Tak nad tím pořád uvažuji a čím dál více mám dojem, že je to naprostá marnost a východisko je jen jedno jediné...
Že mám Napoleonský komplex, s tím zřejmě nic nenadělám. Nevím o tom, že by to bylo léčitelné a i kdyby, protože to tvoří základ mojí osobnosti, zbavit se toho by v podstatě znamenalo duševní smrt. Už v prváku na střední (a ještě možná nějakou dobu předtím), kdy jsme si dělali IQ testy a vyšlo mi na poměry třídy rekordních a zároveň těžko uvěřitelných 160 bodů jsem podlehl dojmu, že bych to v životě měl dotáhnout daleko. Cíle, které jsem si tehdy stanovil, jsou nicméně v dnešní době a s mými schopnostmi, jak jsem se již několikrát přesvědčil, nejspíš nesplnitelné. Tak namátkou:
- chtěl bych politickou moc, chtěl bych změnit osudy jiných (k lepšímu, ovšem) ale jsem introvert a trémista s přinejlepším průměrnými vyjadřovacími schopnostmi (pokud jde o mluvený projev)
- chtěl bych bohatství, ale prací v zaměstnání člověk nezbohatne a na podnikání nemám odvahu ani nejsem dost průbojný (a v oboru svého VŠ studia ani nejsem dost dobrý, protože jsem se mu nezačal věnovat dostatečně brzo a s dostatečnou intenzitou)
- chtěl bych se stát naprostou špičkou v nějakém oboru, aspirantem na Nobelovu cenu či "duchovním vůdcem" nějaké myšlenky, kterou budou po mně lidé opakovat a ovlivní osudy dalších generací, ale s mým IQ to asi nakonec nebude tak prudké a v těch testech mám spíše štěstí
Abych to shrnul, chtěl bych udělat díru do světa a splnit alespoň jeden z cílů výše, ale zřejmě ani na jeden prostě nemám potenciál. Zřejmě ovšem nemám ani na "obyčejné" lidské cíle. K tomu, co nemám:
Nemám zatím práci, protože jakou práci si můžu najít s gymplem... takovou, která bude stát hodně času a energie, přinese málo peněz (které nevyužiji, protože mé výdaje jsou minimální, už tak většinu kapesného víceméně ušetřím a těch pár tisíc měsíčně navíc mě nevytrhnou, za ty se ani neosamostatním od rodičů) a nulovou praxi v oboru studia. Vůbec si ani nejsem jistý, zda bych manuální práci zvládl. Ani, zda bych to se svým tempem stíhal spolu se školou. A hlavně ani nemám odvahu se jít někam ucházet o práci a zkusit to...
Koníčků rovněž příliš nemám, pokud se tedy za koníček nepovažuje občasné hraní her (sporty mě nudí, protože jsou to obvykle činnosti dost monotónní) a obávám se, že pozvolna se stupňující zájem o "chemii" - v podobě příležitostného (periodicita několik měsíců, protože jsem opatrný a bojím se následků dlouhodobého užívání, což je asi jediný případ, kdy je můj strach užitečný) úniku z této hnusné reality... Zatím mi to prochází a nestal jsem se závislým, nicméně je fakt, že si prakticky nevybavuji ze života okamžik, který bych považoval za opravdu hezký a nebylo to spojeno s nějakou tvrdou návykovou látkou, tedy minimálně s alkoholem...
Přítelkyni taky nemám, nikdy jsem neměl a doteď se stydím se vůbec bavit s holkou (jsem nepolíben a panic, ale to už jsem asi nemusel dodávat), což v mém věku 21 let už taky začíná být divné. Celkově můj okruh přátel a známých je co do počtu (ale možná i kvality vztahů) spíše podprůměrný.
Bydlím samozřejmě u rodičů (do školy dojíždím) a nemám moc vyhlídky, že bych na tom mohl něco změnit dřív než v 25 letech po dokončení VŠ, ale spíš déle, až k tomu vůbec seberu ODVAHU...
Abych se tedy jen nelitoval, tak stručně k tomu, co "mám":
Jakžtakž, s mírně nadprůměrným prospěchem zvládám mírně nadprůměrně náročnou VŠ. Konkrétně obor IT, protože tam je aspoň ně aká šance najít odpovídající zaměstnání (nicméně, kdyby nešlo o tohle, ten obor bych si nejspíš nevybral, faktem je, že technický typ moc nejsem a moje matematické schopnosti jsou taky spíš jen "mírně nadprůměrné").
Občas mě baví úkoly ve škole (ale kdybych tohle dělal místo gymplu, tak by mě to tehdy bavilo víc).
Občas mě i baví se vzdělávat (přeloženo: netrávím např. na Facebooku výrazně více času než např. na Wikipedii).
A vzhledem ke své přizdisráčské povaze a nulovému sebevědomí sice nemám moc přátel, ale ani moc nepřátel (i když, i to je prý důkaz, že něco nedělám správně, jak pravil jistý státník)...
Sečteno podtrženo, mám pocit, že mi ujel vlak. Mezi tím, co mi v životě chybí ke štěstí a tím, čeho jsem již dosáhnul, je extrémní rozdíl. Mám "psychopatické cíle" - buď nesplnitelné, nebo pak už vůbec žádné. No ale pokud ty cíle nemohu splnit a pak už žádné nemám, tak se nabízí otázka, jaký má smysl, že ještě žiju. Kromě strachu ze smrti již žádnou motivaci k životu nemám a i na běžných činnostech už je to dost vidět (deprese, apatie, problém s koncentrací). Zato ten strach je silný, na tak odvážný čin nemám odvahu, takže z tohoto zbytečného koloběhu asi není úniku.
Ještě je otázka, proč si nestanovím nižší cíle - protože těch může dosáhnout naprosto každý a já o ně nestojím. Nechci být dobrý v práci, když nemohu být nejlepší. Nechci mít děti, protože je to příliš starostí, zodpovědnosti, stojí to moc času, peněz... a prakticky z toho člověk nic nemá, resp. v dnešní době je to spíše rovnou cesta k osobnímu bankrotu a smrti z vyčerpání.
