Věrnost není v módě

Tak já se přiznám, že už jsem podvedla. Byla jsem ve vztahu 3 roky. Z toho po roce apůl to šlo do háje. V tej době se ozval bejvalej, a v tej době jsem k němu ještě pořád něco cítila. No Tak že jo zašla jsem k němu, televize, flaška vína, postýlka udělá své. A bylo to. Hlodalo mě svědomí, tak jsem o tom řekla o tom tehdy mladýmu. Ten z toho byl dost v šoku, ale odpustil mi nakonec. Od té doby mě však kontroloval, kam jsem šla, podceňoval mé schopnosti, znalosti, nevěřil mi ani slovo. DO teď se divím, jak jsem to s ním mohla vydržet tři roky. Po třech letech si našel jinou holčinu a mě opustil. Sice jsem to obrečela, ale nakonec to bylo to nejlepší, co udělal.

Dneska si myslím, že pokud k nevěře dojde, je něco špatně ve vztahu a mělo by se to řešit co nejdřív, jinak bude pozdě.

Ja bych to neprehanel. To puritanstvi v teto otazce svedci o tom, ze lide, kteri to resi bud nemaji skutecne problemy/starosti nebo jsou proste jen omezeni. Fakt neni na nevere nic tak strasneho aby se to porad resilo. Cloveka neubude a po styku s jinou osobou, pokud neco nechytne nebo neotehotni, je stejny jako pred tim. Tak proc to porad resit. Dulezity prece je, jaky ten clovek je, jake ma kvality, jak se chova k lidem a jestli se obcas k nekomu priblizi na par minut o neco bliz, tak to prece neni nic tak hroznyho. Je to jako takovy intenzivnejsi podani ruky. Tot muj nazor. Vic nez nevera by mi vadilo, kdyby me partnerka treba lhala nebo kradla penize nebo co ja vim...

Existuje situace, kdy bych si urcite dal rict a nevery se dopustil a vim jiste, ze bych toho nelitoval. Litovat se ma jen toho co clovek neudelal a ne toho co udelal a uzil si to. Nikomu to neublizuje, pokud se pritom neslibuje co se pak nesplni a pokud to nekoho neomezuje. Jako treba kdybych rekl doma, ze zitra nemam cas jit nakupovat a misto toho sel za milenkou, tak to by bylo spatny, ale pokud to clovek dela napriklad v pracovni dobe, tak jedinej, komu to muze vadit je sef.

Nildy neříkej nikdy! Jsem vdaná 30 let, nemocná, přece nejsem na hlavu abych nevěděla, že zdravý chlap sex potřebuje a už vůbec nevím proč bych mu v tom měla bránit. Rozhodně mi o tom nevypráví, nelže mi, pouze neříká úplnou pravdu-to by se snad ani nehodilo. Řekne jedu na výlet nebo na dovolenou, pustíš mě? Já se neptám a nepátrám. Myslím, že náš vztah by nám mnozí záviděli, manžel říká, že je doma šťasný a v žádném případě to nechce měnit. Kdybych byla zdravá asi bych měla na věc jiný názor.

Ano, v přírodě to není lepší, jde o zachování rodu, je věrnost v přirozenosti lidské? Je to v mozku. Statistici říkají, kolik děcek není vlastních.

Já jsem nevěru vždy odsuzovala, odsuzovala jsem lidi, kteří nevědí co chtějí a neumí si udělat pořádek...pak se to samozřejmě stalo i mě.

Věrnost opravdu není v modě. Minule jsem projížděla byt vedle bytu v našem malém domě a co druhý se buď rozvádí, nebo se ví o nevěře.

Partner většinu času v práci, po práci na koníčky, za sportem a že já jsem sama (nebaví mě být každý den venku) to mu nevadilo. Musela jsem brečet, aby byl někdy doma se mnou. Byl, ale jen chvíli. Pak zase na turnaj, na zápas, do posilky, do Prahy na Spartu... neříkám, že si to zasloužil, ale já jsem si ve 26 nezasloužila být pořád sama a max. uklízet a uvařit mu. On nechápal mé nadávky, já nechápala jeho. Na nevěru mi samozřejmě přišel. Jednou se s tím mým milým porval... zůstala jsem s partnerem, dodnes lituji a vyloženě hledám nového chlapa, se kterým odejdu.

Takže si myslím, že tak 5% lidí to prostě dělat musí (mají to v sobě) a já jim to nezazlívám. Zbytek je proto, že je někde něco špatně a ten člověk si to přirozeně hledá jinde. Dále si myslím, že jde jen těžko být třeba 20 let jen s jedním mužem. Jsem normální, ale já potřebuju dotyky, které mě vzruší (partnerovi mi to opravdu nedělají, protože ani nemůžou po 7 letech) potřebuju vědět, že mě někdo rád slyší v telefonu, vidí. Já asi budu mít problém být věrná. Pokud teda nenarazím na chlapa, u kterého by mě to ani nenapadlo a ani neměla tu potřebu. Zatím, ve 29, jsem ho nenašla.

