Zemřel mi pejsek nedá mi spát

Když nám umřel Agi, výmarský ohař mého staršího syna, myslela jsem, že mi pukne srdce. Milovala jsem toho psa a trávili jsme s ním každý víkend dlouhými procházkami v lese. A toho stesku a smutku jsem se dlouho, několik let, nedokázala zbavit. Kdykoli jsem si na něho vzpomněla, byla jsem k neutišení. Strašně to bolelo.

Ale pak si se mnou promluvila moje kolegyně, která je tak trochu čarodějnice. Vidí prostě věci a jevy, které nevidí nikdo jiný. Nikomu to nevnucuje, ale mockrát mě překvapila. A ta mi řekla, že tím svým žalem mu znemožňuji, aby se odpoutal a šel tam, kam patří, že ho stále tahám k sobě. Že s tím mám přestat. No jo, ale ono to nejde, plakala jsem. Řekla mi, že si mám sednout na nějaké místo, kde budu mít klid a nikdo tam nebude (myslela zbytek mojí rodiny). Že mám zavřít oči, přivolat si ho, mám vidět, jak ke mně běží. Mám se s ním (v hlavě, fakt jsem to viděla) pomazlit a za všechno mu poděkovat. A pak ho mám propustit. Je to takový rituál. No, přiznám se, moc mi to nešlo, hodně jsem u toho plakala, ale po několika pokusech to pomohlo. Napoprvé to nejde, musíte se naučit se na to opravdu soustředit. Nevadí, že se s pejskem loučíte naněkolikrát. Ale když potom umřela naše minulá Trixinka, přesně tak jsem to udělala, hned, ještě když jsme ji drželi v náruči. A mohu na ni vzpomínat bez toho hrozného žalu, jenom s láskou.

Když si uvědomíte, že svým smutkem mu můžete opravdu bránit v cestě dál - do nebe, za duhový most, to je jedno, cokoli Vám pomůže to přijmout, je dobré. Poděkujte mu a pusťte ho. To je základ.

Chci jenom zmínit, že jsem velmi racionální člověk, nejsem žádný ezoterik a nevěřím v reinkarnace, ale nevěřím v tom konvenčním smyslu ani v Boha, a přesto, když je mi mizerně, se na něho obracím. Děláme to všichni.

Minulý měsíc jsem přišla o Dorotku. Byla se mnou 18,5. let Dorinka A před Dorinkou Bubu, měla 15,5 let, kníračka černostříbrná. Před ní Endy, kníraček 10 let. Jestli mohu poradit, pořiďte si nové štěně a o té, která už není mu vyprávějte. Dejte domov a jemu i sobě kousek lásky a štěstí na dalších 15 let. Není to nevěra, stejně s vámi bude stále v paměti a v srdíčku. Na fotce je Bubu

Ano, stalo se mi něco podobného, vlastně ještě horšího. Fenka umírala úplně sama. Už uběhlo nějakých třicet let, ale občas se mi to nějak připomene. Tak se jí vždy v duchu omluvím a prosím o odpuštění, i když jsem tehdy také pro ni nic udělat nemohla. A zase se vetře otázka, jestli opravdu nemohla. Tak se omluvím znovu.

Ne pro své svědomí, ale pro zvířátka v nouzi jsem od té doby měla a mnohem lépe se rozloučila se dvěma pejsky a jednou kočičkou. Teď mám dalšího pejska a občas se bojím, že to bude on, kdo mě přežije a "pochová".

Zdravím,mě vždycky pomohlo si pořídit nového pejska s vědomím,že se mi v něm ten minulý vrací.Udělejte to taky tak,není to zrada,dáte domov a lásku dalšímu pejskovi a budete v něm mít toho co Vám odešel.

Pořiď si nové štěňátko, musíš holt myslet na něco pozitivního a ne si neco vycitat! To nikomu nepomuze