Co jste schopni odpustit svým blízkým, přátelům, partnerům, rodině? Možná, že je člověk schopen odpustit to, kde sám chybí, ale je možné odpustit více, či méně? Jak jsme na tom s odpouštěním? - stařenka
Přesně takhle to mám také nastavené. (Jak s oblibou říkají naši politici 
) Ještě bych dodal jednu věc. K odpuštění nemůžeme sami sebe nutit.Je to proces,takže odpuštění přijde z mé duše a né proto,že by se to mělo,protože odpoštět se má a atd. Ne já odpustím až k tomu budu mít sílu.Někdy to bolí a člověk to musí probolet a také není nikdo anděl,aby byl tak nad věcí tak,že hned porozumí.Jednou to přijde a odpustíme každý z nás všem a všemu.
Cocinkomichalko,
vy jste mi to vzala z úst přesně tak:
Odpusti lze,zapomenout nikoli! Do konce svých dnů vím,koho mám před sebou.Druhou šanci nedávám.
Přesně tak, Michalko,
spíš dokáže člověk časem odpustit, ale příkoří nezapomene nikdy. Ve mně hlodají vzpomínky na moc ošklivé zážitky s mou bývalou nejlepší přítelkyní a kolegyní z práce. Díky ní jsem přišla o práci, kterou jsem měla ráda, a nikdy jsem se už k této profesi nevrátila. Ona naopak byla povýšena, o to si také vlastně řekla. Je to už 17 let a je to stále živé a bolestivé. Nezapomněla jsem a bohužel ani neodpustila. A nejsem si jistá, že to někdy vůbec dokáži. 
Jaga.
0x
Když jeden druhého v partnerství miluje, dokáže odpustit hodně. Můj manžel měl v minulosti hodně velký průšvih, kdy jsem se rozmýšlela, jestli jít s ním v životě dál...ale neudělal to úmyslně, ale pod vlivem alkoholu sedl za volant a udělal velký průšvih. Vytrpěl si za to, byl potrestaný a poučilo ho to pro život, že od té doby, by ani po loku piva nesedl za volant, což schvaluji. Tenkrát jsme si to vyříkali, potrestal tím celou rodinu, musel splácet hodně peněz, byl bez papírů a měl podmínku...prožila jsem tehdy hodně bezspánkových nocí, ale nakonec jsem ho povzbudila byla při něm v dobrém i zlém, protože ho to psychicky hodně vzalo, ikdyž jsem jeho jednání neschválila...Jeho to ale velmi napravilo, a něco zlé bylo na něco dobré...je to už mnoho let, ale tehdy to byl jediný okamžik, kdy jsem přemýšlela, že se rozvedem...Nevěru bych odpustit nedokázala...
0x
Nejtěžší je odpustit těm nejbližším, protože si o nich myslíme, že by nás nikdy nezklamali nebo nám neublížili. Jak psala Michalka, odpouštím, ale nezapomínám. I když u mě je to tak, že si dlouho nechám "s...t" na hlavu, pak mi bouchnou saze, udělám se vším rázný proces, zabouchnu dveře a dotyčná osoba/osoby už nemají šanci. A to jsou, prosím, dopředu varovány, že pokud nezmění své chování, špatně to dopadne. Odpustit můžu, ale to neznamená, že si také dotyčnou osobu pustím zpět do života. Taková u mě ztrácí respekt a já nemám zapotřebí se s takovou vídat. Ničím mě duševně neobohacuje.
Jeden takový případ máme v rodině... sestřenice, 26. Začalo to jedním přestupem ze SŠ na druhou a zpátky a na další, atd... Chytrá jak rádio... "já vám všem ještě ukážu", budu mít vejšku. A ... dodnes má pouze základní vzdělání, nasekané dluhy, úlety s pornem, po potratu atd. Tátovi udělala takový zle, že se divím, že ji ještě nevydědil. Mně se nestyděla strejdovu druhou manželku do očí očerňovat, jaká je to coura, atd... Bohužel, musím konstatovat, že je to káče pitomá nehodná respektu a ta mi přes práh nepáchne, ani kdyby to měl být závan jejího pšouku. Je to strašný, ale hádám, že hororových příběhů je v rodinách daleko více a ještě horších.
0x
Pt, zajímavý dotaz. Já to mám u každé skupiny jinak. Přátelé, odpustím, nezlobím se, ale zavřu vrátka. Omezím se na slušnost. Ahoj, jak se máš? To máme hezké počasí.
