Máte nějakou (trochu vtipnou) obsesi?

Pohazování si propiskou. Jinak pro zajímavost, pokud chcete vidět skutečného krále obsedantů, mrkněte na skvělý polský film Den cvoka.

Oba filmy mají velmi vysoké hodnocení. Den cvoka víc odpovídá našemu civilizačnímu okruhu. Paneláky, MHDčko i superpedantské matičky zná většina z nás.

4 petrzach: To ještě nic není - viz čas 51:15.

Rozhodně se na ten film podívám - je to ještě větší cvok než Nicholson v Lepší už to nebude?

Janplinto, ten film je úplně skvělej, nejen tématem, ale i uměleckými prostředky - ty dívky/slípky ve vlaku, ta matka s polívkou, apod., tak jsem zas jednou nějakému filmu dala pět hnězdiček.

Dobrý den, tak, to je krásné téma. A jak se říká, tak o tom, že je normální, je převědčen jenom blázen. No, já jsem byl jedním kolegou označen za dojiče - když zamykám visací zámek, tak si ho "podojím". Prostě chci mít jistotu, že je zacvaknutý a zamčený. Ale, zase se nikdy nestalo, že bych ho nezamkl a odešel (což kolega někdy udělal). Jo, obsese je užitečná úchylka. Zdravím!

Též zdravím. No to dá rozum, že po zamknutí visacího zámku se za něj musí několikrát (3x až 20x) potahat.

Tak to už rozum teda nedá

Jednou by to mohlo stačit, no ne?

U nás na vsi používáme nadsázku

To já si lomcnu jen jednou po zamknutí a odcházím. Nevracím se od té doby, co jsem viděla jednou něco takového, co popisujete Vy - koukala jsem z okna ve městě a paní vedoucí drogerie chtěla po práci odejít domů. Vracela se asi 20x, bylo mi jí líto, vždy poodešla, jednou i docela daleko, ale vždy se zas vrátila a strašně silně a dlouho lomcovala, div kliku neutrhla, bylo na ní vidět, jak je nešťastná, nemohla prostě odejít a tvářila se zoufale. Vím, že měla zodpovědnost za zboží za fůru peněz, ale evidentě už to prostě dávno neměla pod kontrolou, dodnes si to živě pamatuju.

No já se přiznám, že když zamykám firmu a odejdu, po pár metrech si nejsem schopný uvědomit si, jestli jsem opravdu zamkl. Škoda která by mohla vzniknout by byla obrovská. Takže jsem schopen se otočit a vrátit se překontrolovat zámek. Podruhé bych se už nevrátil. Nejsme magor, mám své koníčky než dělat vrátného a kontrolovat neustále zámek.

Jojo, nadechování dělám taky ale počítání kachliček či čehokoliv ne-e. Nesnáším lichá čísla, poslední dobou mi trochu dokonce i vadí mít jen 1 exemplář od hrníčků, tak je asi vyměním a budu kupovat po dvou. Když už něco musí být liché, tak jen v případě, že to dává nějaký smysl - např. 9 věcí uspořádaných po třech. Nebo když je někde určitý počet míst a jedno je prázdné - třeba teď mi umřel kaktus, tak mi po něm zbyla zelená mistička, které mám jen na kaktusy... dráždí mě, fakt dost asi koupím nový kaktus

Přesně tak a když kupuju přesnídávky (v poslední době mi děsně chutnají), tak kupuju 2 mangové, 2 banánové a 2 jiné. Jednou měli jen jednu poslední mangovou, která je moje úplně nejoblíbenější... být jen o něco méně oblíbená, tak ji tam nechám

Nikdy bych nekoupila lichý počet rohlíků...

Vlivem toho, že jsem se kdysi živila rysováním, tak z toho mám profesionální deformaci . Stále zkoumám, zda okna na jakémkoliv domě jsou v rovině, pravý roh jestli není náhodou levý . Když někde visí obrázek a není přesně vovorovně (stačí nepatrná odchylka), tak se mi zvyšuje tlak, tep i frekvence dechu

6 přesnídávek je docela drahá svačinka ...

