Jaká je Vaše nejstarší dětská vzpomínka?

Já jsem ročník 83 má sestra 85, pamatuji se jak jsme matce do porodnice na provázku dávali věci. Tedy méně než 2 letech.

Lucius, připomněl jste mi další vzpomínku, taky jsme jeli s bráchou z porodnice autem, mě bylo 2 roky a 9 měsíců, tak tohle opravdu bude asi ta nejstarší vzpomínka...

Hluboký dojem ve mně zanechal příjezd ruských tanků v roce 1968. Asi mne tenkrát zaujaly z nějakého technického hlediska, politicky jsem to chápat nemohl, byly mi necelé tři roky. Vidím to jako dnes a asi díky tomu mám v paměti i místo, některé osoby a mnoho dalších podrobností z té doby.

mě lehce traumatizovala školka, jež jsem nastoupil asi v roce 80 (ve 4 roce). Prostě jsem se první den bál a brečel jsem. Vůbec se mi tam celkově nelíbilo. Všechno bylo stary neudržovany a učitelky nic moc. Śkola už byla o malinko lepší, ale pořád to bylo typické komančovské zařízení.

Do dneška to táta nechápe, ale jednou v noci přijel z vojenského cvičení a já se probudil a šel za ním do předsíně a ptal jsem se, proč nepřijel tankem. Pamatuju si ještě, jak se s mámou tomu smáli. Po letech ale smích přešel. Narodil jsem se v roce 81 a tohle bylo v roce 83.

A ještě doplním, že jsem při nástupu do školky seděl na chodbě a četl si noviny. Vychovatelky nechápaly co to dělám, ale když jsem začal předčítat, tak málem překvapením omdlely. Tyhle dva zážitky si budu pamatovat do konce života

Hrůzné vzpomínky , je jich více. Šťourání nosošťourem a uchošťourem, svědění pod čepičkou a škrcení šňůrky od ní pod krkem. A taky veliké hlavy klonící se nade mnou a prsty píchající mně do tváří či nosu... a taky lechtání, bylo mi, a je i nyní, velmi nepříjemné, ačkoliv jsem se smál tehdy stejně jako nyní. Nikdy nebudu lechtat děti!

Vzpomínky mi sahnout až někam ke 4letům asi jako většině někam do školky.Nejvíce mě štvalo když sem musel sníst ve školce mrkvový salát,ktery sem samozřekmě nesnědl,pod pohrůžkou,že nepůjdu spát jako ostatní děti.Nesnáším ho do dnes.Asi ale nejvíce strachu sem měl při pohledu na Mikimauze,ktery se objevil v jednom v 80.letech díle Arabely a pak při návštěvám Mikulaše.

Jinak by to mělo být v poho...:D

Asi mi nikdo nebude věřit, ale to je mi fuk. Nejstarší vzpomínka je ta, že jsem stál v ohrádce a hulákal, otec chtěl spát (ohrádka byla samozřejmě u rodičů v ložnici), otočil se na mě z postele a zařval: "Už ani slovo." No a já si lehl, oči otevřené a přemýšlel jsem, co to znamená "slovo". Tenkrát jsem tohle slovo slovo ještě neznal

Tome, já ti věřím. Moje nejstarší vzpomínka je, jak stojím v dětské postýlce a lomcuji tou tyčkou, která byla nahoře zaháknutá a byla na ní navlečená síťka místo předního dílu postýlky. A jak tak lomcuji, tyčka se vyvlékla a já úplně zřetelně vidím parkety, které se ke mně blížily obrovskou rychlostí. A pak ležím na zemi a řvu, rodina se sbíhá, chlácholí mě, zvedá mě a opět zavírá do postýlky. A já se znovu hrabu na nožičky a začínám lomcovat síťkou... Mohla jsem mít tak rok a půl, možná i méně, protože jsem se nedokázala sama postavit, když jsem ležela na zemi a řvala.

Mi se vybavila opravdu nejstarší vzpomínka, jak jsem se bála Mikuláše a jak jsem znejistěla, když jsem si všimla, že má tátovy papuče. A ještě tentýž rok na panenku pod stromečkem. Mrkací, sádrovou, s namalovanými vlasy a pusinkou do srdíčka. Dala jsem jí jméno Danuška. A pak ještě, jak mě kamarádka učila dělat uzle. Vázaly jsme žížaly na šňůry, které maminka natáhla na prádlo. Je zajímavé, že ke každé té vzpomínce se mi vybavuje vůně, která tam byla.

