Koza

Koza domácí je potomkem kozy bezoárové (Capra aegagrus), která je rozšířená od Egejských ostrovů přes Malou Asii na jih do Sýrie a Palestiny, na východ do Zakavkazí a Íránu. Na tomto území však byla již z velké části vyhubena.
Ke zdomácnění koz došlo v prehistorické době v Malé Asii asi v 7. tisíciletí př. Kr. Pro svoji všestrannou užitkovost se zdomácnělé kozy rozšířili brzy po celém světě. Původní formy kozy domácí měly podobně jako její divocí předkové šavlovitý tvar rohů, byly však (zvláště u samic) slabé a krátké. V některých primitivních chovech v severnějších částech Evropy se tento původní typ udržel dodnes. Od 4. a 3. tisíciletí př. Kr. se začínají objevovat na různých místech (Orient, Egypt, Evropa) formy kozy domácí, které mají rohy stočené směrem od hlavy ven (tzv. homonymně, pravý doprava a levý doleva). (Pozn.: Jde o zdůraznění homonymního stáčení rohů kozy bezoárové, jež je naznačeno u některých jejich poddruhů. Zejména v Evropě vytlačily kozy tohoto typu původnější a primitivnější šavlovitý tvar kozy domácí.) U některých koz se projevila tendence ke zkracování a zeslabování rohů, až vznikly rasy bezrohých koz.
Na vzniku některých plemen se pravděpodobně podílel i dnes vyhynulý druh Capra prisca. Koza šrouborohá (C. falconeri), která se na domestikaci koz nepodílela má rohy stáčené heteronymně. Heteronymní (stejně jako homonymní stáčení je dominantně dědičným znakem) stáčení rohů koz je typickým znakem nedomestikovaných koz.
Podle nálezů v Egyptě a v Babylónii víme, že se kozy chovaly zejména pro srst (která se údajně získávala škubáním, nikoliv stříháním jako u ovcí) a pro kůži (pro výrobu nádob). Velkou užitkovost vykazují i v produkci mléka. Nejznámější chovy koz byly ve starém Řecku. Hojně byl rozšířen i na ostrovech v Egejském moři (název Egejské moře je odvozen od slova aix = koza). Pro větší odolnost koz vůči vlhku a horku a pro jejich dobrou schopnost přizpůsobení se pastvě i v listnatém pralese byl jejich chov rozšířen i v tropické Africe.