Výčitky z pohřbení pejska

Pochovat své mrtvé zvířátko na vlastní zahradě mi připadá jako ze všeho nejvhodnější. Dělám to tak a vůbec nepřemýšlím nad kily hlíny nad ním. Když už, tak vidím, že mu tam roste travička, v ní nějaká kvítka. A i když jen sedmikrásky nebo pampelišky, přeletí mu tam motýl, zabzučí včela. Co byste dělala s popelem? Měla ho v nádobě někde vzadu ve skříni? Nebo snad v obýváku na poličce a svíčky kolem? To snad ne...

V jednom příspěvku píšete, že fenka byla nenahraditelná, jedinečná... Dovolím si (snad krátce) napsat o své tetě a jejích psech. Prvního jí přivedl bez varování a trochu proti její vůli syn. Za cenu masa ho odkoupil od lesních dělníků. Odchytli ho někde ke snězení. Stal se z něj miláček rodiny a pro tetu parťák při dlouhých procházkách. Když pošel, plakalo se. Teta říkala slova "nenahraditelný, jedinečný". Po čase jí začal domácí kamarád přece jen chybět, nebyl důvod k vycházkám, začala o pejskovi přemýšlet. Z útulku si přivezli nádherné zvíře. Pes měl postavu dogy, hlavu vlka. I tento pes prožil s tetou krásný psí život, ale i jeho už na zahradě kryje zem. Znovu se teta zařekla, že už nikdy nechce žádného psa. Takovou povahu už žádný mít nemůže a navíc v jejím věku... Ne, žádného. Pak se stalo, že o pár ulic vedle zemřel pán a zůstal po něm opuštěný pejsek. Lidé z okolí ji jako pejskařku znali a ukecali ji. A tak se už několik let stará o podivné malé stvoření. Jak mám psy ráda a v každém vořechovi vidím unikát, tak toto "prasátko" moc krásy nepobralo. Navíc byl zpočátku takový matný, bez jiskry v oku, plachý. Po pár měsících prokoukl, doma šéfuje. Je poznat, že má radost ze života. Teta jen laskavě brblá, ale starý pes a stará žena jednoznačně tvoří spokojenou dvojici.

Tímto delším povídáním chci naznačit, že lidé, kteří se už jednou projevili jako dobří psí parťáci, by neměli říkat "už nikdy žádného", ale měli by svou lásku a péči časem nabídnout třeba pejskovi v nesnázích. A že jich takových je!

Máme to samé za seboiu, bylo to před čtrnácti lety, psinda je pohřbena na zahradě, má svůj, z kamene vyrovený, neumělý náhrobeček se jménem. Je jí dobře a nám také. Nyní se již připravujeme na podobnou situaci s dalším psem, kterému je třináct a půl. I toho necháme na zahradě, ale na jiném místě. A co dál? Pořídíme psa dalšíhjo, kterému budeme opět dělat radost jako on nám. To je holt život a s tím se nedá nic dělat...

Dobrý den, mrzí mě Vaše ztráta, jakákoliv slova jsou marná, snad pomůže ten čas. Uspání bylo udělané odborně, nezpochybňujte, že by to bylo špatně. Zakopání i zpopelnění je strašné, moc nechápu, proč Vám připadá první možnost horší. Mě možná o trochu víc děsí ten oheň. Zakopání je alespoň takové postupné, přirozenější. Dali jste jí tam její deku, hračku, udělali jste maximum.

Všichni naši dosavadní psi jsou pohřbení v zahradě, daleko od studny, v klidném koutě pod vínem. Rádi po té zahradě lítali, hlídali a štěkali u branky, byli tam šťastní, a tak tam i odpočívají. Myslím, že je to v naprostém pořádku. Nemusíte si dělat výčitky.

Fenečce za všechno poděkujte a nechte ji odejít. Nedržte ji u sebe svým truchlením. Snadno se to řekne, ale když to dokážete, budete vzpomínat s láskou a bez žalu.

Zdravím. Je zřejmé, že jste měli svou fenečku velmi rádi, že se u vás měla dobře a prožila si hezký život. Tím, že jste dokázali odhadnout, že je ten správný čas na uspání, jste jí prokázali poslední a zásadní službu, za kterou vám byla vděčná. Vůbec nemějte obavy, že by snad uspání nebylo dostatečné. Takových uspání provádí každý veterinář tisíce, a pokud vaše veterinářka provedla ještě i kontrolu poslechem, nemohlo dojít k omylu. My jsme se už rozloučili s několika fenečkami akity inu, a vždycky nás ze smutku vysvobodilo nové štěně. A proces jejího pochování? Berte to tak, že pejskové jsou tvorové, kteří mají blíž k přírodě než k civilizaci, proto jejich životní energie odchází sama tam, kam patří, a neživé tělo se vrací zpět přírodě. A až si odtruchlíte své dny, začněte se těšit na nové štěňátko. Ida

A co byste dělala, kdybyste pejska pohřbili v jeho košíku, přikrytého a s hračkami na kraji lesa pod strom, udělali tam malý křížek a dali na strom fotku a po čase jste zjistili, že les je komplet vykácený a po hrobečku ani památky.Teď mám jiného pejska,taky už je starší, tak si říkám, aby nám bylo ještě dlouho spolu dobře .

Konce jsou vždy smutné, ale koukejte na to tak, že 15 let vám přinášela radost. To, co jste pohřbili už nebyla ona, to byl jen obal od té její psí duše. Lidi se přeci taky pohřbívají a mnoho z nich to považuje za důstojnější, než kremaci.