Nedávno jsem se ptala dcer, jak se ta starší vypravovala do školy z bytu kde byla kamna. A odkdy z Hladnova chodila na Bazaly do školy, s aktovkou, pěšky. Že si to nemůžu vzpomenout. Řekly mi, ať nějaký rok počkám, že se mi to určitě později vybaví. Hlava že je mrcha, že to má všecko někde uložené a jistojistě se to vyplaví. Ale každopádně je tam všecko! A dobře uložené

Ahoj.

Moje nejstarší vzpomínka je první návštěva mateřské školky. Pamatuji si, že nás (mě tříletou a sestru čtyřletou) vedl do školky tatínek. Naše třída byla v prvním patře. Vzpomínám si, jak jsem obě plakaly (doslova řvaly) a tatínek nás každou za jednu ruku táhl nahoru po schodech do třídy. Na chodbě byl pověšený papírový drak, ve třídě byl tmavě modrý koberec, tatínek měl šedý svetr, učitelka měla odbarvené vlasy na blond. Na svačinu jsme měly nějakou tvarohovou pomazánku a mléko. "Soudružka" učitelka nade mnou stála, dokud jsem to všechno celé nedojedla. Obojí jsem vyzvracela, od té doby nepiji mléko. Hrůza!

Asi po týdnu úspěšného chození do školky jsme se setrou dostaly dohromady panenku "chodičku".

Krkovičko, u nás stejné. Kuličky pepře jsem tedy jíst nemusela, ale na stavebnici Merkur jsem si také ani nesáhla. Až, když ho dostal na vánoce můj o šest let mladší bratr. A to už mě samozřejmě nebavilo.

Milá Ron, tvé zážitky mi připomněly také jeden. Učila jsem na MŠ a paní mi 1. září přivedla poprvé do oddělení 2 holčičky - sestry. Byl mezi nimi rok rozdíl, nikdy nebyly nikde samy a byly hrozně zafixované na rodinu. Postavily se do kouta, chytly se za ruce a řvaly dvojhlasně jako hasičská siréna. Co siréna, jako dva bejci! Nejedly, nehrály si, nechtěly jít na záchod ani spát, jen řvaly a řvaly.

Časem je to přešlo. A JEDNA Z NICH JE DNESKA MOJE SNACHA! Jó, to jsou ty boží mlýny...Jaga.

Zdravím Jago.

My jsme také řvaly dvouhlasně. Jak spustila jedna, druhá se přidala, i když třeba neměla důvod. Ten rok není až tak velký věkový rozdíl. Byly jsem jako dvojčata. Po šesti letech nám ještě přibyl malý bráška.

S tou Vaší snachou je to legrační. No, život je prostě náhoda. I já jsem takových náhod - chtěných i nechtěných- hodně zažila. Mějte se krásně Vy i celá rodina. Ron

První vzpomínku mám z postýlky,takže do 1,5 roku...a je jich několik...

Školku u nás otevřeli přesně v ten den, kdy jsem slavnostně nastupovala do 1. třídy. Tedy jsem jí unikla a žádné zlé zážitky díky tomu nemám.

Vzpomínám si, jak jsem jako malinká seděla v postýlce a měla na sobě takový ten miminkovský růžový svetříček, hladce pletený. To mi asi ještě nebyly 2 roky.

Šla jsem se svou babičkou z nákupu /starala se o mě, mamka nastoupila znovu do práce/, potkala nás cizí paní a já krásně nahlas pozdravila. Ta paní povídá: Kolik je té holčičce, paní Valášková? babička povídá: V únoru jí byly 3 a je moc hodná!

A tahle věta je už skoro 55 let stará! Jaga.

Když jsem měla nastoupit do školy, měla jsem 2 ohromné starosti:

1/ neuměla jsem si zavázat boty a 2/ neuměla jsem si sama otřít prdelku. To byla ta babiččina výchova, dělala mi všechno sama. Ale dohnala jsem obojí. Dnes už si umím boty zavázat a prdel/ku/ utřít taky!

Ještě jedna vzpomínka, ale to už jsem byla starší. Bylo mi 6 let a v září jsem měla nastoupit do 1. třídy. Hrála jsem si u mladší kamarádky Jarušky, bydlela přes 2 domy od nás. Přišla jsem k ní do jejich kuchyně, tam na stolku ohromná bedna /rádio Mánes/ a v rohu rozsvícená obrazovka snad jen o něco větší než pohlednice. Lidé jásali, tančili, mávali rukama, zpívali a nakonec vyhazovali nad hlavu nějakého pána, který měl na hlavě takovou divnou kouli.

