Když to nemá význam jak to dělat bezbolestně?

Tak po pročtení a zhodnocení odpovědí na svůj předchozí dotaz poradte.cz/... jsem se usoudil několik věcí...

1) S mojí povahou pro mě na tomto světě prostě není místo. To, že tady jsem, je NEHODA, problém, který je třeba dříve či později vyřešit (protože není-li člověk, není ani problém).

2) Bohužel ale nejsem dost psychopat, abych dokázal v tuhle chvíli ranit svoje blízké sebevraždou. Na takový čin prostě nemám, jsem na něj příliš citlivý=SLABÝ. Škoda no, bez nich by to šlo lépe. Je to jedna z věcí, která mě odrazuje vedle strachu z bolesti spojené s umíráním (tedy opět slabost, ale tahle se dá minimalizovat). Budu se muset od nich nejprve dostatečně odcizit. Odejít od nich s tím, že jsem splnil jejich základní očekávání (dokončit školu, najít si zaměstnání, osamostatnit se), postupně s nimi omezovat kontakt a počkat max. do 40ti, kdy už to snad konečně budu moci ukončit.

3) Během té doby ovšem musím rozhodně zajistit, abych omylem nezískal další blízké, kteří by mi to překazili. Takže můj postoj ohledně vztahů je následující: NECHCI holku, už nechci se užírat tím, že ji nemám a nechci do smrti být obtěžován potřebou mít vztah. Snad ledaže bych to ještě náhodou stačil než dokončím VŠ (počítejme standardní dobu studia), dohonil tak alespoň většinu ostatních a nepřipadal si už tak zaostale, ale to nestíhám, protože nejsem dost atraktivní (musel bych zapracovat na postavě, finanční nezávislosti, sebevědomí a asi milionu dalších věcí a to by nějaký ten rok zabralo). Rozhodně nechci slyšet o tom, že bych si měl dívku hledat potom. Jednak je to zkrátka TRAPNÉ, UBOHÉ a ZOUFALÉ, mít první vztah déle, než dokončím studia (to, že "holky začnou chodit samy", bych považoval za jasnou známku toho, že je nevyšší čas před nimi začít utíkat), a jednak všichni zoufalci, co znám, kteří měli tu smůlu, že se jim to pak teda povedlo, skončili zpravidla tragicky jako otroci, protože si toho svého prvního a posledního vztahu "váží"= jsou na něm citově beznadějně závislí.

No ale k tomu, na co jsem se chtěl zeptat...

a) Je možné se stát asexuálním? Poku ano, jak? Pokud ne, jak se tomu alespoň přiblížit? Četl jsem, že některé léky například způsobují snížení libida... Čím rychlejší a pohodlnější cesta, tím lépe. Na Googlu je plno debilních rad, jak "se vyrovnat s tím, že jsem asexuál"či "jak porozumět asexuálovi", ale jak se jím stát, po tom je zjevně tak nízká poptávka, až mě to překvapuje. Vždyť to musí neuvěřitelně osvobozující, vědět, že ke svému psychickému zdraví nepotřebuji lásku ani sex, a ani nikdy potřebovat nebudu...

b) Zajistit, abych nezískal "nové blízké"(bod 3) lze jistě jednoduše tím, že po zbytek života konstantně neatraktivní. Což se ale může vylučuovat s bodem 2. Jak dosáhnout toho, aby se to nevylučovalo, tj. abych si i jako člověk, jehož jediným cílem zůstalo ukončit svoje utrpení a přitom minimalizovat utrpení ostatních, zachoval maximální schopnost vzdělávání a produktivitu práce? Abych navenek působil jako normálně fungující člověk? Mohla by na to být antidepresiva dostatečně efektivní? Protože přetvařovat se před lidmi v komunikaci se aspoň částečně dokážu dávno, ale na mé "pracovní morálce"je to znát a pro bod 2 by bylo nevhodné, abych kvůli tomu třeba nedokončil školu (praxi si samozřejmě hledat budu co nejdříve, ideálně zadarmo aspoň na ten rok a půl, tedy zbytek Bc. studia, protože jinak mě nejspíš nikde nevezmou; na sebeúctu zvysoka kašlu).

c) (tohle už je spíš jen pro zajímavost) Co jsem z odpovědí na předchozí dotaz moc nepochopil, je zmiňovaná podmínka k získání vztahu, že člověk má být "dospělý chlap". Probůh, kolik lidí přišlo o nevinnost před 18ti, ne-li před 15ti lety? Byli to snad tehdy "dospělí chlapi"? To asi ne. Proč zrovna já musím být "dospělý", abych dostal něco, co většina ostatních dostala i bez toho? Pokud je to proto, že jsem v nějakém ohledu RETARDOVANÝ, takže si to musím kompenzovat tímhle, preferoval bych to vědět rovnou.