Okupace, srpen 1968

dobře si to pamatuje ten, kdo se narodil zhruba kolem roku 55 a dříve. A Jaká je vlastně ta zásadní otázka . . .

Jj, bohužel pamatuji (trošku matně) onen DEN, pamatuji i další vývoj a následky...

Miro, je to volná diskuse, nemusí to být zásadní otázka, stačí námět na zamyšlení...

zaplat pán bůh jak se říká,hlavně,že jsou pryč všichni Ivani!

Pamatuji, a co s tím dnes? Byl Žižka, Švédi, Rakousko, Němci...

Příjemný večer přeji. Zřejmě bez této nešťastné události bychom dávno měli zažitou nezaměstnanost , tunelování , bezdomovectví , úpadek lidských vztahů , ekonomickou krizi , tržní ceny i práce , exekuce , majetkové spory , likvidaci průmyslu a zemědělství. Dnes bychom se již daleko lépe orientovali v kapitalistických společenských procesech a praktikách , zejména v možnostech jak co nejvýhodněji zbohatnout. Reklama , prostituce , násilí a bulvár by nás již tak neovlivňoval a nezajímal , přesto , že by stále plnil významnou úlohu. Že tato nešťastná událost zajistila pokračování zákonitostí jiného společenského uspořádání společnosti je pravdou . To se ale ne všem , zejména všehoschopným a ambiciozním nemohlo hodit a líbit. miro

Jo dneska jsme šli s babičkou ven a když jsme odpočívali,tak nám právě o roku 68 vyprávěla.Že to byla pěkná zrada.Ale že ti vojáci,tedy ti obyčejní,že vůbec nevěděli proč tu jsou.Snad jim bylo řečeno,že nás před někým měli bránit.Ale ti kluci byli prý chudáci.Jeden je prosil o pití a jídlo,když řídil křižovatku,když jela kolona ,nejedli prý už několik hodin.Tak mu dali a pověděl,že má doma manželku a právě narozené mimino a vůbec neví kdy ho uvidí.Že dostali jen rozkaz a museli jít,kamarád se prý schoval, aby nemusel jet a říkal,že jestli ho chytnou tak ho zastřelí.Prý je mu to líto,že je tady tak lidi nenávidí,ale že to chápe,ale rozkaz nemohl porušit má rodinu.Lidi na ně i plivali,házeli kamení,naschvál taky otáčeli směrovky,aby je zmátli kudy jet.Psali všude" Ivane táhni domů".Hodně i našich lidí zemřelo,když stříleli z tanku.Babička říkala,že tehdy si myleli,že je válka,jakej to byl hukot letadel,když se ráno probudili.Pak nám taky vykládala o tom studentu Palachovi,jak se upálil v 69 na protest.A že se mělo víc studentů upálit tehdy.Pak se ještě jeden upálil,ale to už nevěděla, jak se jmenoval.Pak jeli asi za 3dny do Prahy a jak to tam vypadalo.Ohořelé autobusy,vytrhané dlažební kostky,nejhorší to snad prý bylo u Českého rozhlasu a všude tank a voják.Vypadalo tam prý jak o barikádě.Tak raději zase honem odjeli,babička byla zrovna těhotná,čekala tetu,tak se bála,aby se jí něco nestalo.Naštěstí děda a babi bydleli jinde a tam to tak strašné nebylo,jen občas projížděla kolona.

Nevíte náhodou,jak se ten druhý student jmenoval,co se upálil a odkud byl,co studoval?Chtěl bych si to doplnit.Děkuji Jakub

V červnu v roce 68 jsme se seznámili s manželem. Bylo to v Olomouci, kde byl manžel na vojně a já na internátě. Pak přišly prázdniny a my si psali. Manžel měl jít v říjnu do civilu, tak jsme se těšili, že se po prázdninách ještě uvidíme. Bylo to v úterý 20 srpna, kdy k babičce přijela teta z Prahy, byla to tátova sestra, vždy něco babičce pomohla a za dva odjela. S babičkou si večer dlouho povídaly než šly spát. Ve středu ráno nebyl žádný kvalt, teta něco uvařila a šla s babičkou nakupovat do města. Já si pustila rádio, ale všude něco povídali, ladila jsem stanice a nakonec si říkám, že je nechám vypovídat a pak, že snad zahrají nějakou modernu /to nabyly MP3 ani podobné vymoženosti/ a že si to pustím nahlas, když není nikdo doma. Ale, za chvíli jsem se zaposlouchala, a došlo mi, co se děje. V tu chvíli se mi sevřela hruď a kolem mně, jakoby všechno ztmavlo. Můj milý na vojně, měla jsem strach, jestli se ještě uvidíme. Zanedlouho se vrátila babička s tetou z města a přinesly jen štryclu chleba, jinak nic nebylo, vyšly na nákup pozdě a neinformované. Teta se rozhodla pro okamžitý návrat do Prahy. Přivezli je mimo Hl. nádraží a tak šla až do Holešovic pěšky, jak jsme se později dozvěděli. Já chtěla jít ven do města, babička se bála a nakázala ať se brzo vrátím. Ve mněstě už byly všude obrněné transportéry s vojákama a lidé s nimi diskutovali. Všude bylo plno lidí i kamarády jsem potkala, ale raději jsem šla domů. Za 10 dní jsem jela vlakem do školy na internát, na nádraží nás pouštěli nějakými vedlejšími vchody. Hlavním vchodem mašírovali ruská vojska a tvořili šiky /nebo jak se tomu říká/, Ty těžké boty na dlažbě vestibulu se rozléhaly a duněly až ven. Něco takového jsem v životě viděla poprvé. Hlavně jsem měla starost, abysme se mohli setkat s mým milým, což se nám na smluveném místě podařilo. Viděli jsme se ještě párkrát a pak je koncem září pustili do civilu. Situace se stabilizovala, my jsme si psali a občas se navštěvovali. Školu jsem dodělávala v Praze, jako vdaná, protože jsme se museli brát. Už jsme spolu 41 roků, ruská vojska jsou dávno pryč, ale naše láska je věčná. - stařenka