Měl jsem mít na víc než dělat trapné webovky nebo podřadné části aplikací pro nějakou cool korporaci, žít v lepším případě sám někde v pronájmu v jedné cimře nebo v horším doživotně u rodičů, o panictví přijít mezi 25 a 45 rokem života, ve stejném období se seznámit v lepším případě s holkou, která už si mládí užila (narozdíl ode mě) a teď chce děti a hledá blba, který jí je udělá, nebo v horším případě s rozvedenou matkou, která hledá blba, který na ni a její děti bude zbytek života dřít. Zejména ty poslední body jsou pro tragický scénář na stejné úrovni, jako skončit jako alkáč nebo fetka a posléze jako prochcaný bezďák na ulici... Ale bohužel k nim spěji a nenacházím sílu na tom něco měnit...
Vím, že si za to zlé mohu převážně sám a patří mi to. Vím, že jsem egoistický, sobecký, pohodlný a zejména zbabělý a nezasloužím si pražádný soucit ani lítost. Vím, že bych si to měl hodit, ale nemám na to, takže to musím řešit jinak. Otázka je, jak?
Mám jít za psychiatrem, nechat si předepsat antidepresiva, nebo tak něco? Pomáhá to, nebo to udělá více škody než užitku?
Vedlejší účinky popsané na Wikipedii vypadají snesitelně... např. ztráta libida - vzhledem k tomu, že se mě sexuální život netýká, tak to považuji spíš za vítaný bonus navíc. No co, když potřebu nemůžu uspokojit, tak ji aspoň potlačím. Živé sny, noční můry - pokud to nepříznivě neovlivní moji produktivitu přes den, tak je mi to buřt. Případná nevolnost je prý dočasná. Případné bolesti hlavy snad nebudou nesnesitelné, nebo to půjde kombinovat s analgetiky...
Mám tedy zkusit odborníka, který mi pomůže alespoň zmírnit následky mé racionální deprese na každodenní život a učinit ze mě alespoň z povrchního pohledu normálně fungujícího člověka, který ale hlavně nic příliš neprožívá a s ničím si zbytečně nedělá těžkou hlavu a nic moc už prostě raději k životu nepotřebuje, ideálně ani ty přátele a vztahy?
A nebo je zde vhodnější i dostupnější nějaký způsob, jak vybudit zoufalou odvahu potřebnou k sebevraždě?
3x
Dobrý den, vzal jsem to jen rychle, ale vidím to na slušnou depku. Vzhledem k počasí a podzimním chladným, šedivým a kratším dnům, se není čemu divit. Počkejte do jara a dostanete další impuls k radosti do života. Možná Vás dostihl dříve syndrom třicátníků, ale z toho se také časem dostanete. No, a zabít se můžete až později nebo postupně svým životním stylem, jako to děláme všichni. Zdravím!
P.S. Vám komplikuje život vysoká inteligence - blbec si žije spokojeně, protože nic neřeší.
U mě to s počasím zas tak nesouvisí. Depresivní jsem dost konstantně. Možná je to v létě trochu lepší, ale zanedbatelně. Ten "syndrom třicátníků", jak říkáte, mám s větší či menší intenzitou od nějakých 15 nebo 16 let. Čili 5-6 let dlouho, to už asi normálně nepřejde. Nechci na to "časem" čekat do 40ti, preferoval bych tomu jít naproti... jakýmikoliv prostředky.
3x
Já myslím, že se máš jako prase v žitě a že jsi nezažil žádné skutečné problémy - např. vážné onemocnění, hlad či válku. Potom by sis mohl na něco stěžovat. Pokud se nudíš, tak choď pomáhat druhým lidem, např. postiženým či starým, kteří si nemají ani s nikým promluvit. Pokud nemáš přítelkyni, nic to nevadí, znám muže, kteří byli nepolíbeni do 40 let a nezbláznili se z toho. Až to přijde, tak to přijde, Vždyť to nemusíš každému na potkání vykládat a navíc se pořád se druhými srovnávat. Ty jsi ty - jedinečná osobnost a nikdo nemá právo tě posuzovat či odsuzovat. Tak přestaň i ty si neustále na něco stěžovat a hledat všude i v sobě samá negativa. Právě užívání chemie přispívá ke zhoršení psychiky a neobjektivního vnímání tvé reality. Takže choď více do přírody, pořiď si třeba psa a kup si nějakou knížku o pozitivním myšlení. A hlavně nech toho sebelitování a přestaň fňukat.
Vezmu to popořadě:
"nezažil žádné skutečné problémy - např. vážné onemocnění, hlad či válku"
Když to je diskutabilní. Ten, kdo zažil válku, si zase nemá na co stěžovat oproti tomu, kdo za té války byl v koncentráku. A ten zas oproti tomu, kdo zažil středověké mučení a tak dále. Vždycky je na tom někdo hůře. A někdo zase lépe. To je psychická relativita. Zase, kdo zažil válku, měl menší cíle, které dokázal zvládnout. Jeho představy o smysluplném životě se mnohem méně lišily od jeho skutečného života. Proto byl třeba vnitřně šťastnější.
Mimochodem chronicky nemocný jsem (a jenom depresi nepočítám), ale upřesňovat už to raději nebudu, prozradil jsem o sobě už tak dost.
"choď pomáhat druhým lidem, např. postiženým či starým"
Čímž bych se ale nelišil od asi miliónu jiných, kteří to z různých důvodů dělají, nebo jsou dokonale schopni dělat také, třeba proto, že nemají na náročnější činnosti, nebo si tím kompenzují nějaký jiný morální nedostatek, třeba že jsou v osobním životě naprosté špíny (možná jsem cynik, ale myslím, že u osazenstva jistých neziskových, tj. z daní dotovaných organizací, je to dost typické). Pořád bych se užíral tím, že jsem postradatelný.