Když je člověk mrňavá ženská, oproti které i kluk ve 2. třídě jí víc, tak ne

Jste perfekcionalistka, nikdy se Vám nemůže nic stát! Byl jsem řidič autobusu, a teď v důchodu, když jedu os. autem a míjím zastávku do které není dobře vidět, snažím se do ní očima proniknout, aby tam někdo nezůstal a to i v neznámé krajině, kde jsem nikdy nejezdil!

akym. To myslíš na mě, že jsem perfekcionalistka a že se mi nemůže nikdy nic stát? Tak to by ses teda divil, jaký jsem hromosvod na životní průšvihy

to s těmi zastávkami nemá chybu a je to moc milé

S tím zamykáním je to celkem klasika (minimálně se tak jednou až dvakrát vrátím). Pak mě taky postihuje občas obscese neumytých rukou. Před nějakou činností (jsem kuchař) si musím mýt dost dlouho ruce a stejně nejsem spokojen - tak pro moje hosty to musí být jen výhoda. Nedávno jsem koukal znovu na film LETEC a tam to L. DiCaprio hrál taky docela skvěle.

Nikdy neusnu pokud nemám v noci plnou sklenici vody na stole.. když nemám, pořád na to myslím, a stejně i kdybych byla sebeunavenější, tak si pro ní dojdu..

Mně se občas (dost často) stává že když jdu a začíná nějakej barák tak od jeho začátku počítám kroky. Nevím proč.

No nevím, jestli je to obscese, spise profesionální deformace bývalé korektorky v redakci denního tisku... když cokoliv ctu, neustále kontroluji, jestli v textu nenajdu chybu a jestli je text správně gramaticky správně...

Ta kontrola zamčených dveří je asi normální))dvakrát do nich strčím, abych měla jistotu, že jsou zavřené))navíc teda ještě počítám, když cokoli krájím))

Ahoj. Tak já si taky dovolím trochu obsesovat. Když jsem byl více mladý, tak jsem ,,počítal,, patníky a sloupy a tak různě všechno při jizdě čímkoliv. Většinou autem. Ale jak? Prstama v botách, jsem se při každém kusu, jimi opřel o zem. Na střídačku. I teď blbnu podobně. Ale jinak. Představte si třeba nějakou plochu nebo krabici, mistnost a podobně. To pak jakoby pomyslnýma čárama spojuji každý možný roh nebo kout s tím protilehlým. Třeba vlevo dole nahoru do prostředka tý strany a spátky dolů do prava. A obráceně. Nebo jinak. Z levé strany z rohu do rohu přez diagonálu. Nebo mi to dělá samé trojúhelníky. V ploše, nebo přez prostor. Jak to příjde, tak to zase odejde. Nebo, když je vše, na co si pomyslím, pospojováno. Někdy se to děje skoro samovolně. Ale, nikdo o tom neví, nic není normálně vidět. Tak že jsem na venek normální. Asi kecám, ale kámoši a známí se ke mě zatím hlásí.

Samovolně se někdy přistihnu, že řídím auto odněkud někam a přitom vůbec nevím, co jsem po cestě sledoval a jak jsem se na konec cesty vlastně dostal. A to si myslím, že se kolem sebe koukám víc, než kdokoliv jiný a na cokoliv. Ale, někdy je to jinak.

To s těmi pomyslnými čarami jsem ještě neslyšela, ale je to matematicky (geometricky) docela zajímavé; kdo studoval matematiku, jistě by měl pro tuto představivost pochopení ...nejblíže jsem něčemu takovému byla, když mě přítel v cca 16 letech nechal ve svém pokojíčku chvíli samotnou s takovým polštářkem sešívaným z kousků různobarevných kůží - odvozovala jsem velikosti úhlů u těch jednotlivých kousků.

Když jsem byla teenager a rodiče odjeli na dovolenou a já zůstala doma sama, tak jsem před spaním musela chodit kontrolovat, zda jsem zamčená. Než jsem si šla lehnout, tak jsem zamknula. Odebrala jsem se do postele a najednou si začala pohrávat s myšlenkou, jestli jsem se opravdu zamkla. Musela jsem zase vylézt z postele a dojít ke dveřím, kde jsem znova odemkla a zamkla, abych měla jistotu, že je opravdu zamčeno. Opět jsem ulehla do postele, ale myšlenka byla pořád stejná - zamkla jsem? Teď už to ale bylo horší, protože jsem věděla, že jsem na poprvé "asi" zamkla a na podruhé jsem odemkla a "asi" zamkla, takže nutkání jít se přesvědčit, zda je zamčeno bylo dvakrát silnější Musela jsem to takhle jít zkontrolovat asi 4x než jsem pak z vysílení usnula Když jsem se odstěhovala od rodičů, tak to úplně zmizelo, někdy se dokonce i zapomenu zamknout a je mi to jedno

Tak já na sebe taky něco prásknu:

Když jsem byl ještě kluk, tak jsem bydlel v rodinném domku, kde záchod byl u vchodových dveří a koupelna nahoru po pár schodech a kousek po chodbě za rohem.