Babička, táta. Těm jsem nikdy neměla co odpouštět, ba což. Nikdy jsem se na ně snad ani dlouho nezlobila. I když udělal jeden z nich věc, kterou by málokdo přešel, já jí pustila z hlavy.
Sourozenci. Odpouštím, neřeším.
Manžel. Tolerance, úcta, důvěra. Stane se něco, co se mi nelíbí? Dojde k rozhovoru a buď se to vyřeší, nebo ne. Zatím se vše vyřešilo.
Jediná věc, kterou vím že by bylo dobré uzavřít a odpustit je moje nevlastní máma. Navštěvujeme se, bavíme se jakoby nic. Dá mi pusu, já jí vrátím. Navenek není nic znát, ale já se uvnitř zlobim a nechci jí ani vidět. Zároveň nechci ubližovat a tak ten kámen zlosti mám ukrytý. Nikdy jí neřeknu, jak moc jí nechci znát. Za tátu. To prostě nejde překonat. Amen.
Admine, velmi se omlouvám, ale opravdu jsem vědomě žádný takový odkaz nikam nevkládala 
To mě hrozně mrzí, ani nevím co na tom obrázku je, to je to google? Nechápu to. 
Od včerejška mám přeinstalovaný počítač, předtím mi z neznámých důvodů zamrzal. Možná je to tím. Vím, že mě to neomlouvá, ale já tam ten binčes opravdu neviděla. Mrzí mě to. 
0x
Já nevím, jak bych to napsal. Ale doma to máme tak, že když nás doma něco štve, tak to napíšeme na papírek a vložíme na nástěnku do obálky a každý pátek večer se to probere. A dokud se to nevyřeší a nesouhlasí každý, tak se nejde spát. A když je to vyřešeno, tak nikdo se už k tomu problému nevrací. Je to jako by se nic nestalo. Nikdo to nesmí už řešit, to je pravidlo. Takže rodičům, sourozencům a ostatním příbuzným( u nich se to řeší také tak) nemám co odpouštět. Kamarádům, tam je to zase jinak. Nejsem na vyřizování ručně, takže to řeším tak, že jednou kluci mi chtěli nabančit, ale já nevěděl proč a ani jsem je moc neznal a když jsem si šel zaběhat a oni mě zmerčili, tak se zamnou rozběhli. Já utikal do pole kde byla pšenice a oni běželi za mnou.Věděl jsem, že je na konci pole remízek, tak jsem zpomalil, aby mě trochu dohnali a když byli skoro u mě tak jsem zrychlil a těsně u remízku skočil, oni si nestačili nohy připravit ke skoku a jen jsem slyšel jak žuchli do remízku. Tak jsem se vrátil a přesvědčil se že se jím nic nestalo.Podal jsem jím ruku a pomohl je vytáhnout ven.Byli odření, ale v pořádku, no a pak jsem se jich zeptal, proč mě chtějí nabančit, jedna holka jim totiž řekla, že semou chodí a ten jeden kluk měl o ní zájem, a já mu prý lezu do zelí,ale nebyla to pravda. Tak jsem zase neměl co odpouštět, natloukli si sami. Asi bych těžko odpouštěl někomu, kdo by ublížil někomu z mé rodiny, třeba kdyby někoho z nich zabil. Když by mě někdo pomlouval, nebo mi nadával, tak to bych neřešil. Jinak když chci si s někým něco vyřešit, tak jdu hned přímo k němu domů a tam to vyřešíme. Asi nemám ještě takové problémy, které bych nedokázal odpustit. Jakub
Jakube, na které planetě to žiješ? To snad ani není možné, že by se ještě dnes,kluci proháněli v remízku, a vyčítali si nějakou známost. Zdá se mi to až pohádkové. A opravdu jdeš za tím, se kterým bys měl co k řešení, domů, a tam si o všem hezky povídáte? No, já nevím, ale ráda bych znala ten kraj, kde je tohle všechno ještě možné. Připomíná mi to Jiráska. Ale to už je dnes "pravěk".
Tak .
Už několikrát mně napadlo,zda Jakub je skutečně Jakub?
Zda náhodou nepíše pod jeho nickem někdo o dvě generace výš.
Ne, Jakub je Jakub. A je přínosem, i kdyby mu bylo kolik chce. Neřešte to, vadí mu to. Proč někomu kazit den?
suzymon a lm, kdybyste většinou byli u dědy a babi, kde Vám trochu všechno řeknou tak, jak se tomu příkopu říkalo dříve a on to remízek je, tak prostě se s tím ztotožníte. A děda nám vždycky říkal, abychom všechno řešili hned.Já se rvát neumím,ale mám rychlé nohy a to si myslíte, že se kluci nehoní, když chtějí někomu nabančit? A když mám problém tak za tím klukem prostě jdu domů, když to chci vyřešit, vím že tam se nezačne rvát. Tak nás to děda učil, když jsme se ptali, co jinak dělat než se porvat. A jinak, píšu tak, jak myslím, že trochu se vyjadřuju jinak neznamená, že jsem mimozemštan. Umím taky napsat sprosté slova, ale proč je mám psát? Na základce jsem měl taky problém, když jsme něco měli napsat, učitelka si myslela, že mi to diktoval nějaký dospělí a i když jsem to měl všechno dobře, tak mi dala třeba dvojku.Mám třeba jiné myšlení a vyjadřování. Ale už mě to taky štve, nemám důvod psát pod jiným nickem. Jestli Vám to příjde podezřelí, tak raději sem nebudu psát, bude to jednodušší. Nezlobím se, ale už mně to nebaví se obhajovat. Moc rád jsem Vás tady poznal a bylo mi tady fajn. Ale stále číst jak uvažuju a píšu mě nebaví. Nezlobím se na nikoho a tak at Vám poradna šlape, číst si ji budu určitě a věřte, že pod žádným jiným nickem sem psát nebudu. Jakub Jo a bydlel jsem těsně na hranicích v Orlických horách v malé vesničce a ted bydlíme u babičky.
Jakube, nevzdávej to prosím. Dáváš mi naději, že svět ještě není takový, jak ho vidím já. Jsem téměř vlk samotář, mám jenom svého manžela a dva pejsky, nevl. dceru a nedostupného syna. Pár virtuálních kamarádek a kamarádů, ale to je už takové jiné. Tam za nimi po neshodě domů jít nemůžeš. Udělají se off a je to. Mám to tak, protože ačkoli jsem zkoušela věřit, vždy jsem byla znova a znova ubezpečena, že mezi lidmi panuje podlost, závist, zášť a prospěchářství.
Zůstaň.
P.S. Obhajovat se nemusíš, vykašli se na to.
doplněno 26.09.11 17:23: Teď koukám do odpovědi po upozornění admina jako blázen. Fakt jsem to sem nedala, jak je to možné? To mám nějaký vir? Malware? či jak se tomu říká? 
Jakube, každý zde píše své názory, má na to právo, není třeba, se za vyjádření názoru druhého pozastavovat. A kde jsi prosím tě vzal to, že stále čteš, jak píšeš a uvažuješ? Proč hned píšeš, že už na poradnu nebudeš chodit? Prezentuješ se jako rozumný kluk, tak proč najednou taková unáhlenost? - stařenka
stařenko, máte pravdu, každý si zde může napsat svůj názor a já to uznávám.Ale kdybych tady odpovídal, třeba vyserte se na něj, kopně te ho do řiti a jinak, tak se nikdo nad tím ani nepozastaví, jen admin by mě pohrozil. Ale nevím přesně v kterém příspěvku to již bylo, ale také tam už někdo měl pochybnosti a já se obhajoval, někde jsem to přešel bez odpovědi. Ale když jsem přišel na poradnu, tak jsem si říkal, že tady se musí vyjadřovat slušně a že aspon nebudu tady vypadat jako exot, že zapadnu.Jak už jsem říkal, táhne se to semnou od základky. Když jsem přišel na střední, tam mě ze začátku kluci posílali někam, třeba vrat se do hrobu exote. Taky jsem to ignoroval, protože to časem přešlo a brali jaký jsem. Ale tady jsem narazil na stejný problém, já na nikoho nejsem naštvaný, ale jen jsem se stáhnul. Jsem jaký jsem, měnit se nebudu a proto jinak se vyjadřovat taky nebudu. Děda nám vždycky říkal" se slušností a pravdou, nejdál dojdete" hm, já šel tady na poradně jen dva měsíce a už zase exot. Všech si tady na poradně vážím, protože pomáhají jak se dá a ještě někdo si dělá z Vás šprtouchlata. Ale abych psal jinak? To bych potlačil sám sebe.A příjde třeba jiný zaregistrovaný rádce a budu zase u něj exot, nebo budu u něj, kdo se za někoho vydává. Nemám důvod, trička, mikinu,nehoním. Jen tím bodíkem jsem poznal, že jsem odpověděl třeba dobře.No nic, už jsem vše napsal.Ju? Jakub