"znám muže, kteří byli nepolíbeni do 40 let a nezbláznili se z toho"
Což nic nemění na tom, že jsou to ubožáci nad ubožáky, kteří jsou navíc tak ubozí, že si svoji nezměrnou ubohost ani neuvědomují. Jak už jsem psal, takový ubožák být nechci. Odkládat sex do 40ti, to mi přijde asi tak šťastné a logické, jako odkládat četbu beletrie na dobu, až budu napůl slepý. Mimochodem, jak potom dopadli? Říká se, že odříkaného chleba největší krajíc. Nejspíš si pak našli rozvedenou ženu s dětmi, tu počestně za svou ženu pojali, rovněž její děti za své pojali, a teď jsou taky šťastní, neuvědomuje si, že hrají tu nejnižší, nejpodřadnější a nejpotupnější možnou roli v genomu lidstva. Jo, a vůbec z nich nejsou strhaní podpantofláci. Měli se raději ve 40ti dát na kněze a zavázat se k celibátu, nevypadalo by to tak uboze, protože by alespoň mohli prokázat, že to byla jejich volba. A nebo si zavčasu hodit lano, když už bylo jasné, že jsou slepá vývojová větev, nicméně takový čin vyžaduje značnou odvahu, kterou zjevně neměli, protože kdyby nebyli tak ubozí a měli na to odvahu, nejspíš by měli i dost odvahy, aby si zvládli říct o polibek dřív než před důchodem. Já vím, o čem mluvím...
"Až to přijde, tak to přijde"
A kdy mám čekat, že to přijde? S tímhle argumentem se tady v podobných dotazech setkávám pořád a pořád tomu nerozumím. Pokud tomu nepůjdu naproti, nepřijde to nikdy. Jistě, "náhody" se stávají, ale člověk jich taky musí umět využít. Pokud to dokáže, většinou na ně ani nemusí čekat, protože si je dokáže "vyrobit". Pokud to nedokáže, pak jsou mu k ničemu. Jako jo, taky už jsem měl dost krásných příležitostí. Ale vždycky jsem se bál, nebo nebyl dost rychlý, takže byly bezcenné...
"Vždyť to nemusíš každému na potkání vykládat"
To sice nemusím, ale obvykle rovnou můžu, protože pokud zrovna nejsem pod vlivem, tak je to na mě dost vidět. Jsem ztrémovaný, nesmělý, zakřiknutý, a nedejbože, pokud je nablízku holka, či nedejbože dokonce taková, která se mi líbí, je ze mě zalykající se, koktající a červenající se idiot. No dobře, to je nadsázka, takhle prudké to není, ale že bych jí třeba sám jenom oslovil, o tom si můžu nechat jenom zdát. Klidně můžu nosit cedulku s nápisem "panic" na čele a budu na tom stejně. A myslím, že pokud dosáhnu nepolíben konce VŠ studia, tak bych to i měl začít dělat, abych předešel tragickému scénáři, co jsem zmínil ve svém dotazu.
"a navíc se pořád se druhými srovnávat"
A od čeho jiného by měl člověk odvíjet svůj úspěch, než od toho, jak je na tom V POROVNÁNÍ s ostatními? Zoufalci na okraji společnosti, kteří nedokázali fungovat ani jako průměrní lidé, natož jako úspěšní, byli pokládáni za tragédy a podivíny vždy. O to, jak jsou na tom lidé z absolutního hlediska, nikdy nešlo. Vždy šlo jen o to, mít se lépe, než někdo jiný. Přečtěte si Orwella, tak to je... Mimochodem, tenhle postoj jsem si zkoušel osvojit, ale pomohl maximálně k tomu, že jsem do své tragičnosti zabředl více, než předtím. Ve 21 letech na něj člověk fakt nemá nárok. V těch 40ti možná, ale spíš ještě mnohem déle...
"Ty jsi ty - jedinečná osobnost"
Nejsem, protože jsem nic nedokázal. Lidé se dělí na dvě hlavní skupiny - jedinečné osobnosti a pak ti ostatní. Ti ostatní se vyznačují tím, že dělají věci, které může dělat téměř kdokoliv. Klidně může jejich život zastat někdo jiný. Nejsou důležití, jsou postradatelní a nahraditelní. Někdo je obyčejný a je s tím spokojený, jiný je jedinečný a je s tím třeba ještě spokojenější. Já jsem v tuto chvíli obyčejný a spokojený s tím nejsem.
"nikdo nemá právo tě posuzovat či odsuzovat"
Ale má, děláme to všichni. Každý někoho odsuzuje, lidé se odsuzují běžně. To je normální.
Dobře, ale už je to skoro tak dlouhé jako dotaz, tak toho nechám...
doplněno 10.11.14 23:52:Dobře, snad to nevyzní jako nějaká propagace, tak jen ještě krátce k tomu zbytku:
"Právě užívání chemie přispívá ke zhoršení psychiky a neobjektivního vnímání tvé reality."
Kéž by to bylo tak jednoduché, ale kauzalita je u mě přesně opačná. Psychiku jsem měl v tomhle stavu dávno, ještě v době, kdy jsem neměl zkušenosti ani s lehkými, natož tvrdými drogami... což jsem měl do, na poměry mojí generace, poměrně vysokého věku (až do střední). Celkem jsem na to byl tehdy i hrdý, pak jsem to teda přehodnotil, když jsem usoudil, že za to, že jsem asketik, mi nikdo nic nedá. Za to, že jsem opilec a smažka, samozřejmě taky ne (snad kromě toho, že trochu víc imponuji vrstevníkům, když jsem se tak poněkud vzdálil tomu obrazu nudného otloukaného šlušňáčka ze základky), ale aspoň z toho života něco mám, i když jsou to jen občasné chvíle zapomění, téměř cokoliv je pro mě lepší, než když svůj život vidím s čistou hlavou, jako třeba teď...
3x
Ahoj,
líbila se mi tvá zpověď svou upřímností. Na druhou stranu – zdá se, že cokoliv si omluvit, dlouze o tom přemýšlet, rozebírat to, může být i zbraní, kterou využíváš proti sobě. Racionalizace může někdy člověku škodit, pokud jí nahradí prožívání. Lepší udělat sebemenší krůček směrem k tomu, co chceš, než o tom sáhodlouze polemizovat. Nevadí se cítit strašpytlem a lenochem. Důležité je, jestli to překonáš a nebudeš tak jednat. Pokud se to podaří, zvedne ti to sebevědomí, uvidíš sám. Většinou se bojíme hlavně toho, co se nikdy nestane a otravujeme si život.