No a já jsem za sebou spláchnul, a (to byl docela hukot) a než se ta nádrž vyprázdnila (dokud bylo slyšet to hučení), tak jsem utíkal do tý koupelny, a tam jsem byl jako v bezpečí. Kdybych to nestihl, tak jsem měl pocit, že mě kousne do pr.ele krokodýl

Jednou jsem takhle málem vrazil do mámy, a ta se mě zeptala: "co blbneš?" A já říkám, že závodím s krokodýlem ...

Už jsem se bála, že mne zklamete!

(...jako dítě jsem běhávala podobně od zahradní branky k domovním dveřím po chodníčku a po deseti schodech a musela jsem být u těch dveří dřív než projede kolem branky nějaké auto)

Jo, to je přesně ono. Doteďka mám lehkou obsesi, že když jdu z jedné místnosti do druhé, nebo vstupuju do domu, nebo vycházím z domu, tak ty dveře, ten práh považuju za jakýsi předěl, a pokud procházím takovým "kritickým" místem tak podle mojí logiky záleží na tom, co si zrovna v tu chvíli myslím. Takže když myslím na něco, co není nijak nebezpečné, tak pohoda, ale kdybych zrovna při procházení dveřmi myslel na něco příšerného, tak jsem schopen se vrátit a projít to znova a snažit se vnutit si představu pampelišek třeba. Ale někdy se to nepovede a není čas se vracet, tak na to dlabu a najdu si náhradní rituál, který ani není vidět.

To s těma předělama je moc pěkné!

Jela jsem asi před rokem kousek po městě v autě s bývalým manželem. Povídal mi cestou o nějaké ženě u nich v práci, že se mu líbí, ale že když jí pomáhal něco opravit na počítači, lehce ho znervózňovali její andělíčci kolem monitoru, tak je otočil čumákama od sebe a jí to vadilo. A další, která by se mu taky možná líbila, zas chodí ke kartářce. Jen tak trochu si chtěl pofňuknout, protože máme stejný dost kritický postoj k dnešní duchovní módě (reiki, pyramidky, konstelace, andělíčci, kartářky, různí guruové apod., nemáme to prostě rádi). Načež mi zastavil před barákem, vystoupili jsme, popadli jsme nějaká zavazadla, no a já jsem omylem šlápla na hranatej kanál před naší brankou. (za mého dětství platilo, že šlápnutí na hranatej kanál je smůla a na kulatej štěstí; a nedávno jsem se dozvědla, že smůlu lze zrušit, když se onen hranatej kanál třikrát obejde, a tak nějak se smíchem jsem toto pravidlo adoptovala, spíš aby byla sranda). No takže si postěžoval, jak si nemůže najít normální babu, načež já jsem vystoupila z auta a začala jsem chodit s prádelním košem třikrát dokola kolem hranatého kanálu. Dodnes vidím, jak zoufale se na mne podíval a řekl: "TY TAKY?!?"

No ale já vás teda musím pochválit, jak vy umíte hezky psát. To je radost si počíst. Já vás skoro podezírám, že umíte při psaní používat všech deset, mám pravdu?

Možná všech deset buněk mozkových , někdy teda. Ale prsty na klávesnici používám čtyři

Ale jsem grafoman, jsem, to jo. Moje maily třeba číst, to je asi fuška.

Můj přítel jich má hodně. :D Zatím mi ještě vše přijde tak nějak vtipné.

Večer před spaním a před každým odchodem z bytu, kontroluje, jestli je vypojený ze zásuvek všechno, co má, jestli není zapnutá trouba. Takhle to nevypadá až tak zvláštně, ale trvá mu to i 40 minut! U trouby tráví nejvíce času a říká si u toho „vypnuto, vypnuto, vypnuto“. Po týhle kontrole, přichází ještě „Kontrola kontrol“ a kontroluje vše znovu. :D

Na noťas, na klávesnici si dává papír,aby se na ní neprášilo. Papír tam musí být, i když noťas zaklaplne. Bez toho papíru to prostě nejde.