Ano, psal se toho dne datum 12. dubna 1961 a Jurij Gagarin právě obletěl Zemi. A JÁ TO VIDĚLA! Poprvé v životě jsem viděla TELEVIZI.

Od té doby se mnou nebylo k vydržení a pořád jsem chtěla to, co měli rodiče Jarušky. A tak časem přibyl do naší rodiny televizor Ametyst z leštěného dřeva, s obrazovkou "stráááášně velikou" - tedy v porovnání s tím Mánesem. S tím se Jaruška mohla jít klidně zahrabat!

Kdyz nad tim premyslim, vzpomnel jsem si na jednu zde podobnou diskuzi. Nepamatuji si sice sve narozeni, ale podle toho cloveka ma mozek zafixovany napriklad slozity porod, peci lekaru a to uz mu zustane navzdy v hlave. Ani si to neuvedomuje ale v dospelosti strach z lekaru muze mit souvislost prave s porodem. Jestli to tak je, tak si pamatuji ze jsem sve narozeni malem ani neprezil

Jinak si pamatuji spoutu veci z detstvi, nejmladsi nedokazu urcit. Mozna ano. Meho dedu nez umrel, a to mi byly tri roky. Ve ctyrech rodinnou oslavu, skolku, první bascnicky, leporela, skodovku po strejdovi na "dalkove ovladani", nastup do prvni tridy, nestovice, prvni jizdu na trojkolce, na kole...

Pamatuju si, jak jsme jeli s tátou do porodnice, když se mi narodila sestřička. To mi byly 2 a 11 měsíců

První vzpomínka? Míšo to vážně netuším ale snad ta, jak jsem ze školky v kapsičce od zástěrky nosila domů maso pro psa. Ještě si matně pamatuji , no myslím, že spíš to znám z vyprávění tety lékařky, jak jsem si ve dvou letech přivřela prst do lítacích dvěří obchodu a ona mě vezla vlakem z Vyškova do Brna do vojenské nemocnice kde pracovala. Primář si myslel, že budu řvát ale já byla tak strašně zvědavá jakou jehlou a nití bude šít, že jsem rozesmála svýma otázkama všechen přihlížející personál. Dál vzpomínám jak jsme si v pokoji naskládaly z vrchu skříně matrace a jezdily na lavoru-maminku mohl trefit šlak, mě bylo v té době 6let ale nejmladší sestra neměla ani rok a dalo to práci vytáhnout ji na skříń a usadit do lavoru. Další má vzpomínka je jak jsem v první třídě chodila žebrat s cikány, bylo to prvně a naposled co jsem od otce dostala nařezané, měřil 2 metry a když mě praštil po zadku prolítla jsem skleněnou výplní dvěří, nic se mi nestalo ale otec mě už nikdy neuhodil jak se bál že mi ublížil, já totiž všem říkala jak se jmenuji a kdo je můj otec(dělal na poště a na malém městě byl známý) a než jsem se z žebroty vrátila už vše věděl.Nevím proč jsem vlastně dostala jelikož cikáni mi peníze vzali a koupili mi jen malé zelené lízátko.

Mám před očima kuchyň, kde máma s tátou sedí u stolu a máma má v náručí má miminko, mého brášku, kterého přivezla z porodnice. Ptám se v čem ho přivezla a úkázala mi na černý kufr, měla v něm věci do porodnice. Pořád vidím to miminko a ten černý kufr. Jó, to jsme byli ještě všichni pohromadě.

Když jsem chodila do školky, tak si pamatuji, jak jsem pobývala při odchodu dětí domů v šatně a všem jsem vázala tkaničky u bot, uměla jsem to velice brzy a bavilo mně to. Ze školky jsem chodila s mámou skoro poslední, protože tam máma pracovala, jako kuchařka.

Psal se rok 1980 a já byl ve školce. Svačina. Chleba s rybí pomazánkou a kus jablíčka. Jedl jsem chleba a jablíčko přikusoval. "Už nemůžu," řekl jsem tý důře, která tam fungovala coby vychovatelka. "Jez," odsekla ona. Tak jsem jedl. Dvě minuty nato jsem hodil takovou šavli, že jsem poblil nejen tu jedubabu, ale i pět spolužáků. Od tý doby mě nikdo do jídla nenutil...

