Příběhy ze života

Šla jsem v Ostravě s dcerkami pod lanovkou s vozíky plnými uhlí: -Mami, kolik se vejde uhlí do jednoho vozíku? - Nevím. Zeptej se tatínka- Proč tatínka? - Protože pracuje na šachtě a je velice chytrý - Mami, ty jsi taky chytrá? - Jo, jsem taky chytrá - Maminko, řekni mi něco chytrého! :D

S přáním hezkého Nového roku, přidávám svou trošku do mlýna i já Odposlechl to někdo v tramvaji v Praze, já to mám z vyprávění..

Tatínek jel v tramvaji s malým synem a četl si noviny. V tom, projížděli kolem známé plovoucí fialové ruky se vztyčeným prostředníčkem, který mířil na Hrad. "Tatínku, co to je?" ptal se chlapeček. Načež tatínek, aniž by zvedl hlavu od novin, odpověděl:"Toho si nevšímej, to je politika." Chlapeček tedy neváhal a začal stejné gesto se vztyčeným prostředníčkem, ukazovat na každého v tramvaji. Jakmile si toho tatínek všimnul, hned na chlapečka spustil hubování: "Co to děláš, okamžitě toho nech!" A chlapeček na to v klidu: "No co, dělám politiku!" :D :D :D

Tramvaj mi asociuje příběh z mého dětství - kamarádka měla morče jménem Kryšpínka. Jednou jsem jela s ní, jejím morčetem v košíčku a její maminkou tramvají. Maminka seděla v přední půlce tramvaje a my holky se hihňaly v půlce druhé, maminka nás asi chtěla mít pod kontrolou, tak přes celou tramvaj volala na svou dceru: "Pavlí, pojď s Kryšpínkou sem ke mně" - a celá tramvaj na mě otočila soucitné oči...

Bylo to někdy na počátku 90. let. Jela jsem do Prahy na školení, nocleh jsem měla zajištěný v úplně novém hotelu, dnes se jmenuje Corinthia. Z pokoje a jeho vybavení jsem byla nadšená, nikdy předtím jsem v takovém luxusu nepobývala. V pokoji byl i televizor. S dálkovým ovládáním. Doma jsme v té době měli starý televizor s tlačítky přímo na něm. K technice jsem vždy byla a stále jsem velmi vlažná, přesto se mi nějak podařilo televizi pustit. Nabídlo mi to jeden film, který jsem už znala, a porno. Oba programy za peníze. Nechtěla jsem ani jedno a rozhodla se televizi zhasnout. Hledala jsem na televizi tlačítko, nenašla. Hledala jsem šňůru, kterou bych vytáhla ze zásuvky, nebyla. Už rozčilená jsem cvakala na dálkovém ovládači na všechno možné a nabídka se zúžila jen na porno.

Ne že bych porno nepřežila, ale představa, že budu mít na vyučtování, které pak předám k proplacení, 200 Kč za porno, mě lekala a dost bránila v nějakých logičtějších úvahách.

Zavolala jsem pokojskou a požádala ji o pomoc. Až později jsem s uvědomila, jak profesionálně se zachovala, ani nemrkla, ani se neusmála, ale pokývala hlavou, řekla, že toto se hostům často stává, a televizi vypnula.

Doma jsem se se svým zážitkem svěřila. Manžel a syn se chytali za hlavy a manžel tehdy prohlásil, že sama mohu příště tak leda do Svratky. Ale jen Radešínské, ještě dodal (ta je od nás výrazně blíž...).

Když mi otrnulo a celé se mi to zdálo víc zábavné než trapné, popsala jsem příhodu v místním tisku. A dohra se dostavila. V nějaké hospůdce u piva jsem najednou slyšela od vedlejšího stolu vyprávět svoji příhodu. Usmála jsem se a málem se zvedla, že půjdu rozdávat autogramy, ale včas jsem si uvědomila, že nově vyprávěná příhoda je prokládána slovy ta pitomá bába, ten debil...

Dnes na to vzpomínám s úsměvem, i na pitomou bábu. Vždď měl ten člověk pravdu...

Nevím, jestli můj příběh vypadá jako vtip, ale dám ho do éteru.