Nemůže si vzít na wc knížku, protože by mohla načichnout.

Až jednou budeme plánovat miminko a i když nemá důvod mě z něčeho podezírat, tak musíme jít na testy otcovství. Musí mít tu jistotu.

Není to tak dávno, co jsem se divila, že nehraje svojí oblíbenou hru. Svěřil se mi, že ji přestal hrát proto, že každé založení „nové hry“ muselo mít svůj řád. Jinak to musel udělat celé od znovu. Dával si notebook do továrního nastavení, protože se tam třeba během toho stalo něco, s čím nepočítal.

Když vařím, umyju si ruce a chci sáhnout třeba na knížku nebo si chci sednout na gauč, tak mi čuchá k rukám, jestli je mám vážně umytý a kolikrát si je musím znovu přemýt (i když já z nich nic necítím).

Do učebnic si nemůže vepsat poznámku nebo podtrhávat důležitý věci. Musí to zůstat jako nový, nepoužitý.

Telefon musí mít displejem na stole, aby se mu neprášilo na repráček. Dříve dělal ještě to, že v telefonu pozavíral všechny okna a aplikace, pak telefon vypnul a nakonec ho přikryl plastovým krytem.

To je hrozné. S ním bych mimino neplánovala.

A to já zase jo. On je to jinak príma chlap.

Tak ať jste spokojená s jeho obsesemi i po 20 letech. Přeji vše nejlepší.

- nevím, jestli je to vtipné, ale poněkud ujeté mi to připadá - "mazlím" se s peckami od avokáda a to tak, že je držím v dlani a jakoby "nasávám" jejich kladnou energii. Musí být větší, tak akorát do dlaně, s ještě původní hnědou slupkou, která "vyzařuje" jakési teplo. Až slupka po čase seschne a odpadne, tak už to nemá ten účinek. Ale i pak jsou pecky hezké - mám je jako dekoraci.

- pokud se týká kontrolování vypínání čehokoliv v bytě - ani já nejsem této posedlosti ušetřena. A ačkoliv jsem spíše bordelář, některé věci musím mít "akurátní" s posedlostí puntičkářů. Tak zdravím. Marcela.

Ahoj. Dnes jsem byl povolán k sousedce cosi řešit a tak jsem tohle téma, na ni taky vybalil. Před 35 lety dělala vedoucí v nějaké městské prádelně a když odcházela domů, tak se i několikrát vracela a kontrolovala uzamčení. Nevím, jestli to byla taky absese, nebo zajištění jistoty uzamčení pracoviště. Stavil jsem se i u jejího manžela v dílně a taky jsem to poptal. On, že nic takového nemá, že je narozdíl od nás normální. Ale, potvrdil to zamykání prádelny. Ale i tehdy, když ji doprovázel. I když jí řekl, že má určitě zamčeno.

Některé věci, nemusí být nutně nějaká absese. Třeba to jsou jen zajeté rituály. Někdy se i ví, že když se nedodrží, příjdou potíže nebo problémy? Mám nacvičeno, při jakémkoliv zamčení, nebo odemčení jakéhokoliv zámku, klíče patří do kapsy. Když to poruším, bolí z toho nohy. Pak musím navštívit domluvené sousedy a požádat o náhradní klíče. S papírama je to podobné. Že je nemám u sebe, jsem jednou zjistil až po návratu z delší cesty. Furt jsou nějaký nervy.

Vzpomínky z dětství: se spolužačkou jsme jezdily do města do SŠ. Když jsme čekaly na zastávce na autobus a jela kolem T 603, bylo to štěstí. Jezdilo jich dost, byl to hlavní tah silnice. Zvláště, když se povedla bílá /těch bylo velice málo/. Ale muselo se to pojistit ještě tím, že jsme si poskočily 3 x na jedné noze. Dneska bych stála na zastávce do smrti. Víte, jak dlouho jsem už neviděla "šestsettrojku"? A navíc je už kolem té vesnice obchvat.

Příjezd do města, cesta z náměstí ke škole. Pozor na kanály. Šlápnutí na čtvercový = smůla, na kulatý = štěstí.

