Půlroční mopsík a dávky krmení

Není papírový, ale mně by rozhodně nevadilo, kdyby nebyl klasicky zavalitý a zústaly mu tak dlouhé nožky, jako má teď. Jen mám pocit, že si svůj absťák po jídle vždy nějak vybere. Třeba takhle...

Je to mazec, ale to jste neviděli, jak to ještě před půl rokem v tomhle baráku vypadalo, takže vyřízování tříděného odpadu zatím opravdu není na pořadu dne.

Ale fakt je, že ve školce máme různé typy s různou výpomocí. Tak třeba za všechny jmenuji Alisu...výborný hovínkocuc na zahradu. Snaží se mi pomáhat, jak mohou.

No jooo, taky to byl můj osobní nápad a teď už si páníčkové ani pejsci bez školky neumí život představit. Zrovna včera nás tu bylo třináct. Takhle to třeba vypadá, když jdu jen vysypat již zmiňované odpadky.

Dělala jsem v životě úplně jiné věci. Zažila jsem si šatičky, lodičky, cestování. Pak usazení v Pze a otázka, jak usnadnit a zpříjmenit svému pejskovi život ve městě v době, kdy jsem v práci. Chtěla jsem jí najít školku. Protože nic nebylo, tak jsem jí otevřela sama. Je to kromě radosti z pejsků i neskutečné vypětí, plno starostí a odpovědnosti s provozem spojené, které si neumí člověk ani představit. Pejsci jsou sice po dni ve školce unavení, ale nikdo si neumí představit, jak jsem unavená já. Dělám to už rok a půl a vše si zajišťuju sama. Ráno v půl sedmé vyzvedávám pejsky po celé praze v ranním provozu tak na tři hodiny. Přes den starost o ně. Večer rozvážení po sedmé po celé Pze a návrat domů kolem půl desáté. Stejně každé ráno vstávám s vědomím, že se na ně vlastně strašně těším. Kamarádi říkají, že jsem jako pitbull...co chytne, nepustí.

Děkuju moc. Tady mám fotku z dneška.

Tak to jsme rádi i s Piškotem. Unavený by měl být rozhodně víc něž kterýkoliv jiný pes. Denně je se mnou v psí školce, kde celý den blbne s kámošema, přesto první, co udělá, tak hledá, co by kde ukořistil. Mám ještě jednoho pejska a ta byla stejná. Bohužel teď musím vše schovávat, protože je fakt extrém. Dokonce už jsme dvakrát byli na hospitalizaci, protože například vyštrachal mého velikonočního maxi zajíce a snědl ho na posezení i s alobalem a v čekárně lítal s břichem nafouklým jak balon a vůbec ho nenapadlo blinkat ani po třech dávkách peroxidu. Po injekci se umoudřil a vypadalo to, že vyblije celou armádu zajíců. Týden nato se dostal k zásobám pro ostatní pejsky a snědl najednou 2kg granulí! Sedmkrát se vracím zpět, jestli jsem někde něco nezapomněla schovat nebo zavřít dveře. Ach jo. Proč jááááá?

To já vím. Právě to je to nešťastné frajírkovské období u psů, kdy na sebe dělají s ostatníma klukama ramena. Pubertu fakt nemáme rádi.

Jee, ti Vaši pupíci vypadají jako ti, co chodí k nám do školky. Já jsem mopsíky nikdy nějak zvlášť neregistrovala jako plemeno, které bych si někdy chtěla pořídit. Pak jsem jednoho černého hlídala. První reakce byla...proč si lidi pořizují zrovna mopse, když je tolik krásných plemen na světě. A stačily mi dva dny a ten pejsek mě úplně dostal. Svojí oddanou povahou. Strašně se mi po něm stýskalo. Po roce jsem to nevydržela a když jsem ho zase po měsící opatrování vracela, tak jsem se rozhodla, že si na stará kolena pořídím ještě tohohle pinďoura. Sice se vymyká veškerým možným standardům mopse, ale je to můj černý rarášek a i můj druhý pejsek Beki, který je dvanáct, si na něj už taky pomalu zvykla. Jen mám obavu, aby nevyrostl v neurotického psa, který bude ostatní napadat. Takhle totiž dopadl ten, co jsem ho hlídala. Dnes musí být hlídán privátně, protože je strašně zlej.

On hodně špatně slyší už odmalička. Tak je to možná i trochu spojený s tím. Navíc, on je pak nebezpečný maximálně sobě. Speciálně po velkých silných psech. Jednou ho dokonce velkej rotvik chytil za hlavu, a když ho pustil, tak se za ním zase rozeběhnul a znova na něj agresivně. Je to záhada, ti psi.