Byla jsem se školou na výletě v Itálii. Byli jsme ubytováni v malém městečku poblíž Říma. Hotýlek stál skoro u moře. Pokoj jsem sdílela s kamarádkou. Ráno jsme poměrně časně vstaly, neboť jsme minulý den plánovaly, že si nakoupíme zásoby jídla, které nám docházelo, abychom ve zdraví přežily ten den. Měly jsme celodenní pochůzku po Římě.

Zdá se to lehké, jít nakoupit, ale ne pro nás a ne v Itálii, když umíte italsky tak akorát "cao". Opustily jsme pokoj a na recepci jsme narazily na ředitele hotelu. V domnění, že se v městečku vyzná a že slušně ovládá anglický jazyk jsme so ho tázaly, anglicky, kde můžeme nalézt nejbližší supermarket. On nám svou chatrnou angličtinou odpověděl, že když vyjdeme z hotelu, máme odbočit doleva a jít rovně. Že to určitě najdeme. Tak jsme vyšly z hotelu a chtěly jsme odbočit doleva. Jenže odboček doleva tam bylo asi pět, vedoucí hotelu se nám jaksi opomněl sdělit, kterou tu odbočku máme použít. Logicky jsme tedy použily tu první. Šly a šly a obchod nikde. Zastavily jsme Itala, který právě něco nosil ze svého auta do domu. Ten na tom byl s angličtinou ještě hůře, než ten ředitel. Ale směřoval nás rovně a pak doleva. Ano, opět doleva! Moc jsme tomu nevěřil, ale šly jsme dále.

Po dalších asi 500 metrech jsme to vzdaly, s tím, že se ještě někoho zeptáme. Na ulici však nebyl nikdo, kromě starého dědečka, který tam sekal trávu. Dovtípily jsme se, že pokud je znalost angličtiny už u mladých Italů jaksi chabá, tak to s dědečkem nebudeme mít pořízení. Ale přesto jsme to zkusily, přišly k němu, italsky jsme pozdravily a rukama nohama jsme se mu snažily vysvětlit, co hledáme. Bohužel nerozuměl, jak se dalo očekávat. Kamarádka to vzdala, ale já jsem si všimla, že kromě sekačky drží v ruce jakési pečivo. Tak jsem začala ukazovat na ten "rohlík", pak na sebe, pak jsem začala předvádět, jak ten rohlík jím. A pochopil! Další problém však byl, když se nám snažil popsat cestu. To jsme zase nepochopily my.

Tak se uchýlil k formě rukama nohama také. Ušly jsme 20 metrů a obrátily jsme se na staříka, který nás navigoval, jako se naviguje třeba kamion, který couvá. Takhle jsme ušly dalších 500 metrů, když už jsme konečně ten obchod našly. Snažily jsme se na tu dálku vyjádřit radost a poděkovat tomu staříkovi.

Vrcholem bylo, že když jsme vlezly do toho obchodu, tak jsme vybraly, co jsme potřebovaly a u pokladky se nás paní zeptala, odkud jsme, my že from the Czech Republic. A ona hned spustila krkolomnou češtinou: "Dobrý den, jak se máte!"

Jojo, taky jsem dvakrát v rakouském hotelu potkal slovenskou obsluhu...

Jinak doporučuji přečíst si http://www.quora.com/Survey-Q…e-thing-people-have-ever-seen

Ted se mi něco vybavilo jak to tay čtu a tak taky přidám jednu do mlýna,

Před par lety jsem pracoval jako monter u jedné male firmy a jezdili jsme všude možně po ČR. Tenkrat jsem byli ubytovani na takovém obludném hotelu kousek od Prahy.

Jednou jak jsme se s kolegou vraceli snad kolem 2 rana celkem silidně posilněni alkoholem a dobývali jsme se do hotelu .Nakonec nám přišla otevřít vratná. (dělaly tam na vrátnici takové dvě vychodoslovenské ježibaby)

Ve vestibulu byly hraci automaty a kolega si šel hodit dvacku a pak že pujdem spát, v tom přišly obě vratné snad taky trochu posilněné alkoholemže chcou zpravit televizi tak jsme k nim přišli, dala mi do ruky ovladač a že pry nejde přepnout program, no a co myslíte že hralo v te televizi? Porno... tak jsem skoušel ten ovladač všelijak natačet a mačkat no nefungovalo nic, koukám na to a byl to ovladač uplně od něčeho jiného a oba jsme zjistili, že o tu televizi vubec nejde, ale chcou po nás uplně něco jiného!