Rozhodně nemyslím, že by ti pomohl psychiatr s antidepresivy, spíše dobrý, analyticky zaměřený psycholog.
Pokud přemýšlíš o sebevraždě, zkus nahlédnout do duší rodičů, kterým se zabilo dítě třeba sem dlouhacesta.cz/... a podívej se, v jakém duševním marastu přežívají roky po sebevraždě dítěte, kolika se rozpadla rodina a jak nejsou schopni v podstatě dál existovat. Podobnou diskuzní skupinu tam mají i sourozenci, kterým to tak naboří život, kdy rodiče přestanou fungovat, často je odhánějí a oni mají pocit, že měli zemřít oni, že je to další člověk, kterému to zničilo život. Máš pocit, že ti vaši tak ublížili, že by si něco takového zasloužili?
Myslím, že ve 21 letech je ideální čas na to, jak změnit svůj nudný život, se kterým nejsi spokojen, rozhodně není pozdě. Ono nebýt spokojen je sice stav docela nepříjemný, ale na druhou stranu je to skvělá hybná páka pro to, aby se člověk dokopal s tím něco dělat. 
Je to jako vyvolávat džina z lahve a volat mocné síly z hlubin tvého já, aby ti byly nápomocny a tys překonal strach a lenost a něco začal dělat jinak, do čeho se ti běžně až tak nechce.
Co by to mělo být? To víš asi sám nejlépe. Z toho, co tu píšeš, vyplývá, že potřebuješ najít práci, lásku, kamarády, smysluplnou aktivitu, možná změnit svou postavu a jistě si vymyslíš další řadu věcí.
Pro začátek by byl ideální nějaký umírněný sport, který by ti zvedl hladinu endorfinů v těle a tím i náladu a pokud se dokopeš k něčemu, co budeš dělat pravidelně, záhy se začne vylepšovat tvá postava a sebevědomí a začne ti stoupat i hladina dobré nálady. Na to nepotřebuješ ani peníze, ani kamarády, se sportem se dá začít už tím, že proloupneš ráno oči a uděláš si nějakou rozcvičku nebo se jdeš projít do lesa, kdy procházku zpestříš v určitém úseku během. Měla by být ale aspoň 3/4 hodiny, aby ty endorfiny měly šanci se nastartovat a trochu zaúřadovat.
Pokud máš psa, vem ho s sebou, je to nositel dobré nálady a radosti ze života, kterou předává nezištně na lidi.
Se psem se dá dělat nespočetně aktivit a i na seznamování je super, protože kolem psů se většinou motá obrovské množství dívek a žen, takže venčení v útulku, cvičák, agility ap. je jistý způsob, jak se s dívkami seznámit.
Pak je to samozřejmě další řada sportů, kde se ženy vyskytují. A nejde jen o partnerky, ale sport je ideální základnou i pro kamarádství, pocit, že někam patříš do party, která je kolikrát důležitější, než partner či partnerka. Myslím, že výlet s kamarády na kanoi nebo na raftu na Korsiku, kurz potápění na Bali nebo výlet s partou do Himalájí by ti trochu osvěžil život. Takové výpravy pořádají i různé cestovky, zaměřené na mladé lidi, kteří mají trochu jiné nároky, než klasičtí mořemilní měkoni válecí, např. Kudrna, Adventura, Relaxbali a další.
I v rámci ČR se dá najít hodně takových lidí, kteří jezdí na kole, věnují se józe, lezou do jeskyní, jezdí na vodu, na tramp, hrají v kapele, lezou po horách nebo se starají o skautíky.
Jestli máš blízko k psychologii, půjč si nějaké knížky s touto tématikou, věnuj se jako dobrovolník lidem v nemocnicích, dětských domovech či domovech důchodců, takové aktivity můžeš dělat dle svých možnosti a najdeš k nim příležitost třeba na www.dobrovolnik.cz nebo www.dobrovolnici.cz To, že je člověk užitečný pro druhé, je pramenem štěstí pro mnoho lidí. Doučuješ děti v dětském domově nebo je vyprovázíš na kroužky, paseš ovce, čteš nemocným ve špitále nebo domovech důchodců, pomáháš mentálně postiženým nebo nějakému zvířecímu útulku.
Nechtěj od sebe moc. Namalovat si třeba hezký obrázek jen pro svůj pocit, nečekat, že bude viset v galerii a lidi si z něj sednou na zadek, to je strašně moc. Zapomeň na naučené anime pajduláky a podobné kýče, maluj a zachycuj své pocity, které ti jdou z duše. Kašli na to, jestli je to hezké, je to jen pro tebe. Hraj si s barvami, vnímej uspokojení z křivek, prolínání barev, stínovaní, nemusí to mít ani žádný tvar.
A především - přestaň nadceňovat lidi! Je naprosto nesmyslné si myslet, že každý je v něčem výjimečný. Znáš Gaussovu křivku. Naprostá většina je průměrná, tak to prostě chodí. Je potřeba se s tím smířit. Není to důvod proto, abys přestal něco dělat, když v tom nejsi jednička, musíš to dělat pro sebe, ne pro lidi kolem.
Vzpomeň si na své sny a neboj se je si plnit. Chtěl jsi se naučit zpívat? Hrát na kytaru? Tancovat? Angličtinu? Jdi do toho! Prostě s tím začni. Nelituj se, nepodceňuj se a prostě začni. Uvidíš, že se to nějak vyvrbí.
Neupínej se k výsledku, radost musíš najít už na té cestě, ta je důležitější, než to, co vytvoříš. Raduj se z toho, když to děláš a nelam si hlavu tím, co vznikne. Narodil ses na tenhle svět proto, aby ses naučil být šťastným a to štěstí kolem tebe bude vidět a v tom se budou lidi ohřívat. Je jedno, jak ho dosáhneš, jestli meditací nebo tím, že budeš zavařovat super marmelády. Rozhodující je to, jak ty se budeš cítit. Dělej tedy to, o čem jsi v srdci přesvědčený, že dělat máš. Že nevíš, co to je? Udělej si na sebe po setmění čas a vzpomínej, ono to tam někde je. Vše, co potřebuješ vědět, všechna moudra, máš v sobě.