Pokud jsme ten den viděly T 603 a ještě šláply na kulatý kanál, mělo to ve škole ten den dobře proběhnout. A když to náhodou nevyšlo a padla kule? I štěstí mívá někdy dovolenou.

Pak jsme si vybraly jednu písničku, že to bude naše "pro štěstí". Ale musíme ji zpívat celou cestu do školy. Dovedete si představit dva 15 leté žabce, jak kráčejí v rozkvetlém máji kolem trsů pampelišek ke škole a obě nahlas pějí: Důdlajdůůdlajdůůůdlajdááá. Jééžíškůůů, páánáčkůůů, já tě budu kolííbatííí... Chocholoušek by měl žně!

Jako dospělá jsem jezdila do práce vzdálené 10 km. Na kole, za každého počasí, sníh, déšť, náledí. Tak jsem si to jakoby naučila "zkracovat". Když jsem byla u kolejí, vrčela jsem si polohlasně: no, lepší je být u kolejí, než u čekárny. Když jsem byla dál: lepší je být už na křižovatce, než u kolejí, lepší je být u lesa, než na křižovatce, lepší je být za lesem, než...

Cesta mi tak rychleji ubývala. Jednou mě ale dojel známý, jezdil do jiné fabriky a povídá: Prosím tě, jedu za tebou už kus cesty, co si to pořád meleš? V té chvíli mě byla hanba, ale nepřiznala jsem se. A mlela jsem dál. Jen jsem pak koukala, zda mě zase někdo nedojíždí. ** Jaga.

Babička mě jako malou holku nabádala, abych ze dveří vycházela vždy pravou nohou. Prý to přináší štěstí. Nikdy jsem se pak s touto pověrou nesetkala a myslím, že to byla babiččina reakce na "Kupředu, levá!" Ale pravou nohou vycházím ze dveří dodnes.

V době studií jsem jezdila vlakem do Brna. Pokud jsem z okna zahlédla alespoň jednu srnku, věděla jsem, že budu mít dobrý týden. A dnes opět. Pokud jedu vlakem a uvidím srnečka, jen se v duchu usmívám, vzpomínám na mládí a těším se na něco pěkného.

Asi mám taky něco podobného, k tomuto tématu. Když jen tak sedím a je poblíž propiska a kus papíru, mám tendenci si jen tak, bezmyšlenkovitě čmarykat. Problém je v tom, že mi vždycky vyjdou jen čárečky a kosočtverce. Myslím si, že kdyby se moje "celoživotní dílo" dalo dohromady, mohl bych podle písničky Jana Spáleného - Sto tisíc modrých sluncí, uspořádat tématickou výstavu Sto tisíc modrých...

a pak ještě tenhle, ten je můj nejmilejší, na toto téma

To jsem se fakt zasmál...u obou...škoda, že neumím po americku. Nešlo by to přeložit do češtiny, ruštiny, nebo němčiny?

Aha, myslela jsem, že je to jasné i bez překladu.

Ten letecký: Další let s Kompulsivně neurotickými aeroliniemi. Nápis na sedadle: "Pozor, nemačkejte to velké červené tlačítko!"

A ten druhý: "Pospěšte si s tou ledvinou, Petersone!" (na krabici je napsáno "Křehký dárcovský orgán", je zabalen v bublinách).

Ještě u těch bublin, je to parodie na OCD, což je zkratka obsesivně kompulzivní nemoci, tady je to prezentováno jako obsesivně kompresivní nemoc, kdy pacient má neodolatelné nutkání praskat plastikové bublinky na ochranných obalech.

No a vtipy jsou dokonale zabity.

Dobrý den, jenom doplním, že Petersona evidentně baví práskání těch bublin. Zdravím!

Před mnoha lety jsem pracoval ve velkém brněnském knihkupectví. Byli jsme vedeni k tomu, aby knihy v regálech byly pěkně zarovnané a na stolech vyskládané do dokonalých komínků. Stále jsme rovnali a rovnali. Ještě teď, po mnoha letech, když vejdu do nějakého knihkupectví a vidím rozhozené komínky, musím jim je vyrovnat.

Tak to mám možná něco podobného Pár týdnů jsem brigádničila jako doplňovačka regálů v supermarketu a dotěď, když vidím, že je zboží odebrané, tak další posouvám při nakupovaní na začátek regálu úplně automaticky..