Vratili jsme ovladač a okamžitě zmizli, ale každopádně jsme byli v ten moment oba střízliví

Můj vnuk, předškolák, překvapil svého 35letého tatínka upřímnou otázkou: "Tati, až umřeš, řekneš mi heslo do svýho počítače?"

Vyrazil jsem se stanem a dcerou do Maďarska na zatmění slunce. Našli jsme hotel, kde se dalo kempovat na zahradě a moc se nám to líbilo, tak jsme vtrhli do recepce. Maďarsky neumím, ale měl jsem slovník a jinak pár světových jazyků umím aspoň uživatelsky. Začal jsem angličtinou, přešel do italštiny, němčiny, ruštiny, hodil pár slov ve franštině, použil slovník a překoktal něco maďarsky, ale recepční stále nechápavě koukal. Pak se koukl na naší českou mapu Maďarska a s klidem pronesl: Pozhováráťe sa po slovensky? A už jsme bydleli.

Tudom?

Vím, že Jaga si přeje kratší historky typu anekdota, přesto přidám další delší příhodu. Mě prostě trpasy provázejí celý život.

Byl konec února 2003. Byla jsem na neschopence, vyvářela na víkend a jedním uchem poslouchala zprávy o volbě prezidenta. Zaslechla jsem, že se novinářům nedaří pohovořit s neúspěšným kandidátem Zemanem. Někde se jim ztratil.

Jako často předtím jsem telefonicky kontrolovala, jestli a kdy přijede syn z Prahy domů. Zarazilo mě, že do telefonu šeptá. A obsah šeptaného mě překvapil tak moc, že jsem začala šeptat také.

-Sedím kupé se Zemanem. Hrozné kouří a furt telefonuje.

-Ty sedíš v kuřáckém kupé?!

-Ne, ale on kouří. A nadává na Špidlu.

-Jak to, že před ním takhle mluvíš?

-Teď usnul.

Časově se to shodovalo. Když se novinářům ztratil, mohl pohodlně stihout právě tento rychlík. Probudil se ve mně bulvární reportér. Ha! Pražáci ho těžko najdou, kdy jede vlakem do Nového Veselí. Je potřeba ho ve Žďáře na nádraží alespoň vyfotit.

Pro mě bylo nemožné se se sádrou na noze vydat kamkoli, ale nejsem lakomá, nezištně jsem o možném sólokapru informovala kolegu.

Když syn dorazil, hned jem se ptala: Tak co? Co Zeman?

Jen se zasmál: Tys tomu věřila?

Pot mě polil od hlavy k patě. A ve chvíli, kdy volal kolega, že Zeman až do Žďáru nedojel, dvojnásob.

Hezké příběhy máte, já si ještě vzpomněla:

1/Můj muž, tehdy 15 letý chlapec z maličké vesnice se dostal do učení do vzdáleného města. Pobýval tam na internátě, dělal tam i autoškolu, s tehdejším populárním autem Spartakem.

Sedl za volant, celý rozklepaný, zda mu to půjde - doma auto nebylo, aby se otrkal.

Učitel sedl na místo spolujezdce, rozvalil se a jelo se. Najednou učitel povídá: "Zastav támhle u toho třetího kandelábru! Kluk nic, jel jako z praku dál. Když ujeli asi kilometr a žák pořád nezastavoval, učitel se rozčertil: "Tys mě neslyšel, že jsi měl zastavit u toho třetího kandelábru?"

Kluk vyděšeně popotáhl a hájil se: Když já nevím, co je to KANDELÁBR. *:D*

2/ Podědila jsem jako mladé děvče po starší sestřenici nějaké šaty. Mamka mě do nich začala cpát, musela jsem pochodovat po pokoji, otáčet se, aby s babičkou viděly, jak mi to sedí. Tuhle proceduru jsem k smrti nesnášela. Mamka mě chtěla vidět zdálky a tak povídá: "Běž se postavit až tamhle k voknu.Já nic. Mamka - "tys mě neslyšela?"

Já: "Ale slyšela, jenom čekám, až kvokneš!"

maďarština, paprika

Před asi dvaceti lety jsme na konci několikadenní služební cesty do Budapešti chtěli domů koupit kvalitní maďarskou červenou papriku a naše průvodkyně nám vyjmenovala několik druhů a pak jsme se lekli, abychom nekoupili pálovou, ze které by nám hořela pusa, tak jsme se jí zeptali, jak poznáme pálivou?