Netvoř si nějaké předsudky a bariéry ve stylu, že tohle tě rozhodně nebere a tady budou určitě samí debilové, nechápající tvou inteligentní a citlivou duši. Dokud to nezkusíš, tak to nemůžeš vědět a s fajn lidmi se dá dělat téměř cokoliv a bude tě to bavit, i když jsi to dosud nedělal.
Chce to jedno – prostě se tam vykopat a zkusit to. Jít se podívat na různé akce, které spolky pořádají, dny otevřených dveří nebo zkusit jen tak tam přijít. Nedělej žádné ukvapené závěry po první hodině, kdy člověk někam vleze, je stažen úzkostí, co si kdo o něm myslí, jestli to bude umět, zapadne atd. Ti lidé tě též chvíli poznávají, co jsi zač, než tě přijmou, takže nějaké začátky člověk musí přetrpět, pokud tedy nevleze rovnou do sekty, kde mají přímo v programu se po tobě vrhat a dávat ti zažívat falešné pocity, jak jsi tam milovaný, vítaný a že tohleto je přesně prostředí, kam patříš, aby tě vzápětí stáhli z peněz a udělali z tebe otroka.
V partách jsou vítáni i začátečníci, určitě ti tam vše vysvětlí a naučí tě, když uvidí, že máš snahu. Taky se budou dívat, jestli je na tebe spoleh, jestli se snažíš (protože většina lidí nadšeně pomůže tomu, kdo se snaží a odvrátí se od depkařského skuhrala, který ví už předem, že nic nejde, je nejsmolnější člověk a jen se lituje a nic nezkouší).
No a co se týká tvé práce – podívej se nejen na nabídky v inzerci, co se kde nabízí, ale prohlédni si i firmy v okolí, kde bys pracovat opravdu chtěl. Já vím, absolventa bez zkušeností nevítají všude, ale lze tomu dost pomoci tím, že budeš vymetat opravdu pohovor za pohovorem a naučíš se, co chtějí slyšet, přijdeš pak připravenější a míň nervóznější i na ty pohovory následující. Hodně záleží na nadšení, které z tebe musí vyzařovat pro tu práci. Ptej se, zjisti si o podniku co nejvíce předem a nakráčej tam, že opravdu tady chceš pracovat. Pokud je praxe tím největším handicapem, zkus se domluvit v nějakém podniku na praxi zdarma, že někam budeš chodit třeba pár měsíců pomáhat. Leckde přijmou i studenta na částečný úvazek. Možná, že tě tam pak i přijmou, když uvidí, že tě to baví, nejsi líný a jde ti to. A i když ne, v životopisu už nějakou praxi mít budeš.
A jestli zaměstnání nenajdeš nebo se nesneseš s lidmi, podnikej sám, dělat se dá tolik věcí, nejen webovky a provozní údržba sítí.
Jako alternativu lze vyrazit i na brigádu do zahraničí, případně na work camp, i to ti zvýší sebevědomí a hlavně zlepší cizí jazyk, navíc je to příznivě přijímáno v pracovním životopisu.
No, nějak jsem se rozepsala víc, než jsem chtěla. Nechci, abys to bral jako nějaký návod na život, ten dát neumím a nemohu, spíš jako příklad možností, které se dělat dají. Nechci s tebou hrát tu komunikační hru na "No jo, ale...", kdy mi začneš vypočítávat, jak tohle nejde a tamto nejde atd. Ty už si jistě najdeš ty své, které oslovují tebe a podle sebe. Základ je ale chtít. Chtít se naplnit, chtít žít, neschovávat se před životem do výmluv a za dveře bezpečného, ale nudného bytu, nebýt přikovaný k počítači jako náhražce za život, protože to je asi tak výživná náhražka, jako by se hladový toužil nasytit papírovým jídlem. Základním hybatelem, který ti dá odvahu to změnit a žít jak si představuješ, je právě ta nespokojenost.
Ne sebelítost, na tu pozor! Ta spolehlivě zabije jakoukoliv aktivitu a je to ten největší jed, který ti otráví duši. Sebelítost je to, co našeptává, že je to blbé a jiné to už nikdy nebude, že jsi nevětší chudák pod sluncem a není ti pomoci, sebelítost jsou okovy, které svazují a zabíjejí. Pokud se ti podaří místo toho na sebe se naštvat a říci si, že když se do života začlenili i lidi na vozíku, lidi všelijak mentálně i tělesně handicapovaní a zkoušení, lidi, kterým zemřeli jejich nejbližší, lidi, kteří nepoznali nikdy lásku, ale dovedou ji vrchovatými hrstmi rozdávat, tak to musíš zvládnout i ty a vydržet nějaké nepříjemné pocity, spojené s krokem do neznáma, který je naprosto nutný, když se něco má změnit.
Pokud totiž něco nevychází obvyklými cestami, je potřeba zkusit to jinak, než jsme doposud dělali, nic jiného nezbývá, pokud se z toho máme vybabrat a ten krok je někdy neuvěřitelně obtížný, kdy z toho zavlahlého pušna se tak nechce. Ale pak, když to překonáš a uděláš něco, čeho ses bál, do čeho se ti chtělo, to ti je, člověče, taková slast a pocit sebevědomí, že lepší pocit ani není.
Je jasné, že to nevyjde vždycky, ale i když to nevyjde, je to lepší, než se válet doma a litovat se. Aspoň si můžeš říct, že jsi to zkusil a jede se dál na něco jiného a ono jednou kápneš na to, co je to pravé. No a že se nějak na té cestě, kdy se o tohle budeš snažit, objeví a všimne si tě ta pravá, to je jasné. Samozřejmě bezpečnější je to v kolektivu, kdy mají lidi čas odhalit na druhém příjemné vlastnosti, které tak nečouhají a zamilovat se do tebe.
Držím palce, ať se daří. Jakmile se do toho pustíš, nic tě nezastaví. Neúspěch tě zocelí, vytrvalost posílí, odmítnutí tě otříská a tak se budeš tím životem mlet a opracovávat, až se z tebe stane hodnotný a žádaný lidský diamant nevšední krásy, který bude tak nějak zářit a v jeho blízkosti bude lidem fajn, aniž by se někde na sebe snažil upoutávat pozornost. Pak obvykle chodí i láska. Láska totiž nevzniká z potřeby být milován, z osamění a z prázdnoty, ale tím, že ty sám se něčím naplníš a záříš něčím do okolí, co ji přitáhne.
Dělej věci pro sebe, ne kvůli výsledku, před kterým padnou ostatní na zadek, ale pro uspokojení sebe sama z procesu tvoření. Nedělej si ze života pavlač. Máš vlastní oči, vlastní rozum, nežij na efekt pro svět. držím palce.
3x
Tyvado, tolik výmluv na kdeco v jednom příspěvku se jen tak nevidí.
Začni sportovat a vybuduj si chlapskou postavu - ne že by tě to u holek spasilo, ale pomůže to.
Najdi si brigádu - třeba call centrum - jinak nezískáš žádný pracovní návyky a návyky na vycházení s kolektivem - a něco mi říká, že fakt nutně potřebuješ obojí. Natrénuj si pracovní pohovory a práci teď, dokud ti může bejt jedno, když to posereš.
A vůbec přestaň furt camcat, co ve tvým životě nikdy nepůjde, aniž bys kdy cokoli zkusil - to je jak poslouchat malý dítě (né, mámí, to nejdé, udělejte to někdo za měééé). Jak chceš něčeho dosáhnout, když se nikdy do ničeho ani nepustíš?
Vůbec mi přijde, že máš málo aktivit a to tě pak nutí přemýšlet nad hovadinama a rozvíjet nějaké teorie o kdečem. A pro tvoji povahu je podle mě i problém, že se máš ekonomicky až moc dobře (vše ti zaplatí a naservírují rodiče a není ti blbý si od nich vše brát) - a tak tě nic nenutí k jakékoli činnosti. A nuda je děsněj prevít.
No, takže závěr, přestaň se omlouvat, vymlouvat, všechno odsouvat - až se stane tohle, až ti bude tolik a tolik, až budeš mít tamto, ... a prostě se vykopej ven, najdi si brigádu, najdi si sport atd. atd.
2x
Jsou to příliš dlouhá a příliš podrobná líčení něčeho, co bez rámce nedává smysl. Nicméně, já si myslím, že jste si zadal těch cílů několik. Postavil jste si je na horizont. Kdybyste měl cíl jeden a k němu vymyslel cestu, schůdky, postupy, to by byla jiná. Ale to byste musel mít cíl jen jeden a musel byste si uvědomit, že i cesta je cíl. Protože život nezačne až momentem dosažení cíle na obzoru. Život je hlavně o té cestě. 
Přestaňte s tou nespokojeností, přestaňte s drobením různých záměrů. Najděte si jeden, nejbližší a soustřeďte se na něho. Cesta není obrovskou plochou. Cesta je pěšinkou, kde se, každý z nás, pohybujeme krok za krokem. Každá cesta začíná prvním krůčkem.
Dejavu, přečetla jsem vaše povídání celé a velmi pozorně. Je tam mnoho věcí o kterých budu přemýšlet. Ale ten úplně poslední odstaveček, ten by měl být napsán nesmytelnou barvou v hlavě každého člověka.
2x
Ja uplne zasnu nad tim, kolik je na internetu genialnich lidi s depresi. Pominu-li, ze test, kterym by se dalo overit tak vysoke IQ s nejvyssi pravdepodobnosti ani neexistuje, tak i u takoveho testu by nejspis existoval faktor nahody. Priznejte si, ze vase inteligence spada do prumeru a jedine, co mate nadprumerne, je sebeklam a ocekavani od sebe sameho.
Zrekapitulujme si to. Studujete mirne nadprumernou skolu, bydlite u rodicu, nepracujete, nemate holku, svuj volny cas venujete hram a sebelitosti. Hmm... zacinam mit takovy pocit, ze za svou situaci rozhodne nemuzete vy, ale ten zly svet okolo, ktery vam nic neda zadarmo.
Ja jsem asi prilis velky cynik na to, abych mel s lidmi, kteri takhle fnukaji soucit. Pokud ty vase velke "racionalni deprese" neumite zvladat sam, tak si zajdete pro antidepresiva. Druha moznost je proste se kousnout, najit si ke studiu praci (jakoukoli, da se pozdeji zmenit), odstehovat se do vlastniho (da se utahout i s nizkym platem), ubrat hrani na PC a zkusit trosku zuslechtovat vlastni telo. Na holky kaslete. Pokud budete samostatny, vydelavajici chlap bez pupku nebo koncetin jak vetvicek, prijdou za vami samy.
Kam se z dnesniho sveta vytratila hrdost a dustojnost? Jsem snad jediny, kdo by tyhle pripady nejradsi fackoval tak dlouho, dokud se neproberou? Zacinam mit pocit, ze zensky jsou v posledni dobe podstatne chlapstejsi nez chlapi.
1x
S Vámi je to těžké... Vaše uvažování směřuje vždy jen ke zdůvodnění toho, že nic na tomto světě (co se týká Vás) nemá smysl. Prostě ať začnete jak chcete, vždycky skončíte tím, že to pro Vás nemá smysl. Takhle můžete uvažovat klidně až do skonání světa , ale... to není pravda, nedává to smysl. Všechno na světě totiž má svůj smysl a zrovna tak Vaše existence. Kdybyste se zkusil aspoň jednou na chvíli oprostit od nesmyslných myšlenkových konstrukcí (jo, všichni jednou zemřou), přestal podceňovat ty, co pomáhají, uvědomil si realitu kolem sebe, zajímal se třeba o rodiče, s nímiž žijete a kteří Vás živí, byl by to docela rozumný začátek. Další přijde samo. Síle je ve zvládání života (jo, toho obyčejného, každodenního a věřte, starosti má každý, ano doslova každý), ne v ohrnování nosu (zahaleného do, jak již jsem napsala, nesmyslných myšlenkových konstrukcí) nade vším, o co zakopnete. Dobrou noc, dobré ráno 
.
1x
Ach jo, k tomu se mi vybavila jedna vulgarni veta z ANo Sefe. VYtahnete si ty vVase hlavy z pr... Vykasli se na hry, jdi si radeji ven jejak zasportovat. Doporucuji nejake kolektivni sporty. Jednak se seznamis, za druhe pohyb je dobry proti depresy a navic pro sebe i neco udelas.
IQ komentovat nebudu, to nema vyznam.
Myslis si, ze holky stoji o ufnukanky? Rekl by jsem, ze ne. Chovej se jako dospely chlap. Mozna je to tezka zmena, tak to zkus treba predstirat, ono uz ti to potom prejde do krve. Usmivej se na lidi, chod vzprima a razne. Seznameni s holkama na skole je prilezitosti vic jak dost, takze hlavu vzhuru a plnou parou vpred!
1x
Dunning-Kruger effect...iluze nadřazenosti, přečíst, promyslet. Seznamte se s termínem metakognice. Viděla jsem spoustu IQ testů, mj.i v Blesku :D . Nechte si je udělat v Mense. Nejste sám s vysokým IQ nejen na světě, ale určitě i zde na poradně. Pokud Vám ověří v Mense, můžete se stát členem a najít přátele, se kterými třeba nějaký ten nápad uskutečníte a kteří Vám prozradí něco o seberflexi :D. Depresi z každodenního života má kdekdo. To ještě není na antidepresiva. Wikipedie taky není zázrak. Prvosignální a druhosignální soustava je rozdíl, strach ze ztráty libida je neoprávněný a celkově sečteno a podtrženo celá otázka je na někoho s IQ 160 podezřelá :D. Možná zkuste psychologa a tzv.se vykecat. (nebo vrbu :D)
1x
"někdojiný", je mi Vás líto. Příroda Vám někde nadělila hodně a jinde méně. Určitě svoje udělala výchova Vašich rodičů. Vám chybí láska, máte asi málo citu, když trochu pohrdavě píšete o těch, co se starají o nemocné, o staré a o potřebné lidi. Také nepíšete pěkně o lidech kteří mají děti, vychovávají děti i třeba vyženěné. Chybí Vám cit, soucit, láska a bez toho asi štěstí moc neprožijete, jako když Vám chybí duchovní hodnoty. Váš život je zatím čistý, chladný kalkul. Možná je to tím Vaším věkem kolem 20 let, možná je to ještě svým způsobem puberta a možná se změníte, pokud o sobě zapřemýšlíte a budete na sobě pracovat, možná také ne. Vy se odlišujete od ostatních, nejste se sebou spokejený, ale při tom se jen obhajujete a vše ostatní odsuzujete a máte za podřadné. Vy ještě vlastně pořádně nevíte, co chcete, až to budete vědět, tak si stanovíte cíl a půjdete za ním. Zatím se hledáte. Čím jste užitečný? Jaké tvoříte hodnoty? Vy zatím jenom chcete, chcete a chcete pro sebe. Jen tolik jsem Vás pochopila z Vašeho psaného textu. Mějte se. - pt
1x
Nebudu se tu rozepisovat.. podle reakcí je to také zbytečné. Zkonstatuji jedno - jste líný a vymýšlíte jen důvody, proč něco neudělat. Takového lenocha jsem už dlouho nepotkal...
Pokud máte zájem o nějaké řešení, snažte se využít svých schopností, aby byl svět lepší. Snažte se udělat někomu radost. Pokud zájem nemáte, hledejte na netu, jak se zprovodit ze světa - hlavně tak, abyste nezničil život dalšímu člověku, prosím.
0x
Té poslední větě moc nerozumím, co myslíte tím "postará o další"?
doplněno 10.11.14 23:31:Jinak s tím jiným výsledkem asi máte pravdu. Dospěl jsem k závěru, že mám IQ přesně dost vysoké na to, abych si uvědomil marnost a bezvýznamnost svého života, ale příliš nízké na to, abych s tím byl schopný něco udělat...
0x
Asi máš určitou míru inteligence, tak bys měl být schopen i nějaké sebeanalízy. ... Tak co chceš? Chceš tu poradit jak se zabít? Chceš tu poradit jak dát nažrat Napoleoskému komplexu, nebo jak přijít k peňězům? Na to není k mání žádná univerzální rada. Prostě se smiř stím, že jsi součástí živočišného druhu a na nějakého Napoleonka tu je velmi málo místa. Každý živočich bojuje o přežití a pokud o to nechceš bojovat, tak je něco špatně. Říká se tomu degenerace a tak nasyp do života trochu živočišnosti a něco dělej. Třeba sport, koníčky ... jen něco děle, protože nuda je zabiják. Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene, protože pokud tě něco bolí, tak to bolí jen a jen tebe.
0x
S dokončenou VŠ tohoto směru budete mít otevřené dveře k vysokým výdělkům. Hlavně, když do toho půjdete na plné pecky, když se tomu budete věnovat. Tudíž pro Vás nebude problém se osamostatnit, pořídit si hezké bydlení. Utáhnete to.
Víte, jaký je smysl našeho života? Dospět, zamilovat se, pořídit si rodinu. Když uděláte něco navíc pro svět, vědu, kulturu, zdravotnictví apod. jenom palec nahoru. Ne každý na to máme. Věřím, že nějaká hodná holka se někdy někde najde a Vy s ní navážete kvalitní vztah.
Uvažoval jste o nějaké stáži v zahraničí? Nebo po ukončení školy vyjet do ciziny, rozkoukat se po světě, poznat jiný život, nasbírat zkušenosti, seznámit se s jinými lidmi atd.
Zatím se mě zdá, že sklouzáváte do virtuálního světa a bohužel moc se v sobě pitváte.
