Mozková mrtvice u pudlíka

Váš pejsek má už nějaké roky. Je třeba se smířit s tím, že jeho život není tak dlouhý jak lidský. My doma máme taky starého psa. Nevidí, hůře slyší, špatně se už orientuje a s venčením je to už taky takové divné. Často udělá hromádku doma, byť byl vychován k čistotě a venčil se zásadně venku. Bereme to tak, že pes prostě zestárl a má už své stařecké vrtochy. U vašeho pejska je navíc ještě ta mozková mrtvice. Věřím, že máte o něho strach, chápu vás, ale z lékařského hlediska mu asi příliš nebudete moci pomoci. Nebo nabídl veterinář nějakou léčbu? Jestli ano, tak bude určitě stát nemalé finanční prostředky. Ale, má-li ještě k tomu slabé srdce... Udělejte mu jeho psí život co nejvíce snesitelný, ale ne za cenu trápení, jestli mi rozumíte. Věřím, že ho milujete, ale i milované bytosti odcházejí. Jestliže váš pejsek prodělal mozkovou mrtvici, už zřejmě nikdy nebude jak bývával dříve. Ale to neznamená, že nebude schopen psího života. Záleží přeci na tom, co v mozku mu vynechává - to je stejné jako u lidí. Určitě jste chtěla číst chlácholivá slova, jakože bude zase vše dobré jako dříve. Ale vzhledem k věku pejska a jeho nemocem to napsat nemohu. Ale při dobré péči, kterou mu určitě poskytujete a kterou přizpůsobíte jeho stavu, může váš pejsek žít ještě dlouho. To bych vám moc přála. Rozhodně se poptejte veterináře, co máte dělat.

Určitě zajděte k nějakému dobrému veterináři. Ve 12 letech váš pejsek není ještě tolik starý. My máme doma voříška a tomu je už 18 Taky už dlouho neslyší, občas udělá doma nějakou neplechu, měl problémy se zády, ale jinak má pořád velkou chuť do života a my jsme moc rádi Přítel měl doma pejska a dožila se 16. Taky měla mrtvici a žila pak ještě dva roky, ale podotýkám, že pak měla nádor na mléčné žláze, s čímž už se nedalo bohužel nic dělat. A znám z vyprávění, že někteří pejskové měli mrtvici dokonce vícekrát a vždycky se z toho dostali, takže neklesejte na mysli

Každopádně se zeptejte vícero veterinářů. Každý má jiný názor a řešení a rozhodně bych nenechala takové velké a zásadní rozhodování a diagnózy na jednom. My to udělali a dodnes litujeme. Přišli jsme o miláčka, který se nedožil ani dvou let. Epilepsie, ochrnutí zadních nohou...ráz na ráz, do dvou týdnů od prvního záchvatu jsme jej museli poslat to "do psího nebe". Na doporučení veterináře. Tvrdil nám těch nesmyslů více i ohledně léků, přišlo mi to divný, pře jsem měla s některými zkušenosti (Tramal apod) ale nebyla jsem schopna racionálně uvažovat, ten psík byl pro mne druhým dítětem! Když jsem se s odstupem času dovídala různé názory a jiné řešení, vím, že mi ten veterinář toho psa zabil a já mu k tomu dala souhlas. A s tím se strašně špatně žije. Rozhodně zkuste více názorů od odborníků!

Příznaky, které popisujete jsou důsledkem epileptického záchvatu.Náš pejsek tímto také trpěl, najednou začal koukat do jednoho místa, nebo začal být roztěkaný, pak to na něj přišlo a zůstal ležet a zmítal se na zemi. Neměl záchvaty tak silné, aby se pokakal a pomočil, ani pěnu u huby neměl, proto ani prášky nebral. Epilepsii mívá hodně psů, vyléčit se nedá, ale s práškama se to zvládne.

Moji kníračku Bubu taky potrefila mrtvice. Měla tenktát snad 11, nebo tak nějak, let. Dodnes, když si na to vzpomenu, mám husí kůži. Ale měly jsme štěstí na veta. Chodily jsme snad týden na injekce. Psinečka se motala, cukala sebou, měla špatnou koordinaci, chodila v kruhu, počurávala se. Dcera tenkrát studovala fyzioterapii, tak mi radila. Pravila, že ji nemám šetřit, že to psinečka musí rozchodit. Sice schody vynechat, ale jinak chodit. Nepřepínat, ale hodně chodit. A tak jsme chodily. Když jsem viděla, že je unavená, sedla jsem si také a nechala ji odpočinout. Fakt jsme to rozchodily. Dožila se 15ti let. Jen jsem měla pocit, že má pusenku šišatou. Už sice nelítala jako blázen, ale byla fit. Zlatečko moje, chlupaté. Byla se mnou čtvrtinu mého života.