Prosím, pomozte mi! Je mi 15 let a jsem v 9 třídě, za chvíli budu odcházet na jinou školu a trápí mě jedna záležitost. Na školu k nám asi před rokem přišla mladá učitelka, prvně mě ničím nezaujala, normální člověk. Jenže to jsem měla kámošku, která mě neustále vyrušovala v hodině a nevnímala jsem tak ani ji ani učení. Jenže potom kámoška odešla a já jaksi začala dávat v její hodině pozor a ono mi to vyšlo! Konečně jsem dostala jedničku, dvojku ... ona mě moc chválila, povídala o mě před všemi učiteli, jak jsem najednou dobrá. Ke mě byla vždy naprosto hodná. A bum, pak to přišlo. Jednoho dne sme spolu prodiskutovávaly projekt, jaké jsem tam měla chyby atd.Jen mi dvě, tichí kabinet a učitelčina vlídná slova pro mě znamenaly víc. Jsem spíš zamlklá, moc nemluvím a mám pověst hodné holky. Nevím, jestli to bylo tím, ale prostě na mě vůbec nekřičela, když jsem odpověděla špatně. Byla hrozně hodná a vše se snažila mi pomalu vysvětlit. To jsem dlouho nezažila. Jsem zvyklá když na mě někdo křičí, ale nesnáším to, vždy se rozbrečím. Byla jsem s ní asi hodinu a když jsem se pak loučili, vůbec se mi od ní nechtělo. Líbila se mi její vůně, její styl psaní a nejvíc její úsměv s dolíčky, který mi vždycky oplácela. Ona je prostě nádherná. Pak už to šlo z kopce. Vyhledávala jsem její pozornost, v její hodině jsem vždycky chtěla být nejlepší a pořád jsem o ní básnila.
Zamilovala jsem se do ní. Nedokážu bez ní být a to myslím vážně. Když nejsem s ní, jsem jako tělo bez duše, každý den bez ní, když nás neučí, každý výkend nebo volno jsou pro mě utrpením. Je pro mě jako světlo na konci tunelu. Přitahuje mě duševně, ale nerada to říkám, bohužel i trochu fyzicky. Nedokážu si s ní sice přestavit něco intimního, ale třeba pro pusu nebo objetí od ní bych skočila z mostu. Dává mi motivaci k další práci, jít víc do sebe a víc se na jejích hodinách snažit. Pomáhá mi, ani neví jak. Přeju si s ní stále mluvit, o rodině, o běžných věcech. Chtěla bych s ní být nejlepší kamarádka! Opravdu mi příjde, že mi rozumí a přeju si aby mě měla ráda. Váhám, jak jí to všechno říct, aby si nemyslela, že jsem lesba. Nebo třeba že jsem divná. Zajímá mě taky, proč se tolik na ni fixuji, přesto, že jsem s ní takhle osobně nikdy o ničem nemluvila. Neznám ji. Proč to tak je a co s tím mám dělat? Za chvíli ji budu muset opustit a myslím, že to psychicky nezvládnu. Děkuji za odpovědi.
0x
Ahoj, nepleť si lásku s náklonností, kterou cítíš. V tvém věku je normální se zamilovávat do učitelek, ale většinou se jedná právě o to, že si jí tak moc vážíš a máš ji tak moc oblíbenou, až ti přijde, že jsi zamilovaná. Fixuješ se na ni proto, že si tě oblíbila, dává ti najevo, že jsi dobrá, skvělá.
Psychicky opuštění zvládneš, stejně jako desítky podobně "zamilovaných" před tebou. Uvědom si, že ona má třeba šťastný vztah s klukem, který bys neuváženým prořeknutím mohla narušit. A to pěkné by bylo pryč.
0x
Ona je určitě taky ráda, že jsi se zlepšila. Máš ji ráda, protože je na tebe hodná. Kdyby věděla (a ona to možná ví nebo tuší), že za tvou změnu může ona, moc by ji to potěšilo. Ale musí vše zůstat v úrovni žák-učitel. Kdyby zjistila, že se vytvořilo jakési jiné citové pouto, nejspíš by se lekla, nevěděla by, co s tím, a možná by to považovala za své selhání a už nikdy by taková nebyla.
Až budeš na konci školního roku odcházet, poděkuj jí, klidně jí řekni, že je báječná a že ti moc pomohla. Tobě se třeba bude ze začátku trochu stýskat, ale neboj, přežiješ to bez velkých potíží. Hlavně ten váš přátelský vztah nepokaž nějakou snahou o cosi víc.
0x
Ahoj, jak už psali výše, je to úplně normální. Myslím, že jsme si tím prošli všichni. Za pár let se tomu zasměješ, i když dobré vzpomínky na hodnou učitelku určitě zůstanou navždy. 
Děkuju za vaše názory, taky s nimi tak trochu souhlasím, myslím, že mě to za nějaký čas přejde. Ale první chvíle budou hrozné. Přeci jen, máte někdo zkušenost, že ste se s nějakou svou učitelkou skamarádili? Jako kamarádku na pokec bych ji brala 
Měla jsem na střední jednu učitelku, nejprve jsem z ní měla hrozný respekt, postupně jsem u ní "stoupla" na ceně. Moc jsme toho nenamluvily, jsem silný introvert, ale docela si pokecáme písemně. Doteď si s ní píšu e-maily. Přejde to, ale nikdy ne úplně, mluvím z osobní zkušenosti.
Anzi, a tobě je 70 let, že to "nikdy nepřešlo"?
Pokud vím, jsi pár let po matuře, takže to "nikdy" je dost subjektivní, počkej za dvacet let.
doplněno 30.01.14 19:57: asi tak...
Takových lidí jsem měla bezpočet - vedoucí na táboře, učitelé, učitelky, vedoucí kroužků...Pokud bys četla knihy pro mládež např. od Foglara nebo Čarské, zjistila bys, že to, co prožíváš ve vztahu k učitele, je jejich důležitým prvkem - hledání nějakého ideálu, s kterým se mladý člověk ztotožní a snaží se ho napodobovat. To je, mimochodem, velmi důležité pro duchovní rozvoj, a k tvému věku to neodmyslitelně patří. Důležité je, aby ten ideál byl hodný napodobování- což v tvém případě snad je.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.