Snachy - proč jsou tchýně neoblíbené?

Generační rozdíl se projevuje právě v těchto letech, kdy se rodí děti těm, kteří se narodili v jiné společnosti, kterou tchýně nemohou pochopit... a snachy také ne.

podle mého záleží případ od případu.

Někde to je generační rozdíl.

Někde to je soupeřivost manželky vůči tchýni, protože jí vadí, že manžel matce neodporuje, zatímco jí ano, nebo se žena bojí, že jí muž vnitřně bude srovnávat se svou matkou.

A v úplně rozvráceném vztahu (kdy dva spolu zůstávají, ikdyž láska tam žádná není) může tchýně zrcadlit mužovy nedostatky. a manželka přičítá chyby svého muže výchově jeho matky...

a ještě by se asi toho dalo najít spousty...

"pohanko", jednak je to generačním rozdílem a pak také rozdílným prostředím a výchovou. Pokud jedna rodina celý život šetřila, budovala, pracovala, oháněli se aby něčeho dosáhli, čekají, že jejich dítě v tom bude pokračovat. Pokud druhá rodina prožila rozvody, děti dostaly málo lásky, neviděy soudržnost, tak neměly příklad a nemají v čem pokračovat Pak záleží i na zděděných vlasnostech a inteligenci. