Chci zůstat bydlet u rodičů - jsem divnej?

Vůbec nejste divný. Sranda je v tom, že většina oněch kamarádů separatistů-teoretiků nakonec dopadne stejně jako vy, protože s "dohodou o provedení práce" (v lepším případě) si byt či vilu opravdu nepořídí. S vaším prvoplánem oproti nim budete ve značné výhodě.

Tak jestli si nepujdete s rodinou na nervy, popripadne lze RD upravit se samostatnym vchodem, tak proc ne. Urcite je lepsi kupovat bydleni za penize ktere jste usetril nez preplacet pujcky.

Kdyz se podivate zde na poradne, tak se tu resi spolecne bydleni a problemy s pritelkyni, maminkou velice casto. Tak Vas to mozna stejne k samostatnemu bydleni donuti.

Kazdopadne by jsem to propral s rodici, jak to vidi oni, treba by chteli mit uz klid a barak pro sebe.

přijde mi to naprosto v pohodě... Minimálně do doby, kdy založíte rodinu.

Záleží také na tom, jaký máte dům - jestli jej lze upravit na dvě samostatné jednotky (2 kuchyně, 2 koupelny) nejlíp samostatné patro... V tomto případě ani nemá smysl hledat něco jiného...

jako dvě rodiny v jedné domácnosti to nedělá dobrotu...

Nejste divnej, divná je dnešní doba. Dřív bývalo bydlení více generací v jednom době normální - a dnes se každej zadlužuje jak blázen na desítky let, bez logického důvodu, jen aby byl "hogofogo samostatnej". Pak se mladý diví že jim nemá kdo pohlídat děti, o dovče zalít kytky nebo vyvenčit psa; a staří rodiče končej v důchoďákách, protože se mladejm "nevejdou" do vily a jejich starý domek, který už nemají sílu udržovat, se prodává za pár šupů... nechápu to.

Prakticky každý větší dům se dá upravit jako dvougenerační (dřív se tomu druhému bytu říkalo vejminek a byl jako samostatná jednotka a teprve když bylo víc dětí a nevešli se, stavělo se další obydlí). Doma zůstávalo s rodiči většinou jen jedno dítě s rodinou, a postaralo se o ně. Divné byly jen ty rodiny kde spolu staří s mladými nedokázali vyjít.

Každý má své sny, ale říká se tomu sny, protože se většinou nevyplní Já jsem odešla od rodičů už v 19 letech a bydlela s přítelem a to jsem také ještě chodila na VŠ a přitom chodila na brigádu. Ještě pro upřesnění, nééé opravdu nejsem ze staré školy, je mi 26 let Ale co já ze své zkušenosti můžu říct, tak většina dívek s rodičema svého přítele opravdu bydlet nechce. Nedělá to nikdy dobrotu, i kdyby se měli rádi. Bude to znít i neuvěřitelně, ale né káždá holka je na peníze a argumenty typu: "budeme bydlet celej život u rodičů, protože je to finančně výhodnější" u těhle holek nepomůže. Možná tak jenom na rok dva pro rozjezd než si člověk našetří, ale pak jít do svýho, nemyslím, hned do hypotéky, ale třeba i pronájmu. Když ještě studuješ VŠ, tak je možná zbytečné se těmito otázkami zabývat až tak do hloubky, nech tomu volný průběh a až budeš mít přítelkyni (z tvého textu jsem nevyčetla, zda máš nebo ne), tak s ní sám se dohodneš, jak by vám společné bydlení vyhovovalo. Možná se najde i nějaká holčina, které nebude vadit společné soužití s rodiči, ale běda ,jestli najdeš holku, která to má jako ty a bude chtít bydlet zase u svých rodičů

My jsme zamlada říkali, že rodiče můžou být zlatí, ale co nejdál od nich. To ale nebyl takový problém sehnat bydlení. Dnes už jsem rád, když mám děti a vnoučata poblíž. Taky ale mám rád svůj klid. Pokud se dobře snášíte a měli byste každý své teritorium, dalo by se to přežít. Ještě ale nevíte jak do toho zapadne případná snacha. Největší třecí plochy bývají tchyně-snacha. Ale se spoustou tolerance a nastavenýmy pravidly by se to mohlo povést.

připomíná mi to jeden film: csfd.cz/... kdy je syn doma naprosto spokojený, nic mu nechybí, rodiče šílí a neví jak mu to naznačit

Je spousta lidí, kteří takto žijí (a dosta možná nemají na výběr) a věřím, že určité části to může oboustraně vyhovovat. Ale znám jen ty, co z toho šílí buď jako děti nebo jako rodiče...

Finanční úspora bude vskutku velká. Ale to vidím jako jediné pozitivum. Zapomínáte totiž třeba na možnost, že si rodiče nesednou s Vaší přítelkyní. Pokud byste pak měli společný vchod, tak je to peklo, takových kamarádek mám dost. Naschvály, buzerace, neustálé slovní útoky, poučování.

