Strach ze smrti blízké osoby

To mluvíš o své učitelce?

Vida, učitelka mě nenapadla...

Je to trochu pubertou, trochu povahou, trochu intenzitou, jakou člověk prožívá všechny emoce, které se neopakují dost často na to, aby si na ně mohl zvyknout. Znám i dospělé ženské, které se v tomhle dovedou strašným způsobem rochnit, tak je lepší se naučit se autocenzuře černých myšlenek ještě před dvacítkou Vzhledem k věkovému rozdílu vám musí být jasné, že zemře o mnoho dřív, než vy. Přesto to může trvat ještě doslova desítky let. Přijměte to jako fakt, neupínejte se na vztah, který žádným vztahem není a být nemůže a prostě si dejte čas, bez výčitek a bez falešných iluzí, aby se ta láska sama postupně vytratila a zůstala po ní jen pěkná vzpomínka; a vzniklo místo pro lásky, které lze obejmout.

Tedy nevím, jestli to není zase nějaký nejapný žert. Ale jestli né, tak bud ráda, že je na důchodě a může si odpočinout. A proč o ní mluvíš jako o lásce? Ty si myslíš ,že jsi na holky? Přesně řečeno na babičky? Nebo jsi ji měla ráda jen jako prima učitelku a ted ti chybí ve škole. Možná jsi v ní viděla jen jako autoritu, která tě imponovala.Ale, označovat ji hned za lásku? A jak se chovala ona k tobě. Raději si najdi nějaký jiný objekt k uctívání a jí můžeš chodit jen navštěvovat. Jasně, jestli byla príma ůča, tak ti bude chybět a nový učitel ti nebude moc sedět, protože ona tam nějak už patřila k té škole a nové nějak nechceme příjmout a srovnáváme. Ale když odejde nějaký kantor, kterého nemusíme, je nepříjemný, tak nám určitě nechybí a zapomeneme rychle. Jen nevím, jak jsi myslela , že je to tvoje první láska.

Jo a k tomu strachu ze smrti. Chod jí navštěvovat, ale jen jako bývalá žákyně a budeš vidět, jak na tom je se zdravím a hned budeš klidnější.

Ne

Taky jsem měla ráda svou češtinářku na ZŠ. Nebyla jsem zamilovaná, ale byla to spíš veliká úcta a vděk. Za to, jak se k nám chovala, co se nás snažila naučit, jaké mravní zásady nám vštípit. Jako žákyně jsem to nechápala, dokonce jsem ji i dost zlobila, pochopila jsem to až mnohem později, co nám dokázala dát. Třeba lásku ke knihám. Naštěstí jsme si spolu všechno vyříkaly o školních srazech, kdy jsem měla možnost za všechno jí poděkovat. Dlouho jsem se chystala poslat jí dopis k svátku s vyznáním, co pro nás znamenala. Ale byla jsem liknavá, nevěděla jsem, zda by jí to nebylo nepříjemné. Život to vyřešil za mě. Loni, 3. 7., paní učitelka Svatuška náhle navždy odešla. A já si říkám - ať je Vám v tom učitelském nebi dobře. Za to všechno, co jste nám dokázala dát. Jaga.

Milá slečno.

Oblíbila jste si paní učitelku, byla pravděpodobně, milá, hodná, možná Vám i někdy v něčem pomohla, poradila. Ale jak sama píšete, je to Vaše "první láska". Takže jste jinou lásku nepoznala. Ani k nějakému chlapci, takže neumíte porovnávat a trochu si pletete pravděpodobně pojem láska a mít někoho moc ráda. Některá děvčata se zamilují třeba do zpěváka, herce, ale je to také něco jiného. Jak píšete, byla jste zvyklá ji vidět každý den a najednou tam není, stýská se Vám po ní, chybí Vám, máte najednou v srdíčku nějaké prázdno a stesk a to umocnuje Vaší myšlenku, že jí milujete. Ale věřte, že je to jen přechodné. Domluvte se sní, jestli byste ji mohla někdy navštívit, že Vám všem ve škole chybí.A pak se těšte na návštěvu a nebudete myslet na nějaké dramatické scény. A uvidíte, když jí budete moci někdy navštívit, že ty Vaše obavy o její zdraví budou bezdůvodné a časem vše ustoupí před jiným problémem, třeba tím, že budete končit ZŠ a budete se rozhodovat kam dál. Nebo potkáte pěkného hocha a tam zjistíte, co je skutečná láska a pak se všemu jen pousmějete. Ale, že máte svou bývalou učitelku ráda, není nic zlého.Přejde to a zbude jen vzpomínka na základní školu.Také učitelka není jediná, že se do ní zamiloval žák. A stane se i to, že se to musí i někdy řešit, když ten žák jí to řekne, nebo jí posílá zamilované psaníčka, čeká u školy, až půjde k autobusu, kupuje jí zákusky. To byl můj případ a věřte slečno, když si chlapec vylil srdíčko, že mi moc dobře nebylo.Ta představa, že by se to mohlo dostat na veřejnost, tak mě jímala hrůza. Já učila hluchoněmé znakovou řečí. Chlapci bylo 15 let a já 5 let do důchodu. Protože chlapec tam byl na internátní škole, tak mi manžel řekl, abych ho pozvala k nám na sobotu i neděli.Po souhlasu s vedením školy a jeho rodičů, jsem ho přivezla do rodiny. No a manžel ho pěkně rozebral a klidně se ho zeptal, zda si dovede představit, že by se semnou líbil, chudák zrudnul a řekl, že tak daleko to nemyslel, jen že mě miluje.Také měl v té jeho hlavince zmatek. A pak, když jel opět semnou v pondělí do školy, tak jsme byli přátelé a ve škole jen žák a učitelka.Jednou se přijel k nám podívat. Našel si také hluchoněmé děvče a srdečně jsme se té jeho lásky ke mně zasmáli. Takže nejste sama, chce to jen rozumně uvažovat a nenechat to přerůst v problém.

oparuji větu: zda si dovede přestavit, že by se semnou líbal, né líbil.