nebyly dobré a při tom byly hodně drahé, nějaká domácí výroba, protože v normálním obchodě to sice jako fialky vypadalo, ale nechutnalo. A ty "domácí" byly snad ještě horší. To mě naštvalo a začala jsem se po tom pídit. No a zjistila jsem, že prý ta pravá jedlá esence, už je dnes tak strašně drahá, že to nahrazují nějakým umělým sajratem. Takže ty "fialky", které jsme jedli v letech tak kolem 1958, už nikdy víc nikdo neochutná. A to jsem žila na vesnici a měl je tam ve svém krámku pan Sladký, on se tak skutečně jmenoval a měl konzum se smíšeným zbožím a ten je měl v takových velikých plechových kulatých dózách a ty dózy nakonec vyškraboval do papírku, takové ty úlomky, než nasypal novou várku a ty kousky prodával za padesátník. Byl to dobrý obchodník.
A nejlepší na tom všem je to, že dnes, když kvetou fialky, tak si na ty bonbóny vždycky vzpomenu a utrhnu si ty fialky, alespoň pro jejich vůni. Ale stejně mi přijde, že už voní nějak slaběji.
A děvčata at si vzpomenou na školní 60. léta, kdy se na tělocvik /vzpomínku mám asi od 2. - 3. třídy?/ nosily modré, bavlněné trenýrky s gumičkou i v nohavičkách a vzadu s malou kapsičkou. Chlapci nosili červené trenýrky, ty by se dnes asi daly sehnat, ale pro děvčata modré již asi ne.
Dokonce jsem minulý měsíc viděla v Annonci poptávku, že někdo právě tyhle modré koupí. Ale já je neprodám, slouží mě po babičce dodnes a kapsička vzadu je vynikající pro telefon /staršího typu/.
Nebo ty potupné vroubkaté punčocháče, hubertus a čepici měsíček zavázanou pod bradou. A bílé gumové boty lehce nad kotník na jeden druk. Jestli v nich nebyly bačkory? Jak se jim říkalo?
liska5 - ty botky znám pod názvem galoše (taky jsem je musel nosit do vlhka a neměl jsem je rád).
Gumovým botám (dětským bílým na druk a dámským šedým na zip) se u nás říkalo přezůvky. A říkalo se jim i šedý mor. To ale pravděpodobně až s odstupem času. Když jsem hledala obrázek, zjistila jsem, že tyto gumáky už se zde na poradně objevily. V odkazu zleva: dámské pro boty na podpatku, dětské a klasické šedé. Všechny typy jsme doma měli. Ledaskterá věc zde vzpomenutá mi dnes schází, ale tyto galoše - přezůvky vůbec .
Já bych řekl, že ik-tak byly takové bílé kuličky v kulaté plastové krabičce. Otočením se vytvořil otvor, kterým se dostaly ven. Dále- mejdlíčka, šumák v kostkách nebo v pytlíku,rybička nůž,rukavice na gumičce skrz rukávy,tatkovy "Letky" cigarety a mechanické hodinky, které každé ráno natahoval, kalkulačka Texas Instrument 57 s 50 programovacími kroky za cenu jeden a půl měsíčního platu, džíny z Tuzexu a nověji počítač Sinclair Spektrum Plus s TV jako monitorem a magnetákem jako pamětovým mediem, fotáky Zenit a Praktica, filmy Foma a lepší Orwo střhané do kazet. Kruci já jsem ale pamětník... Z hraček nejvíce Erena náklaďák s dřevěnými kládami. Jo pak byl ještě takový ježek, který kouřil cigarety. Už radši končím.
tik-taky (tic-tac) byly a jsou bílé oválné zahraniční bonbóny v hranaté krabičce. To, co popisujete jsou antiperle,
unikátní český výrobek. Za pozornost stojí doba výroby kuličky antiperlí. Jako kluci jsme je používali coby střelivo do pistolek kuličkovek. Pasovaly bezvadně.
Zaměnili jsme zde s Benem název šumáku. Šumák v kostičkách, které tak sváděly k olizování, se jmenoval Tiky.
Pro pamětníky zajímavé čtení o šumácích a mejdlíčkách:
bimbam - děkuji Vám za upřesnění a opravu. No, vzpomínka zůstala, ale nebyla už přesná - omlouvám se.
Ty šumáky, ty byly kapku složitější. Nejdříve byly v balení dva ploché čtverečky. Jeden červený sladký a druhý bílý hodně kyselý. Na ty se plivlo a otíraly se o sebe a střídavě se olizovaly. Až pak přišly na řadu 2 kostičky v balení, které byly červěně kropenaté. A ty se daly olizovat nebo rozkousat každý sám. Po rozkousání se udělal v puse taková pěna, že se dostala do nosu a dostat ji ven, to bylo peklo!
Třeba jak jsme stárli na pouti. Jako malí špunti-malej řetězák a houpačky a cukrová vata za korunu, později jako větší už to byl velkej řetězák a nějaká žvejkačka za tři, jak jsme rostli, autodrom a buřta za deset, a když jsme dosáhli na pult na střelnici, stála většinou nejmíň desetikorunu a víc, stejně jako útrata za pivo.