Klidně nám poradila "Je to na ní napsané". Chvlíli jsme se váleli smíchy, protože si neuvědomila že neumíme maďarsky a pak klidně řekla, že to je "štiplavá" , maďarsky čípoš páprika (csípős paprika), což si pamatuju dodnes.

Pro admina: Já vím, že je konec roku ,ale co má s příběhy ze života společného Poradna.cz?To snad patří někam do literárního kroužku,ne?

Ale no tak... Volná diskuze, vtipy a jiná zábava. Na to tu ta rubrika je. Tak to nečtěte a je to.

A tak teda jo, no...

Ráda bych se přidala, příběhu dost napínavých jsem prožila a prožívám víc než dost , ale vidím že to není vhodné to sem psát. Tak i když je 30 .12.tak snad někdy ahoj a hezký silvestr přeje Korina

Kdysi dávno, to jsem měl teprve jednoho syna, jsem já, manželka a tou dobou cca čtyřletý syn, jeli na návštěvu k příbuzným. Autobus nacpaný, stáli jsme a chudák kluk se držel čeho mohl, ale vlálo to sním na všechny strany. Tu se zvedl jeden mladík a říká manželce, ať si jde sednout a veme syna na klín. Načež se můj syn bleskově posadil na uvolněné místo a pronesl větu: " No to je dost, už mě bolej nohy. Maminka je statečná, ta to vydrží."

Pak dcera na ušním: "Doktore nech mě bejt, já radši umřu!", a na zubním má dodnes na kartě napsáno velkými písmeny "KOUŠE".

Teď nedávno se dcera (13let) zeptala manželky, jestli pamatuje Boženu Němcovou jak chodila do školy.

Dcera přišla oznámit, že bude dělat "ee", tak jsem ji poslal že má jít na hrnec, myšleno samozřejmě nočník. Načůráno bylo v tom na vaření :D

Jednou jsem byl svědkem nádherné situace. Paní venčila psa navolno, byl to velký černý pudl. Zaběhl do křoví a za pár vteřin odtamtud vyběhl černý toy pudl, naprosto stejnej jako ten velkej, jen prostě mrňavej. Paní ztuhla, kouká napravo, kouká na levo, a neví :D Pak samozřejmě z křoví vylezl i její pes, ale prostě těch pár vteřin bylo nádherná podívaná.

Vraceli jsme se s přívěsem od moře v Rumunsku a projížděli kouzelným krajem Transylvánských Alp. Na přejezdech, u tunelů a mostů stávali hlídky s úžasně dlouhými puškami. Jeli jsme kolem mostu, který vypadal jako obrácený, měl oblouky dolů a nahoře byl rovný. Můj muž s foťákem vystoupil a já jsem popojela, otočila tu těžko ovladatelnou soupravu a vvrátila se. Muž nás vyfotil s pozadím toho mostu. Zase jsem popojela a s problémy, otočila a vracela se. A zatrnulo mi. Maličký, špinavý, nasupený, černý chlap, mířil tou dlouhou puškou na mého muže a hnal ho po silnicí na stanici. Mluv a domluv se s nasratým rumunem, který je přesvědčený, že konečně zatknul špiona! Nepomáhalo vůbec nic. Rozbrečela jsem se, holky řvaly, muž se vztekal a hrdý rumun s nabitou puškou z carského Ruska. Šílené! Trvalo to snad půl hodiny a vypadalo to naprosto beznadějně. Pak jsem dostala nápad. Tomu chlapovi jsem obrátila ruku a ukázala na mozoly. Totéž jsem udělala svému muži. Zvedla jsem ruku se zaťatou pěstí a zařvala: "Proletáři všech zemí, spojte se!" Chlap přešlápl, načuřený výraz změknul. Znovu jsem zvedla pěst a zapěla:"Poslední bitva vzplála. . ." Ještě troška pntomimy, špion a tak velký foťák? Ne! V zapalovači, v jehlici kravaty, vzpomínala jsem, kde všude 007 měl přístroje. A znovu mozoly. Konečně mu to všecko došlo, ale tvář nemohl ztratit. Za láhev nějaké pálenky svou důstojnost nakonec vyměnil a my mohli vyrazit k domovu.

Ještě musím dodat, že okolo pusté hory a lesy, nikde ani živáčka kromě strážného.