Soulad zvířat

Psa jsem měla od štěňátka. Když mu byly asi 3 roky /17 kg, chytrý, milý, zdatný kříženec/, dostali jsme maličkého kocourka. Seděla jsem na zahradě na lavičce, psa drbala jednou rukou a v druhé jsem držela koťátko. Pes očividně žárlil, kotě ho rozčilovalo. Přešlapoval, občas zakňučel, musela jsem ho párkrát zadržet a poučit ho, že nesmí... Hodně jsem se věnovala hlavně jemu a smiřovala ho s tím, že tohle mrně bude s námi. Jakmile jsem mu dala kotě před čumák, uhnul hlavou a předstíral pohled někam do dáli. Těžko si zvykal, ale šlo to. Chtěla jsem, aby cítil, že ho mám pořád ráda a tohle je jen takový jeho nový kamarád na hraní. Kotě žádné takové emoce nejevilo. To se jen nechalo držet. Bylo malé, naivní,.. Tak to bylo celý den a pes si pomalu zvykal. Když bylo jasné, že mu neublíží, dala jsem kotě na zem a znovu psa poučila. Trochu do něj párkrát šťouchl čumákem, kotě to vzalo, jako hru a pacičkou ho poplácalo. Byla jsem ve střehu a psa chválila, že je hodný. Přeci jen to bylo proti jeho přirozenosti. Dosud vyhnal každou kočku, co se objevila na našem pozemku. No a za pár dní už spolu spali na terase. Kotě mu sedělo za krkem. A tohle jim zůstalo léta...

Nejlépe, když spolu vyrůstají od malička.

Vzali jsme si tříletou jezevčici od lidí, kteří ji nabízeli přes útulek - už se o ni nechtěli nebo nemohli starat. Byla (a zůstala) svéhlavá a zpovykaná, ale milujeme ji takovou, jaká je. Manžel ji často brává ke svým rodičům, kde je zahrada a dvůr a ona je tam šťastná. Jenže tam byla kočka, starousedlík. Ovšem jezevčík má svoji hlavu, že. Nebylo to lehké, vzpírali se oba, ale chtělo to jenom lásku a trpělivost. Kočka byla rozumější, fenečku jsme museli ujišťovat donekonečna, že ji milujeme a že kočička je hodná... Nakonec zavládlo příměří a mohli jsme přestat na dvoře hlídkovat, zvířata se porovnala sama. Kočka provokovala, pak zdrhala a měla z toho očividně bžundu a nejinak jezevka, s šíleným řevem letěla na procházející kočku, aby těsně před ní ostře zahnula navzájem se štengrovaly. Kočka se jednou nevrátila domů, jak to u venkovních koček bývá.

Záleží na nich, někdy je to fakt roztomilé

Není to nic neobvyklého. Vždy jsme měli doma psy i kočky a k nějakým ,,kompetenčním sporům´´ nedocházelo. Až nyní, ten novej kočičí zázrak vypadá, že sežere nejen kocoura, ale i psa systematicky napadá...

Pes brání pánův majetek. Možná, že mu bude chvličku trvat, než pochopí, že kočka, ale jen tato, není vetřelec, ale součást rodiny. Přijme ji a sžijí se. Někdy za chvíli, někdy to trvá déle. Firmu hlídali dva dobrmani. Zabili ihned všechno živé a na kočky byli vysazeni. Jejich dvě, to byl majetek pána, ty ochraňovali. Doplatil ne to nejeden kocour, co přišel na námluvy.