Můj život

Dobrý den,

nevím jak nazvat toto téma, tak to shrnu jako můj život. Víte ani nevím proč sem píši, ale už jsem si asi došel na bod kdy už mě tahle cesta nebaví. Je mi zatím pouhých 17 let ale to co jsem si prožil za těchto let je dost. Nebyl mi ani rok a měl jsem zlomenou nohu obě kosti, ve 3 letech mě srazilo auto před nemocnicí na přechodě... Nějakej mladej bachař mě srazil a to jel tak, že neviděl před autobus a srazil me... Dokonce sem i letěl po tom nárazu, a ve finále bylo to, že jsme dostaly nějaký směšný 3-5 tisíce..(ale hlavně že jsem přežil) Sranda že? Ten bachař by si zasloužil víc. A po tehle věcech se stala ta nejhorší ze všech.. Jely jsme autem byly jsme skoro doma a nabouraly jsme čelně do zábradlí, všichni vyvázly "téměř" bez zranění, ale já... (nejspíš jsem neměl pás, ano má chyba, za chyby se platí a já zaplatil i s daní) skončil nejhůř. Otřes mozku, krvácení do mozku a takové věci.. Resuscitovali mě v záchrance dokonce, nepamatoval sem si nic jen jak jsem nastoupil do auta, prostě tu nehodu vůbec ani co bylo po nastoupení auta kam jsme jely atd. Probral jsme se v nemocnici a vůbec sem nevěděl kde to jsem, proč tam jsem, kde mám rodinu... Byla to pro mě noční můra, nepřál bych to někomu. V týdením spánku co jsem byl jsem zažil věci, které jsou neskutečné a propojovaly se mi sny se skutečností, pochopí jen ti kdo zažily podobné věci (s hodou okolností znám komu se přihodilo trochu něco jiného ale podobného a taky měl tyto "bludy"). Poté jak jsem byl po týdením spánku jsem měl halucinace (taky pěkná sranda...). Ale šel jsem celkem brzy domu po nějakých dvou týdnech, a málem bych zapoměl co se mi vůbec stalo že? Řekněme místo půlky čelní kosti mám titanovou destičku, dobré že? Vše sem přežil bez větších následků, krom tedy, že budu moct hrát jen fotbal, hokej a takové (na což stejně moc nejsem) s maskou co má Petr Čech, neboť to co měl on a já by se dalo považovat možná za stejnou obtíž. Poté sem chodil na spoousta vyšetření, měl jsem i bolesti, které jsou dodnes nebo to mám citlivé, někde to vůbec necítím, ale to se prý může opět "zcitlivit" jak bych řekl.. Zázrakem sem v pořádku se vším všudy, ale já asi už dál nemůžu... Nechci si tu vylívat city nebo nějaké puberťácké řeči, já na tohle nejsem. Začínal jsem na jedné škole (když to vemu od začátku základní školy), tam to šlo bezvadně, ale po třech letech škola končila musel jsem přestoupit na jinou, tam šli někteří mý spolužáci, kamarádi, takže tam sem tak moc nebyl ztracenej, ale pak když jsme se přestěhovaly tak tam to už moc nešlo... Tím přestěhováním sem ztratil všechny kamarády co jsem měl, a měl jsem tam kamarády, ti kamarádi, kteří byly opravdu kamarádi byly oporou, byly jen 2 tihle ale to úplně stačí, byla to krása, ale když jsem se tedy odstěhoval, postupně jsme se už ani neozývaly teď po nějakých 7 letech už snad ani neví, že existuju nebo co semnou je, ale já na ně vzpomínám pořád i přesto, že možná oni zapoměly. Tady spolužáci na základní škole byly takový, že to byl samej frajer, sprostý a takový... Já jsem byl mimo nich, i přes to, že jsem se chtěl kamarádit s nima, ale i sem nechtěl, protože se mi nelíbily jako kamarádi, byly prostě "hnusní" (snad víte jak to myslím). Já bych se radši kamáradil s dospělýma než-li s nima, protože já prostě nebyl na to co oni ty puberťácké řeči a tak..., ale čím to asi je? Že bych nezapadl do téhle skupiny tak sem si začal něco uvědomovat a přemýšlel takhle a šel dál? ... Já sem se s nima chtěl kamarádit i za cenu jaký zmetci to byly... Proč? Protože sem nechtěl být sám... Ovšem byl tam jeden spolužák, který byl úplně jiný, kamarádily jsme se, bylo to super, ale já udělal osudovou chybu, já sem furt na něj kašlal, nechodil s nim ven třeba, odmítal ho furt... Co jsem to proboha udělal? Na vyčítání je pozdě, dal sem přednost počítači před realitou. Odmítaly mě všichni a to nevěděly ani jakej jsem ! Jen proto, že si vymýšlely nebo mlely o mě furt kecy tak každej na to přistoupil. Nejvíc mě dorazila jedna věc... A to jeden spolužák napsal sloh a pak si mohl vybrat jestli ho chce přečíst i před celou třídou (četla to učitelka) a on tam psal, že se semnou nechce kamarádit ať mu dám pokoj a takový řeči... Já sem v tu chvíly byl v šoku, ještě jak jsem tam styděl a jak to mohl vůbec napsat sem si říkal? Vždyť mě ani neznal a tohle?... Takhle sem tam žil až sem konečně nevyšel z 9. třídy na střední, kde jsem si říkal, že konečně tam budou rozumnější a budeme zase nová třída, ale... Jak šel čas, tak mě opět vyšouply a proč? Protože sem blbej asi, že se nezapojuju? Jenže oni si taky vymýšlely o mě bludy a všichni jim to žraly a já mohl jen přijímat ty řeči... Měl jsem to řešit jak? Porvat se? Říct to profesroce? Co by se tím vyřešilo? Nic. ... Jedině jak bych mohl je mít větší sebevědomí, ale to já asi vskutku nemám. Tak ani tu bohužel nemám kamarády. Sem sám, se vzpomínamky, štastnými i těmi špatnými, ale já si pořád říkám, že to chci vše překousat abych to udělal pro mojí rodinu, nechci aby se trápila znovu jak jsem měl ty nehody, proto musím vše vydržet až do posledního... Kamarády si získavat nijak nemám, chodit na kroužky a takové? Ne to fakt ne... Možná jsem blbej, ale takhle to nechci. Jestli mi chcete říkat, že v budoucnosti to bude lepší, tak to nechci slyšet ... Nevím jaká bude, bude možná ještě horší než teď nebo lepší. Nebo čekat na nějaký zázrak?... Ale s opravdovými přátely by to šlo vskutku vše líp.

Promiňte, že vás tímto otravuju, ale já sem se do sebe opět uzavřel a shrnul jsem si vše co se stalo, nestalo... a musel sem to napsat. Vyhrál jsem nad smrtí ale pro co? Pro rodinu? Proto, že to mám ještě být?... A jestli mi chcete psát nějakého psychouše nebo tak, tak to opravdu ne, já takové věci nechcem, je to vymývání mozku a oni samy bývají... A taky to není žádná pointa, jediný lék bych řekl je pravé a nefalšované přátelství, které se těžko hledá, ale když se najde je to poklad na celý život.

Děkuji za přečtění