Je skutečně lépe být ve svém, sám za sebe. Dřív rodiny neměly na výběr, takže spolu byly ne z důvodu chtění, ale z důvodů finančních - a taky to byla holt tehdejší zvyklost. Já bych se svou mámou v jednom domě dalších 20 let nevydržela, a to se máme rády

V principu je to v pořádku a moc takovému systému fandím, dokonce jsem vyrostl v takovéto rodině, kdy s mými rodiči byla moje babička. Já už se odstěhoval a určitě vím, že by soužití mé matky a manželky nedělalo dobrotu. V další generaci by nám to taky asi nešlapalo. Prostě musíte započítat i ženský faktor a ten je prostě nejdůležitější. Mám kamaráda, který má vlastní byt ve společném domě s rodiči ( i dům už je vlastně jeho), mají tedy společnou zahradu a jeho žena je taky často rozhozená z tchyně. Na to stačí mnohdy jen "blbý" pohled, nebo nějaká poznámka a už je oheň na střeše. Proto si myslím, že toto soužití ke vší spokojenosti dlouhodobě zvládnou jen vzácné osobnosti. Doba se mění a to co jednoduše platilo před 50 lety nyní neplatí. Ono to je asi dáno tím, že se velmi změnil životní styl. Mladí v dřívějších generacích nežili až tak rozdílný život od svých rodičů a jejich rady měly obecnou platnost. Z toho plynula i větší úcta ke starším. Dnes se vše překotně mění starší nestíhají pochopit různé technologie, ale mají potřebu občas poradit a mladí to, díky vysokému sebevědomí,neradi slyší. Pokud tedy do toho půjdete, tak si dejte moc velký pozor koho budete v případných konfliktech podporovat, protože pokud nepodpoříte svoji družku - manželku, tak je zaděláno na rozchod - rozvod.

Nejste vůbec divný. Na vesnici dříve žily rodiny o několika generacích - babča s dědou, mladí, jejich děti...a to úplně běžně.

Je fakt, že dneska je trendem se osamostatnit a nežít s rodiči.

Jak to bylo u nás: manžel byl jediné dítě. Bráška mu jako mimi umřel, mamka psychicky z toho onemocněla a další děti už nepřišly. Proto ho milovali přímo opičí láskou. Když jsme začali uvažovat o svatbě a o budoucím bydlení, jeho rodiče rozhodli za něj. Nedovedli si připustit jeho odstěhování. Prostě se u nich přistaví nahoru a budeme tam bydlet. On neprotestoval.

S trochou dobré vůle a špetkou tolerance se to dalo. V roce 1975 jsme si tedy přistavěli nahoru, vzali se, za 2 roky měli dceru, za další 2 syna. Výhodou bylo, že když děti marodily, babička je pohlídala. Dobře jsme se snášeli, my jim pomáhali s prací na políčku, sušením sena, sekáním, za to jsme neměli nouzi o králíka či o vajíčka.

Nevýhodou bylo, že babička moc taktu v životě nepobrala. Lezla k nám nahoru v nejnevhodnější chvíle, nikdy ani nezaklepala a když se manžel ohradil, řekla: JÁ JSEM TADY DOMA! To se mi nelíbilo. Ona byla doma dole a já k ní také nelezla nevhod. Dalším jejím sportem bylo, že když jsme odjeli na dovolenou, prohrabávala nám police a skříně. Kdyby pak aspoň mlčela, ale ona pokaždé vítězně vyjela, jak tam a tam to nemáme dobře srovnané. Zamknout to nešlo, navíc jsme byli rádi, že nám zalije květiny v naší nepřítomnosti. Ale dost mě to štvalo.

Také se všechno v rodině odehrávalo, jak ona poručila. Měla hlavní slovo, musel poslouchat děda i my. Chtěli jsme se v neděli po obědě zajet na kole vykoupat na písníky, ona vylezla ven a vrátila se s tím, že na obloze plují nějaké mráčky a je potřeba přivézt domů seno. Co když začne pršet? Z koupání pak nebylo nic. A takhle to bylo se vším. Když byla ve městě slavná pouť a my se chtěli s dětmi jet podívat, naplánovala vybírání brambor. Vybíraly se 2 dny a z pouti nebylo nic.

Takže přestože jsme žili ve dvou bytech, všechno se točilo tak., jak dole rozhodli.

Dneska je děda už 8 let po smrti, babičce táhne na devadesátku, je to troska bez paměti, bez mozku, nedá se s ní o ničem povídat, vše několikrát opakovat, nikoho nezná, bloumá od ničeho k ničemu. Je to moc těžké, ale nechali jsme si ji doma. V ústavu by asi dlouho nevydržela, je zvyklá se plácat po dvoře a po zahradě. Nikam nemůžeme jet, na návštěvu, na výlet, sama by zůstat bez dohledu nemohla.

Proto si uvědomte, že i takto budete možná jednou muset svým rodičům splatit za to, že jste s nimi žil. A je to opravdu hrozně těžké a smutné. Zatím jste mladý, ale jednou možná přijde i chvíle /nepřeju Vám to/, kdy budete muset omývat znečištěné rodiče, prát na ně, uklízet po nich. I s tím souvisí společné bydlení /bohužel/.