0x
V tvém věku hodně mladých podobně uvažuje a kladou si podobné otázky (i já je v tvém věku měl, i když bez velkých cílů - co budu dělat za zaměstnání, zda se ožením, kde budu bydlet,..). Klást si vysoké cíle je chyba, uvidíš, že i ty menší mají smysl a pokud jich člověk dokáže dosáhnout, dovedou ho uspokojit. Pak si může říct, že je naopak daleko více lidí, kteří ani tyto malé cíle nedokážou naplnit. Každá činnost, kterou děláš a nebo budeš dělat, dobře, je prospěšná. Kam by to svět dotáhl, kdyby tady byl samý vynálezce, vědec, politik nebo nositel Nobelovy ceny? Dej si třeba za cíl zvládnout školu s červeným diplomem, pak nebude problém najít si adekvátní zaměstnání, tím spíše v IT oborech. Tam teprve uvidíš, kolik budeš mít možností vyniknout, všechno chce čas, né že přeskočíš několik stupínků. Podívej se třeba na mladé politiky nebo pracovníky na ministerstvech, po škole šli dělat tedy kariéru v této oblasti, tito lidé schvalují zákony (případně je tvoří), jsou absolutně bez jakékoliv praxe a znalostí, pak ty zákony také tak vypadají. Chtěl bys být také takový? Až něco prožiješ, tak uvidíš, že nic není jednoduché, všechno stojí úsilí a poud je člověk (navíc s takovým IQ) na svém místě a zvládne řešit nejen složitější věci, ale i starosti a problémy všedního života, může být se sebou spokojen. Já mám také vysokoškolské vzdělání i když nyní dělám v zaměstnání třeba úplně něco jiného, ale dělám to jak nejlíp to umím a myslím si, že i ostatní to vidí, že mám za sebou výsledky. Brzo jsem se sice oženil, vychoval dvě děti a umožnil jim dobré vzdělání, postavil rodinný dům, u toho jsem se naučil děla veškeré stavařské, truhlářské, pokrývačské, obkladačské, instalatérské a já nevím jaké ještě práce tak, že si je nyní dělám sám. Ano toto mne uspokojuje a motorem, který mne žene dopředu je neustálé zlepšování bydlení s podporou manželky samozřejmě. Celý život aktivně sportuji, to mne také dokáže uspokojit. No a když bych si myslel, že nemám co dělat, tak jsem začal pěstovat bonsaje, věnovat se zahradě, sebevzdělávat se v AJ nebo v IT problematice. Hodně času věnuji turistice a výletům do přírody. Pořád jsem v nějaké činnosti a na uvažování nad nesmysly nemám čas.
Jak ti radí ostatní, přestaň fňukat a sebelitovat se, nepřemýšlej moc o budoucnosti, ale žij přítomností, do budoucnosti se propracuješ. Zkus se odtrhnout od sezení u kompu a někam si vyjdi, třeba do přírody nebo i do hospůdky či na nějakou zábavu nebo diskotéku, ať přijdeš taky mezi vrstevníky. Žij normálně jako každý jiný a uvidíš, že se to postupně začne otáčet a přijdeš na jiné myšlenky. Hlavně moc o všem nepřemýšlej a nepodléhej trudomyslnosti.
0x
ahoj,dle tvé zpovědi mi nepřijde,že bys trpěl klasickou depresí,ale máš k ní našlápnuto. Je to asi dané tvou vysokou inteligencí,že vše hodně analyzuješ a přemýšlíš nad tím a ve výsledku ti to dělá zle. Mám to podobně. Ve škole ještě úspěchů můžeš dosáhnout,zkus se zapojit do vědecko výzkumné činnosti formou svoček,soutěží s bakalářkou nebo diplomkou...aspoň trochu by to mohlo uspokojit tvou touhu po úspěchu. Jinak nejdřív bych zkusila navštívit psychologa,protože u tebe tvé problémy plynou nejspíš z inteligence a osobnosti,což prášky moc nevyřeší,jen potlačí některé symptomy. Psycholog by tě případně,kdyby to uznal jako nutné,doporučil i na psychiatrii..Ale nejdřív zkus psychologa,ten nepíše prášky,ale můžeš s ním všechny své pocity rozebrat a poradí ti,jak s nimi máš pracovat,aby tě neničily.
0x
Moje sestra jednou prohlásila, že haranty bude podporovat do jejich 25 let. Pak pomažou z baráku a ať si dělají co umí. Kdyby tohle prohlásili a uskutečnili Vaši rodiče zřejmě by Vám jen prospěli. Rázem by jste měl tolik starostí, že na podobné problémy by Vám nezbyl čas. Jasně, ještě Vám není 25, ale co třeba začít uvažovat o tom, že by jste se měl v budoucnu postarat sám o sebe a ne viset rodičům na krku. Už teď by jste si mohl najít práci, následně pronajmout byt a odpoutat se od rodičů. S těmi dětmi to naprosto chápu, je to přesně tak, jak popisujete.
0x
A víš ty co? Brzy mi bude padesát, a o životě smýšlíme dost podobně, akorát mně to trochu déle trvalo. O čem vlastně život je? Jedinec je přiveden na svět, a tam pobyde tak dlouho, dokud neumře. Dobu mezi tím je možno nějak využít, ovšem na celkovém výsledku to nic nemění. Ergo kladívko, život = čekání na smrt. To ostatní je jen taková omáčka, kterou se lidé utěšují, aby se nezbláznili.
Je velká výhoda tuhle skutečnost nevidět a život si užívat. Bohužel ne každý to má dáno. A čím víc má jedinec sklon k myšlení a vyšší schopnost myslet, tím je na tom hůř. Proč asi je tolik zdánlivě bezdůvodných sebevražd?
Máš možnost žít, o něco se snažit, a nebo nežít. Tvoje volba. Za sto let to bude fakt jedno.
Šnečku, napsal jste to bezvadně. Pokusím se to ještě troško zkrátit. Neva? Život je jednorázový dar.
0x
kdybys byl tak dobrej, jak si myslíš, tak bys asi něco rovnou dělal a ne o tom jenom žvanil.
Ale, pokud přemýšlíš i o sebevraždě, tak si zajdi popovídat za nějakým psychologem a neutápěj se moc dlouho v takové sebelítosti. Musíš sám přece vědět (při Tvém IQ), že je tady něco blbě a že s tím musíš něco udělat. Ale zabít se?... je fakt, že je k tomu potřeba odvaha, ale nejdřív zkus taky něco jinýho, když už ses narodil - za to nic nedáš a třeba Tě to začne i bavit !
Antidepresiv bych se nebála, nemusí to být hned nějakej dryák, ale může Ti to pomoct trochu upravit tu rozhozenou chemii ve Tvém mozku a nastartovat Tě jinak. Přeju hodně štěstí - a neblbni, chytré lidi potřebujeme. Marcela.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.