Ahoj všichni, moc děkuji za vaše zážitky. Některé jsou vyloženě smutné, některé jsou k zamyšlení a u některých prskám smíchy. Ale vidím, že téma školka a trauma z ní rozhodně vede

první co si pamatuju, je moje účast na pohřbu... jediné co připadá v úvahu je když mi bylo méně než 2 roky, což je asi nepamatovatelné, tak nevím.

nejstarší vzpomínka : moje někdejší sousedka stojí u našeho plotu a povídá mi, že dnes je jí šest let. Byla o čtyři roky starší, než já.

Nejoblíbenější vzpomínku nemám, ale mám jednu neneoblíbenější. Tu si ale nechám pro sebe, protože není ani trochu fajn.

Jedna moje vzpomínka je z jeslí - chodila jsem do celotýdenních, protože máma dělala na směny - tak si mě brali domů jen na neděli a moje vzpomínka - je tma, máme spát, ale my děti klečíme v postýlkách a koukáme ke dveřím, které byly napůl prosklenné a svítilo jimi světlo, jestli náhodou si pro nás rodiče nejdou... když vešla vychovatelka, tak jsme honem padly na záda, nohy skrčený pod sebe (aspoň já) a dělaly, že spíme... to není moc veselá vzpomínka. Ale druhá už je příjemná, sedím na zemi v kuchyni a velice soustředěně si obouvám botu, mám punčocháče (takové ty vroubkované) a sváteční sukýnku, asi se chystáme na nedělní procházku... oknem svítí sluníčko skrz záclonu a v tom kuželu světla tančí částečky prachu - netuším, kolik mi bylo, tak tři?

Nepamatuju si, když se narodila sestra (rok a půl), vlastně ani když byla malá, prý jsem ji ignoroval a přehlížel a ona mě bila

Celkem jasně si pamatuju, jak jsme jezdili tramvají do Litvajzu kol chemičky, to bylo tak ve třech letech. První věc, co jsem viděl v malý černobílý televizi na podlaze v kuchyni a co jsem trochu chápal, byla návštěva papeže.. někde Spousty lidí a vozítko.

Z ještě starších asi jen to, že jsem blbnul na kopci, otočil kámen na zemi, pod ním lejno, celou dobu sem pak řval a šel s rukou co nejdál. Kdykoli jsme na koberci stavěli věž z kostek, vždycky mě nejvíc rozesmálo, když jsem ji moh zbourat

Nejzajímavější asi bylo, to mi byly tak dva, když tu ještě na starým cirkusplace byl cirkus, taky jsme se byli kouknout, měli tam malinký tygře, vypadalo to jak pomenší kočka s velkou hlavou, hustou srstí a velkejma širokejma tlapama. A moh jsem ho hladit a muchlat.

Zluty gumovy micek s bilimi puntiky, ktery se mi zakutalel pod skrin a ja ho nemohl najit.

Uz sem chodil, ale muselo mi byt mene nez dva, pac pak sme se stehovali.

Rozbitá hlava a její šití v nemocnici. To mi byl asi rok a něco ...Je to opravdu má první vzpomínka, taková mlhavá. Více si pamatuji z doby, kdy mi byly asi tři roky.

Tak krom toho, že mám i prenatální vzpomínky /císařský řez/, si ještě pamatuju, jak autům na boku vyskakovali takové páčky a znamenalo to změnu směru jízdy. Taky si vzpomínám, jak jsem u holiče platil 2,50 Kč.

dzordz- já taky pamatuju tramvaj kolem chemičky, když mě máma ráno vezla do jeslí. Zima, tma, všichni nas... dělníci smrděli...brr

Asi tak dva roky. Našla jsem špendlík s modrou hlavičkou. Zapíchla jsem ho do dírky v pryžové savičce na láhvi s čajem. Moc pěkně tam pasoval. Pak noc, dávají mi napít. Vím, že jsem spolkla špendlík a strašně křičím. Tohle všechno si pamatuji.

Ostatní znám ze zápisu v rodinném albu. Babička prohrabávala nočník a našla. Špendlík je v albu zapíchnutý, hledala jsem kvůli přesnému datu, ale je to teď u nás jaksi všechno zpřeházené.