Jinak Vás ale nezrazuju. Když je určitá vzájemná ucta a tolerance, nechá se tak žít. Když není, je to horší. Věřte, že jsem si dříve často povzdychla, že bych raději bydlela jako samostatná rodina, než si nechat do všeho mluvit. Ale už je to pryč a na špatné se má zapomenout. Jaga.

Já si myslím,že děláte dobře,když tak uvažujete.

Nastěhujete se do paneláku a budete mít vedle sebe fůru sousedů a budete na tom hůř.Pokud máte zvláštní vchod,,je to Ok,Maminka vám pohlídá pak vnoučky .I fainančně budete na tom lépe.

Zahradu máte určitě u domku..A děti na očích.

Pokud budete mít na panelák hypotéku a ztratíte práci tak to je neutěšená skutečnost.Tak budete doma a bez nervů..i když na baráku je také co dělat ,,ale je to vaše..A hlavně jste doma ve svém..tak bych to brala já.

Obecně vzato: Bydlení s rodiči není problém, pokud tento způsob bydlení vyhovuje rodičům i synovi (dceři).Problém může nastat v případě, že budoucí patner(ka) nebude chtít bydlet v domácnosti, která patří rodičům.Např. proto, že by měl(a) pocit, že v domácnosti oni nebudou moci rozhodovat zcela dle svého uvážení, což v mnoha případech opravdu nemůžou. V mnoha případech se ze "slušnosti" musí alespoň zeptat, zda např. mohou udělat nějakou úpravu, což u mnoha lidí vytváří pocit závislosti nebo nesvobody.Ze začátku to partnerovi/ce vadit nemusí, ale posupem času ano.Obzvláště pokud jeden z rodičů, popř. oba dávají nějakým způsobem najevo, že dům je jejich.

Ahoj.Souhlas jako jiní-Nejsi divnej,je to normální.

Počkej až tento plán oznámíš budoucí přítelkyni ta ti to rychle rozmluví, už jen z principu že tam prostě bydlet nechce

Nicméně rozhodně na tom není nic divného nebo neobvyklého.

Určitě to není divné, jen souhlasím s názory ostatních, že se toto nemusí líbit přítelkyni. Takže se nakonec budete muset poohlédnout po novém bydlení. Může to být ale třeba až za pár let. Zpočátku vám to může společně s rodiči fungovat.

Divnej nejsi ale jako 20letá holka musím uznat, že bych s přítelem u jeho rodičů nebydlela ani za nic. Vycházím s něma, jsou fajn ale aby jsme tam spolu bydleli, tak by musela být hodně velká nouze. To radši ať bydlíme každý u svých rodičů. Momentálně oba pracujeme a bydlíme v podnájmu, jezdíme k rodičům 1-2x týdně a stačí nám to.

Ne není to divný... . Je to normální!

Je Vám 22 let, v té době jsem ještě bydlel s rodiči.

V mých 23 letech se mi naskytla možnost bydlet sám, ve svém bytě, šlo o mnohonásobnou výměnu bytů, skoro jako "Kulový blesk", nezaváhal jsem, abych se mohl osamostatnit a nikdy jsem toho nelitoval. Samozřejmě jsem měl vždy možnost kdykoli u rodičů "přespat", nebyl by to žádný problém, ale už z principu jsem toho nechtěl využít a nikdy jsem toho nevyužil. To bych raději přespal pod mostem, abych je nemusel o nic "prosit" - a v tom není nic špatného, když hlásím, že je k životu nepotřebuji. Samozřejmě jsem rodiče měl vždycky rád, dnes už mám jen mamku, ale udělám pro ni téměř cokoli, ale bydlet s ní prostě nechci. Mám SVŮJ život, ona to chápe a toleruje. Jedeme spolu na "moji" chajdu a je to rozumná dělba práce, ona mi vaří a já tu chajdu udržuju tak, aby jí nespadla na hlavu. Někdy to není jednoduchý...

Je to úplně normální a ty, narozdíl od tvých kamarádů, stojíš pevně nohama na zemi Jinak pokud se všichni snesou, určitě to problém nebude. My jsme v jednom domě tři generace (s jedním vchodem) a klape nám to, prý jsme skoro rarita, ale důkaz, že i tak to jde Máme spolu krásné vztahy a vzájemně se tolerujeme.

To není o hodnotách, ale psychické nevyzrálosti a závislosti na matce. Jste potencální riziko rozvodu. Vzpomeňte si na mne...

Nejsi divnej, jsi jen jinej, než asi většina. Ale budoucnost asi opravdu záleží na partnerce. Třeba bude ráda, že má vůbec kde a s kým být. Třeba bude rozumná a bude jí jasné, že kromě nevýhod má takové bydlení i spoustu výhod, že navíc asi domek časem zůstane vám, a proto nějaké ty zápory překousne. Ale třeba bude chtít rozhodně být vlastní paní ve vlastním hradu, nejlépe za tvoje peníze, a soužití odmítne. Bude dobré si toto vyjasnit pměrně brzy, aby se předešlo nepříjemným překvapením.