Hrůzná dovolená

Nemůže být hroznější,než když si vyjedete s přítelkyní a najednou se tam objeví vaše stará...

Já ne, ale podělím se se zážitkem známých, který by mohl být pro všechny radou...

Ve druhé polovině 90.let si udělali s rodinou (2 dospělý+ 2 děti) dovolenou v Chorvatsku. Známý v té době vedl obrovskou firmu, takže měl hodně velký plat už v té době, takže si koupili v té době úplně fungl novou Octavii. Dovolená probíhala naprosto podle plánu, až je napadlo, že si udělají výlet do Albánie, protože už je moře nebavilo. Nevím, co tam chtěli vidět, ale prostě tam chtěli. Tak jeli po silnici v nové nabkýskané Octavii, vzadu dvě malé děti (předškolní věk obě dvě) a najednou je dojela tři auta, z nichž jedno je předjelo a začalo brzdit, druhé je natlačilo ze strany na svodidla a donutili je zastavit. Vylezlo asi deset Albánců ze zbraněmi a chtěli peníze, tak jim dali peněženku, ve které bylo jen 800 českých korun. To jim nestačilo, tak rozbili pažbou kalašníkova oko za řidičem, aby se podívali, co tam vezou. Tam byly jen dvě vystrašené děti. Tak si vzali 800Kč a odjeli neznámo kam. Jelikož známá byla pohotová a tak trochu s tím počítala, tak měla peněženky dvě - jednu do Čech (800Kč) a jednu s cizími měnou, kde bylo několik desítek tisíc. Chytře ji ještě před zastavením hodila pod sedadlo a vydala jen tu s menším finančním obnosem. Ponaučení z oho plyne, že není úplně vhodné jezdit na dovolenou krásně nablýskaným autem, ale vyplatí se ho mít i trochu špinavé. Konkrétně tenhle známý dodnes vždy dva měsíce před dovolenou auto nemyje a jezdí bahnem. Takže přeju všem kolegům tady na poradně hezké léto a pěkně strávenou dovolenou a pokud možno - žádné hrůzné zážitky!

Mám taky takovou příhodu, nevím, jestli to sem patří, ale před pár lety jsme byli v Bulharsku, vše probíhalo jak má, příjemná dovolená, fešní, svalnatí plavčíci, co se promenádovali po pláži. Docela to působlilo, že mají vše pod kontrolou..

Tak v polovině zájezdu jsme byli na pláži, a zničeho nic strašnej křik, nějaká česká paní začala ječet, že se jí nevynořila dcera z vody, plavčíci tam běželi tři z různých stran, jeden se zasekl těsně na hranici vody a čuměl, další dva tam plavali, pak se vrátili, že nikoho nenašli, až po nějaký době se holka opravdu našla, a to jí ještě vynášel z vody turista, všichni plavčici na pláži, koukali po sobě, žádný oživování nic... Vůbec nevím, jak to s ní pak dopadlo, asi zle, přijela sanita, ale už jsme tam nechtěli očumovat... Takže si dávejte pozor, ti kluci jsou tam buď jen na ozdobu, balení holek, nebo nevím. O tom, že byla celá dovolená v háji ani nemluvím.

V létě 98 jsme vyrazili s manželkou (tehdy přítelkyní) na zájezd do Řecka s jednou cestovní kanceláří z Hranic. Zaplatili jsme (kromě zájezdu) příplatek za nástupní místo v Praze, sehnali si průjezdní vízum (tuším srbské) a těšili se na dovolenou. Den před odjezdem, ve dvě odpoledne volali manželce do práce, že se nepodařilo naplnit autobus z Prahy. (Mimochdem to bylo v době, kdy skoro neexxistovaly mobily a dělalo se do půl třetí.) A že máme nastoupit v Brně, že nám jede ráno Čebus a měli bychom to stíhat. Ve čtyři odpoledne jsme stáli tam, odkud dle udání měl ráno odjíždět Čebus, abychom zjistili, že jede úplně odjinud a úplně jindy a že v Brně máme jen 15 minut na přestup a asi kilometrový přesun. Následoval telefonát do CK, kde nás ujistili, že na nás autobus počká. Ráno jsme to zvládli perfektně, autobus dorazil do Brna dřív a tak jsme na místě byli ještě s pětiminutovou rezervou. S námi dalších x lidí, jen jsme nemohli najít tu správnou skupinku. Taky tam žádná nebyla, ani náš autobus. Tak jsme vyrazili hledat telefonní budku, což trvalo minimálně půl hodiny. V CK byla přímo majitelka, na kterou šly po našem telefonátu mrákoty. Štěstí v neštestí bylo, že autobus před Mikulovem píchnul a řidič už v té době měl u sebe mobil. Takže jsme vyrazili na stíhací jízdu taxíkem, tedy byl to spíš let. Místo omluvy jsme pak od delegátky vyfasovali "držkovou" a v tom šoku si to i nechali líbit. Tolik k profesionalitě některých CK. Ke cti paní majitelky budiž řečeno, že ona, narozdíl od jejích zaměstnanců se omluvila a veškeré vícenáklady vyrovnala do koruny.

Mám jen takovou minipříhodu.

