Jak pohřbít psa?

Tohle je naprosto individuální a nelze z toho vyvozovat žádné závěry. Co vyhovuje jednomu, je druhému cizí. Podstatné je, jestli měl pes hezký a aktivní život s milujícím páníčkem. Jestli někomu vyhovuje skladovat kadávery (=mrtvá těla) mazlíčků v mrazáku, nechat si je vycpávat, jako byly smečky na zámku, nechat odvést kafilerií nebo proměnit v břečťan na zahradě, to nepovažuji já osobně za důležité, ale takovou potřebu respektuji. Pokud mi zavolá kamarádka, že jí uhynulo zvíře a potřebuje ho zakopat a najít místo, klidně to udělám, i když já se svými zvířaty to nedělám, protože bych si změnila zahradu v mauzoleum a měla neustále depresi a nemohla tam pracovat. Udělala jsem to 2x a přestala jsem do toho koutu chodit. Mně to nevyhovuje, tak hroby nedělám a psovi je to jedno.

Možná je to extrémní názor, na kt. se podepsalo taky množství psů, které jsem doprovázela ke smrti a utrpení těch živých, které mám denně na talíři v útulku. Drásat se ještě zemřelými by byl pro mou psychiku luxus. Ale pro někoho je právě hrob a pohřeb to, co potřebuje pro svůj pocit důstojného a láskyplného rozloučení a proč ne? Je to jen o lidech, co jim sedí.

Ono asi nemá cenu se v tom šťourat, protože pak by člověk zjistil, že třeba v urně dědečka vůbec není popel dědečka, ale spousty jiných lidí a u zvířat to není jiné, ale i když to lidi tak nějak vědí, tak prostě pohřeb je pro nějaké důležitý. Soudit se z toho o nich a vztahu k zemřelém však nedá nic. Třeba Marie Currie Sklodowská svého muže moc a moc milovala, žili spolu i pracovně a málem se zbláznila, když zemřel, jeho oděv s kousky mozku měla 1/2 roku ve skříni a líbala ho, až jí ho vyrvali příbuzní, ale pak na hrob snad nikdy nepřišla, už to pro ni byla skončená záležitost.

A vice versa - blíží se Dušičky, stačí zajít na hřbitov a podívat se na ty neupřímné dostihy o nejlepšího pozůstalého. Viděla jsem honosné hroby lidí, aby ostatní koukali a k dědovi či babičce se chovali ke konci života odporně...

Přejel ho kočár s koňmi na ulici, kde se koně splašili.

Bohužel už jsem taky musel pohřbít pár rodinných miláčků - psů i koček. Nikdy nikdo neřešil, o jakého psa se jedná. Jen se mě zeptali, jestli si ho po injekci odvezu, nebo jestli jej mají dát - no do kafilerky. Vzhledem k tomu, že jsem kafilerku párkrát navštívil, byla odpověď vždy jednoznačná - u garáže máme ,,kremelskou zeď´´. Nikdy nikdo neřešil, kolik kilo měl pes - a už vůbec ne soukromý veterinář, kterých je dnes většina. Prostě to máme tak, že i zvířecí dušička má nárok na klid v hrobě, než aby z něj byla masokostní moučka pro krmení prasat.

Dobrý den.

Když se nad tím zamyslím, nedovedu si představit dát psa do mrazáku. Stejně jako kopat hrob dopředu, kdyby náhodou pes pošel. Je to jako z nepovedeného hororu. My máme zatím prvního psa, vůbec nemyslím na jeho smrt. Budu ji řešit, až to za hodně dlouho nastane. Moji rodiče postupně pohřbili na zahradě své dva psy. Jednoho v zimě. Kopali hrob ve zmrzlé zemi krumpáčem. I pes si po smrti zaslouží, aby s ním bylo nějak důstojně naloženo. Jen můj názor.

Svůj názor jsem zde již několikrát prezentoval.

Je důležité, jaký máte vztah ke svému zvířecímu kamarádovi za jeho života. Po jeho smrti jde dušička do nebíčka a jeho tělo je už jen jakýsi zbytek. Nedůležitý. Důležité jsou vzpomínky, nikoli hrobečky, urny či pomníky.

Kafilerii neodsuzuji, každý někde skončíme, pejskovi už je to opravdu jedno. Stejně jako mně bude jedno, jak bude po smrti zlikvidována fyzická součást mého bývalého života.

Vlastně nebude, nerad bych byl pomníkem, nechci býti v hrobce, nechci otravovat pozůstalé i po své smrti žádnými starostmi nebo finančními výdaji. Ať si mne každý uchová v paměti takového, jaký jsem (byl) za svého života.

Pokud bych mohl podepsat prohlášení, že chci být po své smrti nízkonákladově rozvařen v kafilérce, udělal bych to. Bohužel tato možnost není, takže si "plánuji" zpopelnění bez oficiálního pohřebního obřadu a vysypání někde, kde jsem "byl" rád, což je vlastně kdekoli. Akorát mám strach, že moji blízcí ze mne (nebo mně) budou chtít udělat po mé smrti jakýsi "pomník" i proti mé vůli a já se už nebudu moci bránit.