Myslím, že o okupaci Československa v roce 1968 je známo většině lidí. Je dobře, že se na to nezapomíná a i televize uvádí vhodný film a dokument. Co mě ,ale osobně mrzí a nechápu, že se takto nepřípomíná rok 1939 a nacistická okupace. Bohužel o té době už toho tolik lidé nevědí a někdy mám z dokumentů pocit, že druhá světová válka byla jen proti židům a omezují se jen na Holocaust. Když se zeptáte někoho co to byl Generalplan Ost, kouká na vás jako z jara.

V r.68 jsem měla nějakým 7-8 let a i když ve městě kde jsem žila byla velká vojenská posádka, nepamatuju se, že by se něco převratného dělo. Další roky jsem taktéž prožila v klidu a pohodě a přesto, že ve městě- přesněji v jeho jedné části žilo docela dost ruských vojáků byli to naprosto normální kluci, o slavné Sametové mám vlastní mínění a můžete mě za to odsoudit, to co se děje tomto rozkradeném státě nyní je rovněž k zamyšlení.

I já mám podobné zkušenosti jako p. "lidus" , ale tenkrát jsem měl mnohem více let a životních zkušeností.. Byly věci špatné , ale i lepší než jsou dnes. To mělo řešit Pražské jaro 1968. Byly ale obavy ze zneužití , v té době nespokojených , tak jak se stalo v roce 1989. Reakce na p. "nilkla" - souhlasím , že v roce 68 nešlo lidem bezprostředně o odstranění socialistického způsobu hospodaření a života. Ale tehdejší úsilí p. Šika , předního ekonoma , tehdy Československa , nastolit tržní hospodářství - co to bylo , co to znamenalo? Návrat ke kapitalistickému způsobu ekonomiky a způsobu života , jakou zažíváme dnes. Hezký den přeji . miro

Jakube, neznám Vaší babičku, ale asi to byla moudrá žena. Hlavně že Vám vysvětlila dobu před i po okupaci. podobné to dělám i já se synky. Jakmile se objeví podobné téme v televizi, různá výročí. ihned připomínám, co byli a jsou komunisti za vrahy. Naposledy před několika týdny po návštěvě "Památník Vojna Lešetice"

Teď k dotazu, pamatuji si na tu dobu, hlavně naPoláky, jak stáli u vojenského hřbitova v Jaroměři, i nápisy vápnem, které desítky let prosvitávali na zdi onoho hřbitova.

bylo to napsáno rusky... "zachváščiky"nebo tak podobně...

Dobře že komunisti jsou již v ...minulosti.

Já to pamatyji, ovšem já skoro pamatuji Bílou horu

kassavarospolgar.rajce.id/...

Pamatuji se velice dobře. Bylo mi 13 let, před sebou jsem měla osmou třídu ZDŠ. Krásné dny voňavých prázdnin, já to ráno vyskočila z postele, v hlavě plno plánů /koupání, kamarádky.../, v kuchyni mamka s babičkou plakaly, spínaly ruce, že bude zase válka. Napadli nás rusáci! Nějak jsem to nechápala. V naší vsi lidé malovali na zdi vápnem v azbuce věty, ať táhnou domů. Všude visely papírové plakátky s obrázky tanků a s nápisy: Ignorujte! nebo Nebudem vás hostit, musíte se postit!. U nás v Polabí však žádné tanky nejely. Mamka s babičkou, jako dobré hospodyně, se hned staraly o zásoby. Běžely do našeho vesnického krámu, ale už bylo vyprodáno. Cukr, mouka, máslo, všechno šlo na dračku. Daly mi velikou tašku, peněženku a poslaly mě na kole do sousední obce, zda bych tam něco nedostala. Bylo to po hlavní silnici a dodnes si říkám, že já bych své dítě v takový den nikam z domova neposlala. Ale dojela jsem v pořádku a dokonce i něco nakoupila.