A mé pocity po nevěře? Přišla jsem domů, sedla si, dělala, že hledím na TV a myslela na to, co jsem prožila před chvíli. Bohužel, provinile jsem se moc necítila (a to jsem byla nevěrná delší dobu) a ani mi nebylo přítele líto.

Mám skvělou ženu a nevěrný jsem jí nebyl a zatím se k tomu ani nechystám, ale známe to.. odříkaného chleba největší krajíc pojíš. Neodsuzuju nevěru i když žárlím, když se moje žena s někým baví, ale žárlím si pěkně potichu, protože vím, že jí můžu věřit a chová se podle toho. Také jsem své ženě řekl, že pokud se "ulítne" někde s někým jiným, tak ať mi to ani neříká. Proč se trápit nad nesmyslem. Důležité je zdraví a rodiná pohoda.

Člověk je tvor polygamní. Není na monogamii stavěný bráno průměrně. Někdo má sexuální apetit větší někdo menší. Ale neznám člověka - zdravaého- který by se zálibně nepodíval na přitažlivou osobu opačného pohlaví (pokud je většinový) Pak je na každém z nás jak se zachová, jak ovládne ten animální pud a zachová se jako civilizovaný homo sapiens sapiens nebo bude jen homo sapiens a pustí pudy z řetězu. Někdy to dá fušku odolat, ale dá se to a jde to. Sexuální nevěrou člověk velmi málo může získat, ale velmi mnoho může ztratit. Neodsuzuju nikoho kdo se dopouští nevěry ve smylsu sexuálním. Záleží na tom jak má kdo postavený partnerský vztah. Můžeme až úchylně kontrolovat partnera/ku a spílat a hrozit a vyydírat, ale sami se nezamyslíme nad tím, zda vyhovujeme svým chováním potřebám partnera. Jestli se s partnerkou pomiluju 1x za tři měsíce a to jen z povinnosti a jen tak jakože honem at to mám za sebou, pak nemůžu očekávat, že bude moje pratnerka spokojená a nesmím se divit, že se bude koukat po jiných. Takto příroda prostě nefunguje.

Moralisté, kteří vykřikují " já nikdy nejsem nevěrný a nikdy nebudu a kdo to dělá je špatný" mají většinou nějaký problém. At už ve vztahu k opačnému pohlaví nebo sami se sebou. Takový člověk nepřipouští, že by on sám mohl být důvod pro partnerovu nevěru.

Když jedu ze služební cesty domů, tak vždycky dopředu zavolám, že už jedu. A ještě se mi nestalo po příchodu domů, že by manželku bolela hlava nebo bych neměl nachystáno něco dobrého na přivítanou... a vše je ok.

Ale kdych měl přijet domů a zjistit že jdu zrovna nevhod, myslím, že bych se asi dopustil jednak zločinu a jednak bych výšil statistiku rozvodovosti. A proč? Protože jsem ješita co chce mermomocí hledat záminku pro sebelítost a usvědčovat druhé ze špatnosti a zkaženosti?

Víc by mi vadilo, kdybych zjistil, že mi manželka nedůvěřuje, že jí nevoním, že si mě neváží, že nejsem pro ní ten správnej chlap, kterému může svěřit svůj život a život svých dětí. A jestli se někde "opomene" to se neřeší. Jen o tom nechci a nepotřebuju vědět, dokavad nám to funguje spolu ve všech oblastech.

Nicméně jsem přesvědčený že mi manželínka nezahýbá.. nemá k tomu důvod.

Já jsem s manželem byla 47 let a jak se říká, dokud nás smrt nerozdělila. Takže se dá s jedním mužem žít více než 20let. Nikdy jsem mu nebyla nevěrná a nejsem nijak omezená. Nikdy jsme toto téma nemuseli řešit. Prostě jsme se milovali a hledat povyražení jsme neměli potřebu. Možná si řeknete, že třeba jsem jen na nevěru nepřišla. Ale manžel mi skutečně nevěrný nebyl. Také jsme se někdy spolu vadili, ale vyřešili to hned ten den. Nikdy jsme neuléhali s hádkou v srdci. A věrnost nemá nic společného s módou. A kdyby šlo zemřít, (když příjde nemoc) společně zemřít, tak věřte, že bych ráda odešla s ním. Mám hodné děti i vnoučata, ale ten manžel chybí a stýská se, všude je vidět. Když někoho opravdu milujete, tak Vám není zatěžko zůstat věrný. Ale každý problém, at je sebe těžší, se musí řešit hned od počátku a vědět, že ten druhý pomůže a pochopí, tím si v manželství člověk buduje jinou lásku, než je ta mladistvá a z počátku manželství. Je to láska postavena na důvěře. Jsem staromódní asi pro Vás, ale než mi manžel zemřel, jsem byla štastná a oba jsme měli pro druhého dostatek stále, ani sex nám nebyl cizí. A kdybych mohla odejít ted hned za ním, tak odejdu věřte mi. Byla to pro mne bytost, kterou jsem milovala, byl pro mne světlem v temnotách, byla to tvář plná světla. Bylo 75 a mi je 71. Myslíte, že v tomto věku není láska možná?

