Sociální promiskuita u psů

Trošku nechápu, co máte na mysli. Slovník praví, že promiskuita je smíšenost, směsice nebo časté střídání sexuálních partnerů. Vaše otázka je zajímavá, ale jak byla myšlena?

Já si myslím, že se pes uplatit nedá. Přísloví praví: Usekneš-li psovi nohu, přesto za tebou půjde. Ve smečce zvané rodina je to kapku jinak. Tam pes miluje více paní, ale uznává a poslouchá pána. Ale nejdůležitější je to, že miluje a je věrný bez podmínek. "Kdybys byla taková, miloval bych tě více" tohle pes nezná. Nevadí mu nic. Je strašné, že mnohdy ani surové zacházení.

Také by mě to zajímalo. Napadlo mě, jestli tazatelka neměla na mysli to, že některý pes "má více pánů" (nechá se lehko podplatit).

Podle mě to záleží hodně (hlavně) na plemeni.

Právě, že na plemeni nezáleží. Vyskytuje se prý velmi zřídka. Daný pes si neumí utvořit vazbu s konkrétním člověkem, každého vítá, klidně s ním odejde, aby ho pak zase opustil. Jde o abnormální chování. Zatím jsem nikde jinde nenarazila na podobnou zmínku o tomto problému.

Tak to ano - já jsem měla na mysli něco méně extrémního. Když jsem byla malá, měli jsme psa, který by za kousek salámu šel za každým. Jinak tedy ne.

Jasně že by za salámem šel. Ale jen kousek. Pak by se vrátil. Pozor! Pes by šel mnohem dále, než fenka.

Ildika, prívě i proto se jako hlídači pořizují psi velkých plemen. Aby se každý bál, salám vůbec nabídnout.

No jo, potom je takový hlídač na nic.

Ono se za třicet let od vydání knihy pana Mikulici (znám ji) dost změnilo v náhledu na chování psů. Promiskuitní chování je poněkud něco jiného, ale asi tuším, co máte na mysli.

Řekla bych, že skutečně dost záleží nejen na plemenu psa , ale i na pohlaví. Některá plemena jsou skutečně "psem jednoho pána" a jiná jsou naopak velmi společenská a extrovertní a feny všeobecně mají užší vztah ke své rodině nebo jedné osobě.

Samozřejmě toto je všeobečně řečeno, každý psí jedinec je individualita i v rámci plemene a bez ohledu na pohlaví.

Také hodně záleží na rané socializaci, výchově a prostředí, ve kterém je pes vychováván a ve kterém žije nebo pracuje, ale i na genetických dispozicích.

Vím, že se ledacos změnilo, ale chování psů nikoli. Tak nějak jsem doufala, že za těch pár let, co uplynulo od vydání oné knihy, se také zjistilo něco navíc. A ono nic. Nikdo se tím nezabýval? Je to bezvýznamné? O lidském chování se toho sepsalo mraky. Proto třeba také víme, že sousedky synáček není nevychovaný, ale prostě trpí hyperaktivitou...

Nikdo z vás nemá chlupatého kamaráda, který se liší od normálu popisovaném na tisici stránkách internetu a knih?

Takže se nedovím, kde by se o tomto "problému" psalo něco aktuálnějšího? Takhle to vypadá jen jako zapomenutá zmínka o jednom jezevčíkovi v retro knize. Přesto děkuji za snahu odpovědět.