Horší to bylo později. V naší vsi byl pěkný zámek po rodině Metallů, po válce utekli do Polska a ze zámku se stala kasárna. Čeští vojáčci nám nevadili. Pak je ale vyhnali a do kasáren vtrhli Rusáci. Pobyli asi 20 let. Vzpomínky už horší: kšefty s ruským benzínem, 100 zpocených nemytých vojáků se vydrhlo v našem dřív tak pěkném rybníku, zabrané pěkné místo nad vsí, kde se dříve konaly různé akce, my tam chodívali se školou také cvičit. Nyní tam udělali tankodrom, vše přeorali, zničili, do jezírka, bývalého zatopeného lomu nalili litry nafty, myli tam svá nákladní auta. Nikdo tudy nesměl projít. Lesy v okolí zaneřáděné, chodili tam dělat potřebu, káceli, co se jim líbilo. Také krásný park kolem zámku vzal za své. Nádherné staré stromy, duby, jedlé kaštany i stromy dovezené z jihu, vše padlo pod pilami. Celý park pokryly betonové panely a když z nějakého auta vytekla na zem všechna nafta, jen mávli rukou.

Oficíři se měli jako prasata v žitě. Dali si postavit na kraji obce 2 veliké bytovky, přistěhovali si své rodiny - tlusté báryšni s drdoly a kupy uječených dětí. Voněli silně ruskými "duchy" - voňavkami a každou chvíli byla ráno pozvracená celá silnice, to jak táhli z hospody domů. Hospodu měli vůbec jen pro sebe a pořádali tam divoké jízdy, místní chlapi tam přestali chodit. Přece nebudou sedět v jedné místnosti s nepřáteli.

Prostě naši malou poklidnou vesničku se 150 čísly na úpatí Železných hor úplně změnili, zdevastovali a převrátili naruby. A trvalo to dlouhou řadu let, než odtud otáhli. Zámek byl mezitím napůl v troskách, kaple vykradená, dokonce i rakve knížecího rodu otevřené a kosti poházené kolem, jak hledali v rakvích cennosti. Pan kronikář plakal, když to nadělení uviděl.

A tak jsem už ve svém ranném věku zažila jen samé smutné vzpomínky, ani jednu pozitivní. Může se mi pak někdo divit, že ten národ nemám ráda do dneška. Byla jsem všemu moc moc blízko. Jaga.

Mi bylo 22 let, měla jsem tříměsíční dítě, muže na exkurzi v Anglii. Bydleli jsme u rodičů kousek od polské hranice. Kolem 22.hod večer před tím jsem u ukojení slyšela z dálky tanky. Říkala jsem si, že kluci mají cvičení. Ale divila jsem se, že jsem je slyšela až do rána. Ráno se táta vrátil, že se nemůže dostat do práce, protože se po silnici valí bez přestání tanky. V rádiu byly nějaké podivné řeči, ze kterých jsem vůbec nepochopila o co jde. Až konečně to všechno někdo celé zopakoval od začátku. Byl to strašný šok. Maminka plakala, že je válka a že ona ví, co válka je. A vydala se do obchodu pro zásoby. Víte co? Byl to strach, strašný strach co bude. Nejen o dítě, muže, ale o celý můj svět a svět jako takový. A bezmoc. Naprostá. Projeli městem a nic se nedělo. Jen jsme podepisovali protesty a koukaly na nápisy na zdech. Utkvěl mi jeden v paměti-Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil. Azbukou. Za pár měsíců se obrovská síla ruských vojáků nastěhovala do kasáren. A pak jsem se už jenom divila a divím se dodnes. Co lidé dovedou pro větší plat a kariéru udělat, na co se vykašlat a koho podrazit. Je to smutný příběh

Bydlel jsem s manželkou a 3 letou dcerkou u manželčiných rodičů ve Vršovicích a dojížděl jsem do vysočanského ČKD Sokolovo na mopedu Stadion S 22. Ráno 21.srpna 1968 jsem jel obvyklou trasou přes Ohradu (Žižkov) a nad silnicí jsem uviděl kulometné hnízdo s ruskými vojáky a těžký kulomet s nasunutým pásem velkých zlatých nábojů mířil přímo na mne. Byl to velmi nepříjemný pocit! Současně jsem si kladl otázku : Proč to dělají, vždyť jim nic u nás nehrozí, lidé zbraně nemají a komunisti v Lidových milicích proti nim určitě nepůjdou. Jinou odpověď, než že musí mít dokonale vymyté mozky jsem nenašel.