Já si myslím, že si každý pes po své smrti zaslouží pohřeb a ne ho potom hodit do kafilerky kde z něj udělají maggi či co se z toho dělá.Ta kafilerka mi přijde jako zacházení s nějakou věcí která když přestane fungovat tak se prostě hodí na šroťák a koupí se nová.Mě je 16 let a někdy v budoucnu bych psa chtěl, ale poslední dobou když přemýšlím jak mají krátký život tak nad tím dost uvažuji, protože kdyby mi potom umřel tak bych to nepřežil ani já.Kdyby to šlo tak bych mu dal polovinu svého života, aby jsme potom umřeli oba dva stejně a chtěl bych s nim být i pohřben.Jinak souhlasím s Jagou.Mě také přijde morbidní mu kopat hrob dopředu.Pes je nejlepší přítel, nepodrazí...jako člověk, takže s tím že je cennější také souhlasím.Nějakou rozkousanou botu či koberec bych vůbec neřešil, vždyť je to věc která se dá koupit nová, ten pejsek z toho zase nemá takový rozum.Myslím si, že to naschvál nedělají jen aby uškodili, je to třeba v zápalu hry...

Moji rodiče a prarodiče zakopávali psy a kočky na zahradě. Zahrada byla veliká a pro ta čtyři zvířátka se během let místo našlo. Vím, že mi babička říkala - tady někde leží Amidor, támhle Šotek. Už ani sama nevěděla, kde přesně. Dnes je tam parkoviště. Necítim nic, ani vůči těm, co jsem znala. Na angórského kocoura a svého prvního pejska mám vzpomínky v srdci. Hotovo.

Já mám jinou zahradu a v ní tři hrobečky. Zcela ploché a s keříkem.

Budou to někdy v lednu tři roky, kdy byla má fenečka opravdu nemocná. Velmi vážně jsem uvažovala o poslední injekci. Také jsem přemýšlela, jak si v těch mrazech poradím. Zjistila jsem si, kdo je místní hrobař a zavolala mu. Jistěže by prý přišel, proč také ne, když by dostal nějakou tu korunu. Ale veterinářka nasadila ještě nějaký lék a holka se spravila. Ještě víc než rok se těšila ze života. Ze skutečného života, nebylo to jen prodlužování trápení. Další zimu ale konec přišel. A zase mrzlo, ale celé to přišlo rychle, kontakt na hrobaře už jsem dávno ztratila. Zkusila jsem kopat sama. A ono to šlo.

Můj druhý pejsek je kardiak, skoro 13 let. Vím, že mě časem čeká další pohřbívání. Zase to bude někde stranou s malým keříkem. Ale zároveň také vím, že brzy po tom půjdu někam do útulku a budu chtít staršího, 10 kg kvůli zvedání, se zdravýma nohama kvůli schodům a poslední podmínkou bude, že nesmí pokousat veterináře při běžném očkování.

Ale jo, taky jsem měla kočku několik dní v mrazáku, než jsme odjeli na chatu a pohřbili jí. Co jiného s ní, na veterině by také byla v mrazáku, než by si přijela kafilérka. Byl to mrazák určen pro maso zvířat, takže neležela vedle řízků k nedělnímu obědu. A můj partner nesnáší, když se něco pohřbívá na zahradě. Říkal, že v dětství tam jeho sestra pořád pohřbívala nějaká zvířátka a on když zahradu pak ryl, tak furt nacházel mrtvolky. Mám známého, co koupil s barákem i starého psa. A když byl pes na tom hodně špatně, tak nejdřív psa změřil, pak vykopal hrob a pak psa zastřelil. Známá pohřbívá kočky pod tůje. Ale říká, že nějaký čas po pohřbení je země plná červíků. A mezi námi, pohřbít si můžete na vlastním pozemku i koně. Pokud máte pozemek dost velký, neohrozíte tím zdroje vody a pokud si k tomu předem vyběháte na úřadech povolení. Není to vlastně jedno, jakým způsobem se kadáver odstraní, pokud tím někoho neobtěžuju nebo neohrozím?

V tomhle předdušičkovém období chápu ty poněkud zvláštní otázky. Je to dáno i tím uplakaným počasím.

Mám zahradu a tam je pochován za ta dlouhá léta náš Lesánek, Broček, Čertíček, Aronek i Betynka. Měli jsme je všechny rádi, mají své hrobečky a o dušičkách je zdobím a zapaluji svíčku. Pro¨č by měl být pejsek, věrný člen rodiny, horší, než člověk?

To kopání hrobu dopředu se mi zdá morbidní. Až Vám bude tak 60, budete každý rok koukat do díry na zahradě, kterou pro Vás příbuzní předem vykopou - kdyby náhodou něco? To se mi zdá předčasné a řešila bych to až tehdy, kdyby se opravdu něci stalo.

Zesnulého pejska by mi bylo líto stejně jako zesnulého člověka, možná i víc. Pes nedistribuoval drogy, nepodváděl, nedlužil, nechlastal, nehrál automaty. Byl možná /určitě/ cennější, než nějaký člověk. Ale do mrazáku bych ho zaručeně nedávala. Pochovala bych jej hned, třeba v zimě. Za pomoci syna i manžela bychom určitě zařídili pěkný hrobeček.

Jsou to tady smutné otázky, i když chápu, že život přináší i toto. Lidé jsou občas lumpi, ale pejsi by měli žít pořád. Až na nějakou rozkousanou botu či koberec nemají žádné hříchy. Vážím si jich často víc, než některých lidí. A klidně mi oponujte! Jaga.

Ráda bych doplnila ze své zkušenosti ke "kopání hrobu dopředu" - toto není nutné, i když se konec blíží v zimním období. Pokud na místě, kde chcete psa pohřbít, rozděláte oheň, vrchní vrstva půdy rozmrzne (event. i sněhová pokrývka) a pod touto vrstvou to už není zmrzlé a dá se to krumpáčem rozbít a vykopat, stejně jako v jiném ročním období.