Matka mě naschvál straší

Dobrý den,

to s tou myší mě vůbec nenapadlo. Děkuji za nápad a co se týče mého věku, je mi 15 let a to s tím čůráním, tak si myslím že to nebude nutné... :D Ale děkuji za odpověď

hm, matka by si zřejmě zasloužila při nejbližší vhodné příležitosti (anebo jen tak, hned) dárek ve formě proplaceného sezení (radší hned několika) u psychologa...
myši, potkani, hadi... to všechno nemusí zabrat (to by matinka musela mít výraznou fóbii vůči nějakému typu živočichů), ale co takhle šváby?,
a žádné plané hrozby, ale konkrétní protiakce: opatřit si pár desítek švábů (podle fin. dostupnosti), uložit je někde u známého, pořídit svoje fotečky (video) s připravenými šváby, a ujistit, že při výskytu pavouka v bytě budou následně po bytečku vypuštěni...
švábi by samozřejmě nebyli nějaký ty exotičtí (např. veliký madagaskarští), ale co nejobyčejnější (no a protože tohle je už "trochu" ošklivé vůči sousedům, přece jen bych se snažil o nějaký druh, který by neměl šanci se u nás rozmnožovat a dlouho přežívat (nebo o výběr jedinců, u kterých je nějak zamezeno rozmnožování - stejné pohlaví?)
(anebo to kdyžtak pojmout jen jako hrozbu - ale se vší dokumentovanou připraveností)
---
výhledově bych VELMI zvažoval možnost zkusit se fobie z pavouků (až do velikosti těch tarantulí) zbavit, a následně maminku obdarovat několika pavouky strčenými do JEJÍ postele, konečná pointa by spočívala v pochytání archnoidů holou rukou a radostném oznámení, že fóbie byla vyléčena...
(pražská zoo (možná se přidaly i další) pořádá jednou za čas takové pár hodinové kurzy na odnaučení se fóbiím z pavouků nebo hadů, ale je to cca 4x za rok, nejspíš brzy obsazené, a moc rychlé - stejný servis může poskytnout jakýkoliv chovatel hmyzu a pavouků - chce to prostě postupné pomaloučké, ale stálé osvojování si kontaktu s hmyzem a pak i pavouky - od malých k větším, od pomalých k rychlejším, od pasivního lezení po ruce k aktivní manipulaci)
---
nějak se mi ale nechce věřit, že tohle by máma opravdu měla myslet vážně?

tak samozřejmě, že moje řešení je až trochu moc konfrontační, kromě možnosti, že to máma prostě nemyslí vážně, je představitelné, že v rodině je zavedený takovej bodře drsnej nekomplikovanej přístup, takže je i takováhle akce v normě (v rámci rodiny);
mně ovšem strčit někomu s (třeba obrovskou) arachnofobií tarantuli s nohama zvící dlaně do postele připadá jako naprostá slabomyslnost, to prostě není normální...
jistěže lepší než akce švábi by bylo mámě vysvětlit, že tohle se prostě nedělá, to už je hodně přes čáru...
mimochodem, jak znovu a znovu zjišťuju, existuje obrovská skupina lidí, která má značné výhrady vůči psům a mj. i vůči jejich pobíhání apod. (viz např.https://www.poradte.cz/volna-…uze/5123-jak-vnimate-psy.html, že?) -
takže se mnozí asi lehce vžijí do situace: někdo má panickou hrůzu ze psů (ne že se mu zdá nebezpečné, aby byli bez dozoru, má z nich vysloveně hrůzu) : a já na takovéhleho člověka pošlu co největšího psa (doga, mastif, rotvajler), specielně vycvičenýho, aby člověka povalil na zem, nedovolil mu vstát, a ještě mu pořád z bezprostřední blízkosti štěkal do ksichtu (mimochodem zcela reálný a naprosto bezpečný kousek) - kdo by tohle považoval buď za podařený vtípek, nebo za vhodný výchovný prostředek k potlačení té hrůzy? - to s tím pavoukem je podle mě absolutně srovnatelné
=========
(P.S. jen tak mimochodem, jestli by někdo tenhle vtípek i na sobě samém toleroval, tak jsem to já - zvlášť dogovitý psy zbožňuju, a i tohle bych považoval za zábavnou a odpustitelnou příhodu, kdybych si s dotyčným psem mohl ještě dál pohrát; klidně jsem ochotný vzít na sebe to nepatrné riziko, že budu psem opravdu napadený, výměnou za to, že se nebudu muset koukat na psy na vodítku a s náhubkem, ale to už by patřilo do jiného příspěvku...;to ovšem nijak neznamená, že nejsem schopný chápat, že provést takovou psí "legrácku" někomu s canisfobií je zhovadilost prvního řádu)
(P.P.S. sám psa nemám)