Moje nejstarší vzpomínka je, jak mě starší sestra učila čistit zuby. Stála jsem na stoličce, abych dostáhla na umyvadlo. Nevím, kolik mi bylo, asi 3 roky... A pak mám nejintenzivnější vzpomínky ze čtyř let, kdy mě hospitalizovali, a "utahovali" mi šilhající oko. Když mě večer maminka přivedla do nemocnice, dostala jsem hysterický záchvat, že chci zpátky domů. Druhý den mě operovali, pomatuji si, jak mě uspávali..A pak jsem 24 hodin měla zavázané obě dvě oči - a to je nejhorší vzpomínka mého života. Vysvětlete čtyřletému dítěti, že je vše ok, že druhý den bude zase vidět..."Přežila" jsem to jen díky jednomu mládenci z pokoje, který u mne celý den seděl, uklidňoval mě a četl pohádky. Říkala jsem mu "pane Vodičko", pro mne už byl "starý". Později jsem se dozvěděla, že mu bylo terpve 18 a později zemřel - byl v té nemocnici, protože měl po autonehodě střepy v očích a na to zemřel...

Vzpomínek na dětství mám mnoho. Když mi byly 3 roky, tak jsem byla poprvé s rodiči v létě u babičky. Strašně moc jsem se babičky bála, protože pořád ležela v posteli, ruce měla divně zkroucené a když mluvila, tak jsem jí nerozuměla. Bylo mi také divné, že babičku i krmí, když já jsem už jedla sama. Abych se babičky přestala bát, tak mi každé ráno pod její polštář dávali bonbón. Jak dlouho jsme tam tehdy byli si nepamatuji, vím jenom, že to bylo v létě, já běhala nahá a na dvorku byla pumpa na vodu a plno slepic. Krátce na to, co jsme přijeli domů otec strašně plakal. Jeli jsme zpět, už ne za babičkou, ale na její pohřeb. Babička byla ochrnutá po mrtvičce, ale to jsem se dozvěla, až jsem byla větší.

Vzpomínám si ještě, jak jsem sousedovi kradla na stromě hrušky, to mi bylo asi 6 let. Soused přiletěl pod strom, nadával mi a mával na mně čaganem, že mi namlátí. Strašně jsem se bála, natrhané hrušky jsem z trička vysypala a skočila ze stromu dolů. Při pádu jsem si tehdy zlomila ruku. Soused to rodičům požaloval a doma byl výprask, na zadek jsem si od bolesti nemohla ani sednout.

Jako dítě jsem měla alergii na jahody. Matka je přestala pěstovat, protože jsem je potají na zahradě jedla. Za plotem sousedka pěstovala lán krásných jahod. Natahovala jsem ruku přes laťkový plot a vychutnávala si jahody. Co čert nechtěl, sousedka mě přistihla a hned to na mě požalovala. Doma následoval výprask. Nevím, co mě to napadlo, že jsem se vrátila na zahradu a vytrhla jednu laťku ze shnilého plotu. Snažila jsem se prolézt, že si jahody zase natrhám, výprask už doma byl. Vlézt se mi tam nepodařilo, tak jsem k sousedce přes tu díru v plotě nahnala naše slepice. Následoval další výprask. Do večera jsem se z jahod obsypala. Při koupaní to matka zjistila, tak další výprask. Preventivní a čtvrtý výprask jsem dostala od otce, když se vrátil z práce domů. Na tuto příhodu nikdy nezapomenu a jahody miluji dodnes.

Když jela mamka do porodnice s bráchem. Byly mi 3 roky. Pamatuju si, že jsem stála na nádraží s nevl. tátou a dával mě do vlaku, že jedu za dědem a brzy si mě vyzvednou. Celou dobu jsem si myslela, že jsem byla v tom vlaku sama a měla jsem instruováno, ať se držím u dveří, že děda mě vyzvedne na nádraží v jeho městě. Teprve nedávno jsme se o tom bavili a prý jsem v tom vlaku sama nebyla. Asi jsem ale byla tak vyděšená, že jsem prostě toho, kdo jel se mnou, vypustila z hlavy.

Pak si pamatuju, že jsem byla s kamarádkou (vlástnětem) u nás v kuchyni a mamka přebalovala malého brášku a poslala nás ven na dvůr pro plínky. S kamarádkou jsme se předháněly, která vezme plíny první. Ukořistila jsem je já, ale když jsem běžela zpět domů, tak jsem zakopla na takovou tu kovovou mřížku na čištění bot a pořádně jsem si dořezala koleno :D.