Jakube, vylil sis srdíčko. Dívala jsem rok zpětně a slovo exot se v souvislosti s tebou neobjevilo, jen jsi se tak označil sám a jak jsi napsal, ještě tvoji spolužáci ze základky. Ale podívej, slovník cizích slov vysvětluje slovo exot, jako výjimečnou zvláštnost, to je přece pěkné. Píšeš, že v nějakém příspěvku už zazněly o tobě pochybnosti, no prostě ty jsi celý děda, tak se snaž ty pochybnosti odpustit. Raději nám napiš veselou historku ze školy, jaké jazyky tě baví, co umíš s počítačem. Na poradně je tvůj vrstevník gymnazista a jak ten panečku radí, jak na to s PC a s elektronikou, nebo tě baví jiné předměty? Napiš, jak ti jde učení, jaké máš známky, co tě ve škole baví. A na poradně zůstaň a vždy něco napiš. - stařenka
Milý Jakube,
zkusím uvěřit ,že mezi mladými lidmi žije i tak čestný,hodný a poctivý kluk.Za sebe Tě prosím,zůstań na poradte.cz.Ode mne už žádnou pochybnost číst nebudeš.Ahoj Lenka
Jakube, je to náhodou výborný. Na vesnici vše chodí jinak. Máme chalupu na malé vesničce, tak víme, jak to tam je. Příklad je tam hospoda, kde se o ní starají místní, střídají se asi 4 lidé. Můžeš si tam načepovat pivo. Není to hospoda, jako taková, je to místní, občas se tam griluje apod. Otevírá se podle domluvy, někdy není čas, tak je zavřená.To se ve městě nemůže stát. Odpustit. U našich rodičů to bylo tak, že maminka naučila mojí manželku písničku.
Nezapadej slunéčko, nade hněvem našim,
je to Boží přáníčko, poučením našim,
nezapadej zůstaň stát, nechej hněv náš urovnat,
až urovnáš půjdem spát, nebudem se hněvat,
písnička dále ještě pokračuje.
Nikdy u rodičů se nehádali, nevím jak to dělali, ale vše se řešilo po večeři u stolu a druhý den se nic nedělo, vše bylo v pořádku.
Ale nejdůležitější na tom je, že manželka naučila naše děti, že nemají chodit spát, když se hádají. Písničku znají také vnoučata.
Ještě v dnešní době občas manželka si začne zpívat písničku a vím, že je asi něco špatně.
Kubo, zaujala mě jedna věta - když se to vyřešilo, už nikdy se k tomu problému nikdo nevrátil. Tak to má být. Ale každý to nedokáže, rád se v problému ňoumá donekonečna a pořád dokola.
Pracovala jsem jako OZ ve velkém potravinářském velkoobchodu. Měla jsem 2 šéfy, oba byli asi o 8 let mladší než já, oba byli moc prima. Přestože od lidí požadovali dobrou práci, nebyli psi, ani chlípníci. Prostě fajn chlapi. Já jsem jednou nějak neměla náladu, nevím už proč, jestli se mi něco nedařilo, či mě něco bolelo. A na toho jednoho jsem si hrozně otevřela hubu. Prostě jsme se chytli kvůli nějakému problému. A já byla jak saň. Pak jsem práskla dveřmi, sedla do auta a vztekle vyjela na trasu. Jedu a přemýšlím. A došla jsem ke zjištění, že PRAVDU MĚL ON, já jenom řvala. Otočila jsem asi po 10 km auto a jela zpátky. Šéf seděl v kanceláři a ptal se mě - proč se vracíte, zapomněla jste něco? Já odpověděla, že ne, ale že jsem se vrátila, abych se mu omluvila za své chování, že pravdu skutečně měl on. To víte, nelezlo to ze mě lehce, ale musela jsem to říct. On na to řekl - děkuju Vám a víte co, už o tom nebudeme nikdy mluvit. Já už jsem na to zapomněl A taky mi to nikdy nepřipomněl.
Často si na to vzpomenu, člověk musí být opravdu velkorysý, aby to dokázal. Tehdy jsem poznala opravdu báječného člověka a o to víc jsem si ho pak vážila. Jaga.
Ano, málokdo dokáže být tak velkorysý ,přijmout omluvu a hlavně se v tom již nenimrat.Ale ještě méně lidí,Jago,dokáže jít a přiznat chybu,klobouk dolů.
Oč pohodlnější je hrát si na ublíženého,uraženého i když sám ví,že nemá proč.