Podle mě to maminka vážně nemyslí, jenom možná vnímá, že jí dítě vyrostlo a začalo se vzdalovat, tak se pokusila upevnit si nadvládu a pocit, že velí ona, takovýmto hloupým vtípkem. Některé maminky nechápou, že hlavním úkolem je naučit dítě samostatnosti a pustit je ze svého života do jejich... a když se dítě (naprosto správně a přirozeně) začne odpoutávat, tak přitvrdí a utáhnou opratě. Tohle je můj názor na to, proč řekla něco takového. Klidně bych byla pro potkany nebo počuranou postel jako odvetu. Držím tazateli palce.

Ahoj,

nejprve si v klidu promysli, zda to tvá máma vůbec myslela vážně. Třeba se z její strany jednalo o nejapný vtip, protože nerozumí, jak moc se pavouku skutečně bojíš. Místo kontrolování si postele si s mámou promluv se vší vážností ji řeknii, že ti tyhle rádoby vtipné výhružky vadí a že tě tím strachu z pavouků nezbaví, ale naopak prohloubí. Požádej ji, jestli by raději nekontaktovala nějakého profesionála, který by ti mohl skutečně pomoci.

David

Jestli to tvá matka myslí vážně a ne jako velmi slabý vtip, pak jí dej přečíst radu, kterou napíšu sem dolů.

*

*

Jsou matky, kterým nedochází, že jejich děti mají paměť. S tou tarantulí to byl vždycky přece jenom žert, ne? Jestli se vám u vašich dětí podaří rozjet psychickou poruchu, které se říká obsese, pak zasloužíte na zadek. Uvědomte si, jak těžké je zbavit se obsesivních myšlenek. Může se stát, že vaše děti i po mnoha letech v dospělém věku uvidí postel a okamžitě si vzpomenou na tarantuli a na vaše hloupé řeči.

Chcete se mě zeptat, jestli také mám díky své matce nějakou obsesi? Ano, mám. I po třiceti letech. Ale neřeknu vám jakou, protože je nakažlivá.

no a já jen dodám svojí zkušenost, od mala jsem se opravdu moc bála jehel u Dr. při očkování jsem brečela že tam nepůjdu. jednoho krásného dne si ze mě mamka začala utahovat že dr vezme velkou rezavou jehlu, píchne mi jí tak hluboko že propíchne celou ruku ,smála se u toho ale tak hlasitě že jsem se smála taky a ještě jsem SAMA vymýšlet jaká ta jehla bude . povídaly jsme si o tom i v čekárně mezi ostatními čekajícími na injekci.. samozřejmě polohlasně ale občas bylo něco slyšet výsledkem toho všeho bylo to že když přišla lékařka a ptala se která půjde první vyřítila jsem se z té kupy čekajících já s velkým úsměvem na rtech,již nikdy jsem se jehel nebála a dodnes mi to nic nedělá ale ostatní stojící v čekárně uplně bílé tvářičky si pamatuji dodnes léčba šokem a zabrala.. dodnes jsem zato mamce vděčná že mě toho šíleného strachu zbavila...