S holkama jsme chodívaly bruslit na stadion v tuhé teplákové soupravě a přes ramena jsme měly přehozené, kaničkami svázané šlajfky. Později jsme měly už ty bílé vysoké krasobruslařské boty, to bylo něco. Také jsme venku hrály různé hry. V domě /7 vchodů/ bylo hodně děcek a před domem byl velký prostor, říkaly jsme tomu dvorek. Hrály jsme např. hru na sochy. Někdo se určil, ten byl prodávající a každého za ruku roztočil a když přestal, tak každý zaujmul různé pozice. Nehýbal se, byl jako socha, těch soch bylo několik a ostatní jsme byly kupující a ty sochy jsme si vybíraly a poté kupovaly. Některé byly dost drahé. Dále hra na škatulata batulata. Na dvorku byly sloupy na vázání šňůry na věšení prádla, těch sloupů bylo několik, každý se postavil ke svému sloupu a jedno dítko zůstalo bez sloupu. Další hra na schovávanou.. před pikolou za pikolou... Nebo hra s míčem ..Polívka se vaří maso na talíři... , a ..čáp ztratil čepičku, ...také hra s míčem. Hra na rozsmívání se. Stáli jsme v řadě a jeden začal každého zvlášt různým způsobem rozesmívat. Ten,kdo zachovával vážnou tvář, byl vítěz. Obyčejně se každý začal smát.
Když byl volný den, bývali jsme celé dopoledne venku a po obědě se šlo zase ven. Nenudily jsme se, měly jsme pořád co dělat. V neděli se šlo celá banda do kina za 1 korunu. Menším dětem se říkalo prckové. Před kinem byly vývěsné tabule a jak jsme šly ze školy, vzaly jsme to kolem kina a zjištovali,co se bude promítat v neděli.
Je jasné,že dnešním počítačovým dětem by toto nevyhovovalo, ale my jme byly i takto tak nějak štastné.
A ještě Honzo vstávej a na Krvavý koleno, školku se švihadlem, školku míčem o zeď, panáka, vybišku až do tmy v místech, kde dnes valí jedno auto za druhým.
Ano vybišku jsme také hrály a ještě jsme skákaly gumu a přebíraly na rukou různé vzory - pavouka,kolébku,vodu...
Na lišku také a na letadlo. V lese jsme vylezly na dub, obsadily větvě a cestovaly jsme se zavazadly do Sovětského svazu i s dětmi /plyšoví medvídci a panenky/ . Pilot Míla /Miloš/ seděl nejvýše.
Co se mi ještě vybavuje a dnes to u dětí nevidím, jak jsme stavěli bunkry. A pak jsme mezi sebou válčili. Lišky proti Vlkům. Ti sídlili v bunkru na střeše staré prádelny. My, Lišky měli úkryt na půdičce zahradního altánku. Lezli jsme tam po řetězovém žebříku, který jsme pak tím stropním kulatým otvorem vytáhli. V bunkru visela liščí pravidla a pokladnička z černé plechové krabičky od čaje. Tam jsme si nanosili pod bundama nakradené nezralé hrušky... Aj vlajku jsme měli. Vyšila jsem ji na maminčin ubrus- liščí hlavu
Také jsem si dopisovala s děvočkou ze Sovětského svazu, v obálce mi poslala takové divné placaté, olámané kousky, údajně to byla žvýkačka.
S holkama jsme budovaly v lese pod stromem pokojíčky z mechu a kůry, panenky jsme vytvořily ze šišek, oblékly do lupení a postýlky byly z kůry, mechu, nábytek a plůtek z klacíků, to jsme si vyhrály.
Vzpomínka NA: Ježdění dráhou s PARNÍ lokomotivou, jak lítaly saze nebo jiskry kolem oken a cesta trvala (po téže trati) 2x tak dlouho a ta zpoždění...(Vždycky na to vzpomenu, když se tou tratí hrnu rychlíkem v čistém i světlém oblečení, chodbičkou pojíždí občerstvo a rozhlasem jsou přivítaní VÁŽENÍ cestující (dříve nic a kdyžtak zásadně soudružky a soudruzi)). A také na dvojnásobek druhů motýlí fauny / flory v přírodě, předsedu JZD a spolužáka z vedlejší třídy - současného krále Kambodže Sihamoniho ( tn.nova.cz/... jak mu komunistická řiditelka podlézala...To vám byl líbezný chlapec, teď nevím, jestli se také pral, spíš moc ne, byl to trochu takový mistr etikety.
Takovy maly plastikovy ptacek s brckem ve kterem byl vyrez. Kdyz se do toho napustila voda a fouklo se do toho tak to tam bublalo a piskalo to jako ptacek. a jak jsem si s tim vyhrala cele leto
Jo, a ještě zmrzlina prodávaná do takových mističek a ne do kornoutu a hadi-želé na poutich, tak dobré už je nikde nekoupíte. A z hraček ještě takové malé televizorky s tlačítky a žlutá plechová vlečka se sklopnými bočnicemi, kovový pásák (buldozer) a kovový vláček jezdící do kruhu po kovových kolejích a marná snaha z toho malého počtu kolejí vytvořit jiný tvar než kruh.
Pamatuju si, jak jsem se učil lyžovat. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil jezdit na vleku, vždycky jsem radši ten kopec stokrát vyšlapal. Měl jsem dlouho strach se to naučit. Taky si pamatuju, jak jsme s kamarádama našli za barákem kus betonu a soutěžili jsme, kdo ho zvedne. Lozili jsme po stromech, hráli šiškové války a stavěli pevnosti, to bylo super. V zimě koulovačky, závody na saních. Dneska už žádné pořádné zimy nejsou, je to škoda. Málo sněhu, teplo, je to na houby i mě to chybí.
Omlouvám se, chtěla jsem pro pamětníky vložit jeden pěkný odkaz a nezdařllo se. Ale nedavno jsem si četla toto vlákno a zavzpomínala..Na Eskymo, na mejdlíčka, na Žužu, Fialky..
Kapičko, děkuji za ten odkaz. Je to neuvěřitelné, ale to povídání je staré 10 let! Tyyy jooo! Fakt, 10 let! Neskutečné!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.