Ležela jsem na lehátku na pláži v Primorsku. Vedle lehátka tašku, pantofle a oblečení. Tričko - bylo to takové tílko s úzkými proužky černé a několika odstínů šedé. Navečer jsem chtěla odejít, sáhnu po tričku, zasyčení. Pod tričkem ležel stočený šedočerný had a syčel jak o život. Hadů se nebojím, ale v té chvíli udělalo leknutí své. Vlítla jsem k plavčíkům, řvu na celou pláž: Zmijééé, zmijééé...Protože chápali pomalu, popadla jsem jednoho za ruku a vlekla ho ke svému lehátku. Druhý pochopil, popadl kdesi rýč a vyrazil za námi.

Když jsme dorazili na místo, dozvěděla jsem se, že prý jde o mořskou zmiji a prý je neškodná. Plavčík ji nabral na rýč a odnesl do křoví. Od té doby jsem ale pokaždé bedlivě okukovala a pak proklepávala své oblečení. Naštěstí se už nikdy u mě neobjevila.

Veselou příhodu zažila moje mamka. Někdy před 45 lety jel jejich podnik na dovolenou do Bulharska. Autobusem. Jeli lidé z kanceláří i dělnice. Po úmorné cestě dorazili na rumunské hranice. Do autobusu vklouzl švarný celník, rozhlídl se a obrátil se na nejblíže sedící ženu /naneštěstí s nižším IQ/ s dotazem: U vas LEIE?

Dostalo se mu nakvašené odpovědi: No jó, u nás letos leje furt. Jaga.

Moje kolegyně každý rok jezdila k moři na dovolenou. Žila z toho celý rok. Několik let za sebou, přišlo veliké zklamání. Jednou prasknul tanker a vítr nafoukal naftovou skvrnu k jejich pobřeží, na jejich pláž. Ani větrat se večer nedalo, ne tak koupání. Další rok, několik dní hořelo všude okolo a hodně blízko. Byli stále nachystaní utíkat, nedalo se dýchat, větrat. Třetí rok asi třetí noc byly velikánské vlny, na moři byla něco jako katastrofa a vlny a vítr přinesl na pláž obrovské množství chaluh, které se na slunci začaly ihned rozkládat a nikdo se neměl k tomu, zlikvidovat je. A ten poslední rok dostala tak šílenou srajdu, že se vykadila z podoby. Ještě mezi to bych měla vložit vykradený pokoj, ale nevím už, do kterého roku. Tohle všechno bylo v několika, po sobě jdoucích letech. My jsme byli, koncem sedmdesátých let, s přívěsem a dětmi 4+10 let, 6 týdnů u moře. Popojížděli jsme v Rumunsku a Bulharsku.. V Maďarsku jsem koupila láhev třešňové pálenky a každé ráno holky dostávaly nalačno lžíci. Řvaly, že z nich dělám ožralice a že neporostou. Asi po týdnu jsem to vzdala a pálinku jsme vypili my. Holky snad třetí den a my hned potom, dostaly tak šílenou srajdu, že kakaly krev. Záchody nebyly, všude byly jen suché latríny se šlapkami, s horou exkrementů až k díře a červy velkými jako myši. Našli jsme českou doktorku, endiaron, vařerá mrkev a rýže. A já měla v kufru auta bedničku broskví, bedničku hrozna, bedničku zeleniny a 2 melouny, které jsme koupili navečer, když jsme projížděli malými městečky a vesnicemi, velice levně. 10dní trvalo, než jsme mohli začít jíst něco jiného než bílý chleba. Poučení? Je třeba dezinfikovat stále a pravidelně

Zážitek nikoliv hrůzný, jen velmi nemilý. Netekla krev, tekly nervy. Vinou neprofesionálního přístupu průvodkyně. Byl začátek 80. let a vyrazili jsme s Čedokem do tehdy ještě Jugoslávie. Dva dospělí a děti ve věku 4 a 6 let. Měli jsme zaplacené ubytování ve dvou dvoulůžkových pokojích. Jenže průvodkyně nám předávala klíče tři, prý hotel před námi z velké části obsadili Italové a my tedy máme dva jednolůžáky a jeden dvoulůžák.

Vyloučeno, odmítali jsme, takto malé děti v žádném případě nenecháme samotné, ani jedno z nich. A ještě ke všemu na různých podlažích. Průvodkyně jaksi nechápala, pro ni byl počet postelí a počet lidí shodný, tak co si vymýšlíme. Dopadlo to nakonec dobře, přemluvila dvě mladé ženy, které sice oponovaly, že mají jen jeden společný vysoušeč vlasů, jednu lékárničku atd., ale vyhověly.

Pokračování to mělo večer, to už možná naší vinou. Do jídelny jsme přišli sice v určený čas, ale ještě neznalí zvyklostí, že je potřeba v jídelně včas "urvat" dobré místo., a to místo na celou dobu pobytu. I tentokrát na nás 4 místa zbyla, ale každé v jiném koutě jídelny. Představa, že si čtyřletá dcera sama bude nabírat jídlo ze společných mís, byla nemyslitelná. Průvodkyně opět viděla jen počt lidí a počet židlí, ale naštěstí se našli rozumní spolucestující, sami rodiče a prarodiče, takže se nás podařilo společně usadit.

A pak už to bylo jen krásné. Až první den v práci se mi kolegyně svěřila, že ji před naším odjezdem kdosi kontaktoval, snad STB, jestli se může zaručit, že neemigrujeme. Prý odpověděla, že se určitě vrátíme, ale přesto celou dobru trnula, jestli opravdu. A tak se vlastně naše dovolená stala velmi nepříjemnou dobou pro někoho úplně cizího.