PS:Když jsme jako mladí bydleli ještě u rodičů,tak každou naši rozepři řešila celá rodina dokolečka dokola...A tak z malé prkotiny byl problém jako hrom..donečna rozebíraný.Po nastěhování do svého jsme poučeni tím vším rodičům nic neříkali a o drtivé většině toho,co jsme řešili či měli spory ani netušili.Chci tím jen říct,že z vlastní zkušenosti vím,že nimrat se v tom není cesta ne ven ,ale do pekla. ahoj Lenka
"babuško", sešli jste dva lidi, rozumný mladý člověk, co omluvu přijal a rozumná dospělá žena, která se dokázala omluvit. Člověk se učí celý život. - stařenka
U mně je to asi, jako u "babkazov", jak rychle vzplanu, tak rychle vychladnu a nezlobím se. je pravda, že některé věci nejdou zapomenout, ale časem vzpomínky vyblednou a člověk odpouští a dojde smíření. Také jsem u příspěvku Marušky vzpoměla na rodiče, tam jsem odpustila dávno. Když člověk vidí svého rodiče stárnout a umírat, vídí lidskou bezmocnost a nemůže pomoci, tak je nemožné neodpustit. Asi nejtěžší je to v partnerství. Mně se líbilo, co jednou napsala "majdalenka", že nešli spát dokud se s mužem neusmířili. No třeba ještě někdo napíše svůj postřeh, nebo pocity. - stařenka
0x
Musím přiznat, že mi "odpustím, ale nezapomínám", přijde jako protimluv 
Jsou věci, co by se odpouštět neměly... když mi někdo něco provede z hlouposti, z pocitu nutnosti, zoufalství nebo potřeby, většinou se ani nenaštvu. Ale když někdo zneužívá postavení jenom pro ten pocit, že může, nebo dokonce ze zvyku, či dokonce s úmyslem ublížit, když někdo ublíží z lhostejnosti nebo lenosti - pak se snažím nezapomenout.
0x
odpustím třeba pomluvu nebo tak něco,ale nikdy neodpustím,nevěru protože ta je vždy na dlouho bolestivá.Nesnáším zradu protože nedokážu nadále někomu takovému věřit.odpouštění je krásné ale pokud někdo zradí někoho koho měl hodně rád nejde to vrátit zpět.Já měla nejlepšího kamaráda a ten mi hodně podrazil nohy.Ublížil mi na tolik že ho s celého srdce nenávidím a i když čeká na odpuštění stejně ho nedostane.
0x
Citát: "je snadnější odpustit tomu kdo se zmýlil, než tomu kdo měl pravdu".
Když se podívám na svoji hříšnou duši, tak mě není příslušno odpouštět, protože to udělá Stvořitel. Odpustím téměř vše krom zlého činu záměrné recidivy. Zmýlit se může každý. Každý má právo na chybu. A kdo jsme my, že si troufáme soudit druhé? Kdo může s jistotou tvrdit, že se nám stala křivda? Že někdo udělal to či ono špatně?
Osobně jsem ochotný akceptovat, vše co je lidské, protože sám jsem člověk. Dopustím li se chyby, pak mám právo na odpuštění, ale pokud se té samé chyby dopustím podruhé pak si odpuštění asi nezasloužím, nebo snad lépe, nezasloužím si důvěru ve věci oné chyby.
Ježíš: "Hoď kamenem, kdo jsi bez viny"
Jiříku, ve Vašich slovech je hodně poučení i pro mně. - stařenka
doplněno 27.09.11 12:29:Jiříku, děkuji za kompliment, učím se od Vás...však víte. - stařenka
0x
Lidem, co udelali chybu a je jim to opravdu uprimne lito, vetsinou odpoustim. Ovsem lidem, co ublizuji pro sve poteseni a hoji si sve mindraky, neodpoustim. A to ani za cele roky. Neodpustim promysleny podraz od kamarada a neveru.
Kdysi o me jedna spoluzacka navykladala lzi a pomluvy me tehdejsi kamaradce, se kterou jsem ve skole sedela. Vysledkem bylo to, ze ta se se mnou ze dne na den prestala bavit a odsedla si k ni. Nikdy mi nevysvetlika, co se stalo. A ani po sesti letech netouzim jednu ci druhou videt. Jednu damu, ktera zapricila rozpad meho sportovniho tymu, sice vidam, ale vim, ze s ni zrejme do smrti nepromluvim.
Mylit se je lidske, odpoustet bozske. Ja vsak nejsem buh - a nechci odpustit lidem, kteri tezi ci tezili z toho, ze mi ublizili. Proc bych mela? Abych vypadala lepsi?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.