Je něco jiného asi, jak psala liduš. Ale to je už zase jen na dohodě těch dvou a myslím, že i u paní liduš je stále láska, ale zase jiná. Majdalena

Už zase stoupl počet lidí v ČR HIV pozitivních. Ona ta věrnost v manželství má něco do sebe. Nakonec člověk pozná, že každá kočka je ve tmě černá) A to riziko opravdu, ale opravdu (Klaus!) nestojí za to! Církev potřebovala zdravé pracanty na svá pole a do svých lesů a tak zařadila mezi Desatero - Nesesmilníš! Teď jim pole a lesy vrátí, tak to bude zase aktuální )

Já tu nebudu psát o manželské věrnosti, nebo nevěře. Jsem ještě svobodný. Ale já si jednou chci založit, takové manželství jako měl můj děda s babičkou, ale i druhý děda, můj tatka s maminou, ale jak jsem se dočetl i v rodinné kronice, tak i moji pradědové s prababičkou. A taky vím, s kým to chci založit. Známe se již od dětství, je to uplně jiná holka než jiné. Je skromná, má ještě 4 sourozence a když jí bylo 14, tak jí umřel tatínek na rakovinu.Nemají to jednoduché taky. Nikdy jsem neslyšel, že by někoho pomlouvala, nebo někomu něco záviděla, protože nemají tolik peněz, tak si sama na sebe i sourozence šije.Chce taky chodit pěkně ustrojená, ale peníze nejsou. Tak jde do hrabáku, tam si nakoupí nějaké věci a pak to různě kombinuje a přešívá. Některé holky, které to vědí, tak se jí pošklebují, ale to ona neřeší. Zatím jinak to nejde. Někteří kluci ve škole, ale i holky nechápou, jak s ní můžu chodit. Ona totiž má jednu nohu trochu kratší a kulhá. Není to moc znát, ale trochu ano. Když jí byly 4 roky, tak jí porazilo auto a tu nohu jí přejelo. Mysleli si, že jí budou nohu muset amputovat, ale naštěstí to dobře dopadlo. Ale mně to nevadí. Ona má tak krásné modré oči a když se usměje, tak to je paráda. Dlouho jsem měl problém ji přesvědčit, že to myslím s ní vážně a chci s ní chodit. Víme oba co jednou od manželství očekáváme. Je to holka které můžu věřit a ona ví, že může věřit mně. Nikdy bych jí nebyl nevěrný, jako manžel. Vím, že si tady řeknete, že všechno vidím růžově. Ale proč mám hned všechno vidět černě? Milujeme se, ale zatím bez sexu a nemyslím si, že oba o něco přicházíme. Láska nemusí být přeci jen přes postel. Sama s tím přišla a řekla mi to a já souhlasil. Vysvětlila mi to a já to uznal. A navíc má krásné jméno Marie, ale odmalička jí každý říká Marjánko. Tak s takovou jednou chci žít v manželství a být jí věrný. Myslete si o mně co chcete, ale jednou bude také napsaná v rodinné kronice, kterou začal psát praděda,pak můj děda a ted to píše tatka. Tak a ted se mi od srdce zasmějte, jak jsem naivní. Jakub

Ve vztahu je pro mě věrnost důležitá. Nikdy jsem nevěrná nebyla, nejen manželovi, ale ani když jsem měla před ním vztah. Jakmile jsem začala třeba jen myslet na jiného muže, tak vztah nebyl v pořádku. Zrovna tak bych brala nevěru od manžela, že prostě mezi námi něco neklape. Když mám ráda, tak neubližuju. A když z nějakého důvodu ráda nemám, tak proč v tom vztahu být? Moji rodiče i manžela jsou stále spolu, nevím nic o tom, že by si kdy takhle ublížili, a to bych si přála i ve svém manželství. Měla bych hrozné výčitky svědomí a trnula hrůzou, že to praskne. Být věrná pro mě není omezování. Prostě mě nikdo jiný neláká.Ve svém okolí ale vidím, že podvádění je kolem dost. Že už to vlastně začíná být normální. O to víc si vážím manžela, že nemusím takové problémy řešit a tudíž je ani nebudu způsobovat. Ani mě to neláká, věrnost pro mě není omezování. Nevím, jestli bych nevěru dovedla odpustit. Možná ano, ale už nikdy bych nemohla důvěřovat. A důvěra je pro mě ve vztahu taky dost podstatná.