A docela mě překvapuje, kolik lidí tady má deprestivní zážitky ze školky. Já školku milovala. Měli jsme venku skvělou "autodráhu" (na tříkolky) a taky parčík s prolézačkami. Pamatuju si (to mi bylo asi 5), jak nám říkali, že nemáme chodit na jednu skluzavku, že je rozbitá. Stejně jsme tam lezli a samozřejmě si nabančili :D. Taky jsme tam jednou strašně dlouho hledali čtyřlístek, a pak jsme našli "sklad", kde byly tříkolky atd. a připadali jsme si jako v ráji :D.

Jídlo jsme asi taky museli sníst celé (to si pamatuju spíš ze školy), ale už tehdy jsem měla "ostré lokty" a když jsem už nechtěla, tak jsem řvala tak dlouho, dokud mi neřekli, že to teda jíst nemusím (takhle mi chtěli vnutit i houbovou omáčku, kterou nesnesu dodnes).

Pamatuju si, jak jsme tam spávali na modrých karimatkách a učitelka nám četla pohádku o Budulínkovi.

Taky si pamatuju, že jsme na Vánoce dostali nádherné dárky - holky červenou a kluci modrou myš (s pupíkem, ale my tomu říkali pindík a ono to tak fakt vypadalo :D), omalovánky a vícebarevnou pastelku. Myš mám doteď, pastelku jsem vypsala někdy na konci 9. třídy a minulý rok na Vánoce jsem si vymalovala ty omalovánky (pohádkové).

Měli jsme strašně skvělou učitelku. Stejně jsem měla ráda i školní družinu, kde jsme měli úžasnou učitelku s nádhernými dlouhými vlasy. Když jsem byla na konci druhé třídy, tak za námi přišla a řekla, že odchází, že bude mít miminko. Tehdy jsem ji objala a strašně dlouho jsem brečela (plakala, nehysterčila) v její náruči. Hladila mne po vlasech a říkala mi, že se vrátí. Vrátila se, ale to už jsem byla v 9. třídě. Pamatovala si mě víc než já ji.

A ještě si pamatuju (ale nejsem na to dvakrát pyšná), že jsme se tam posmívali jedné holce, za její jméno (říkali jsme: "Madla spadla z umyvadla"), ale pak jsme spolu chodily do školy a to už jsme se bavily normálně.

Další vzpomínka byla na mou "první lásku". Já mívala vždycky krátké vlasy, takže mi říkali "ty kluku" a on míval delší vlasy a říkali mu "ty holko" :D.

Chodila jsem do školky 2 roky a ten první rok jsem si tam našla skvělou kamarádku, jenže druhý rok ji přeřadili do jiné třídy (byli jsme tam normálně rozděleni jako 1.A, 1.B atd.), ale mezi těmi třídami byli jen jedny dveře a vždycky jsem za ní utíkala :D.

Byly mi 3 roky pryč. Byla jsem s rodiči na návštěvě u taťkových rodičů v Orlických horách. Jezdili jsme tam 2 x do roka vlakem, auto jsme nikdy neměli, proto tak zřídka. Prarodiče jsem měla hrozně ráda. Dědovi jsem odmala říkala Dědeček Stáníček, i když se ve skutečnosti jmenoval´úplně jinak. Proč, to nevím.

Děda byl hodný, ale dost svéráz. Nejvíc miloval kamarády, myslivost a hospodu. Neopíjel se, ale byl prostě takový kamarádský a rád ve společnosti chlapů. A to jinde nešlo, než právě v hospodě.

Jednou /v těch 3 letech/ mě dali dědovi, ať se mnou jde na procházku. Popadl mě za ruku a šli jsme. Pak se stalo to, že potkal své 2 kamarády - myslivce. Procházka se zadrhla, chlapi se začali vesele bavit. Mně to nevadilo. Našla jsem si objekt své hry. U silnice byla totiž přejetá myš, střeva pěkně venku. Začala jsem šťouchat prstíčkem. Děda se párkrát sice otočil a houknul "nech toho", ale jinak se nedělo nic. Po dlouhé chvíli, když si chlapi už všechno řekli, mě děda popadl a šlo se domů. Když mě večer svlékali, začala moje mamka hystericky pištět a babička jadrně nadávat. Z kapsičky tepláků mi totiž vypadla ta placatá myš i s těmi střevy.

Dědovi mě už nikdy na procházku nedali. :D Jaga.