Nevim o čem se bavit

Dobrý den. Myslím si, že s dobrýma lidma se dá bavot o všem. Z toho plyne, že pokud se s určitými jedinci nemáte o čem bavit, chyba může byý právě v tom, že nemáte nic společného a jste si cizí. Není to nic špatného. Až narazíte na lidi, kteří jsou naladě na stejné vlně, uvidíte, že není chyba ve Vás

Podívej se např. do této diskuze: poradte.cz/...

Doplním: píšeš, že i nevíš, co odpovědět. Tomu moc nerozumím. V jakých případech se ti to třeba stává? U jakých např. otázek?

obcas se mi to stava take, ale prisla jsem na to, ze se umim daleko více bavit s lidma se kterými se opravdu chci bavit a nevmlouvám si je, to pak jde samo, kdezto kdyz s tim druhym mam pramalo spolecneho asi to nepujde :D

Zkuste být více empatická - lidem více naslouchat, snažit se vžít do jejich problémů. Není ani tak důležité, co člověk říká, ale jak umí druhým naslouchat. Uvidíte, že po nějakém čase, až se naučíte naslouchat, tak se Vám bude lépe dařit se zapojovat do hovoru...

A chcete se s těmi lidmi vůbec bavit? Mají Vám co nabídnout (říci)? Proč se nutit do něčeho, do čeho se Vám nechce?

Dobrý den. To záleží na tom, s kým se člověk do hovoru pouští. Zda má něco společného s lidmi, společné téma k rozhovoru atd..Pokud si s lidmi nemáte o čem povídat a nemáte si s nimi co říci, pak se nedivím, že mlčíte. Pokud Vás téma neoslovuje, nezajímá, pak se nedivím, že plácnete na otázku první věc, kterou Vám přinese slina na jazyk...Vybírejte si k rozhovoru lidi, s kterými máte společné zájmy, podobné názory, s kterými se prostě cítíte dobře a nemusíte se neustále soustředit na to, abyste neplácla něco hloupého. Témat k rozhovoru je moc, jen se je musíte snažit najít a zapojit se. Pokud ovšem nemáte zájem s kýmkoliv hovořit a již předem Vám to leze na nervy, pak si stýkejte jen s těmi, s kterými se cítíte uvolněná a nebojte se podebatovat...Prostě se přestaňte kontrolovat, sledovat a projevujte o hovor zájem..

Zdravím, měl sem podobný problém. Jak už tady bylo zmíněno, zamyslete se nejdřív nad tím, jestli si s těma lidma vůbec máte co říct. V mém případě to bylo dáno nedostatkem sebevědomí, prostě né a né ze sebe něco dostat a když už, tak úplnou ptákovinu . Pomohlo mi začít prostě mluvit . Např. když jsem jezdil na stopa ze školy, připravil sem si pár témat o kterých navážu konverzaci s řidičem nebo jsem si začal s babičkama na autobusové zastávce povídat o počasí (moc rádi si povídají, to mi věřte ). Postupem času se to zlepšovalo. Našel jsem si přítelkyni, se kterou jsem byl skoro 3 roky a dnes s tím nemám vůbec problém. Jde jen o trénink.

Pokud se chceš s někým bavit, měli byste mít společné téma. Mladí lidé se mohou bavit o hudebních skupinách, o diskotékách, o módě, děvčata o chlapcích a naopak. Pokud jsi s někým, kdo se nezajímá o hudbu o módu a další témata mladých, těžko s ním budeš udržovat rozhovor.

Pokud o někom víš, že ho něco opravdu baví, má nějakého koníčka, můžeš ho vyzvat, aby Ti o tom povídal: Vyprávěj mi o: plochodrážním závodě, výstavě akvarelů, výstavě chrtů, setkání leteckých modelářů, době Karla IV... Ten druhý bude nadšený svým oblíbeným tématem a začne jistě s chutí vyprávět. Ovšem, pokud to není současně i koníček Tvůj, budeš jen mlčet a naslouchat /a možná že ani to/. Možná se i nudit.

Udržovat rozhovor je těžké, oba účastníci by měli k tématu mít kladný vztah a něco o něm vědět. Jinak to nemá cenu.

Někde jsem slyšela, že je lepší moudře mlčet, než hloupě mluvit. A něco na tom je. Jaga.