Strach z komunikace

Dobrý den, ráda bych znala Váš názor, příp. radu, co bych s tím mohla dělat...

Není pro mě větší utrpení, než chození do školy...nejhorší jsou přednášky. Všude kolem mě jsou lidi, kteří mě vidí, se kterými se musím bavit, atd. Jsem z toho vždycky tak vynervovaná, že sebou pořád šiju, potim se, nevím, co s rukama, nohama...prostě hrůza. Kdybych aspoň doma byla v klidu...ne, mě stačí, když mi někdo napíše na chat, někdo se kterým se neznám dost dobře a začnu se cítit úplně stejně. Vždycky víc než na komunikaci, se soustředím na to, jak to říkám, píšu, abych k tomu člověku nebyla moc hodná, ani si nedělala moc velký odstup, jestli tím, co říkám, nesnižuju jeho respekt vůči mě atd. Ale to spíš asi platí při psané projevu, v reálu nemám tolik času na přemýšlení, takže to radši většinou vzdám a neřeknu nic:D

Říkala jsem si, tak fajn, já nepotřebuju moc přátel a známých, holt se budu bavit jenom s těma nejbližšíma, na ostatní budu kašlat...s lidma, co jsem se bavila dřív, nikam do hospod už chodit nemusím, stejně to pro mě vždycky byl akorát zápřah na nervy, který možná i převýšil ty zážitky...Jenže už je mi jasné, že takhle to vyřešit nepůjde...do školy chodit nepřestanu, takže mě to bude stejně provázet několikrát do týdne. Nemít známé, se kterými bych udržovala kontakty, pro mě není zrovna nejvýhodnější...obzvlášť na vysoké ne. Sice jsem si dřív vždycky vystačila s knížkama a vlastní představivostí, ale člověk má pak pocit, že s ním nikdo nepočítá a to je pěkně frustrující. Myslím, že mám vyšší sebevědomí než dřív. Ale úplně stejně přemýšlím o tomhle problému už od základky...Už tehdy jsem věděla, že ostatní nejsou o nic lepší než já. Ale stejně jsem se s nimi nedokázala bavit jako se sobě rovnými. Když jsem se měla za někoho postavit, byla to moje kamarádka, ne já sama. Když se rozhoduji, vždycky dám na to, co si myslí ostatní a pak toho taky většinou lituju, když někdo jiný vlastní něco jiného, má jiné zkušenosti, dělá něco jiného, vždycky si myslím, že se mnou není něco v pořádku, lituju toho, že jsem se nerozhodla stejně jako ten druhý. Myslím, že to beru objektivně, ale stejně to potom, když přijde na věc vždycky dopadne stejně. Už mě to vážně nebaví...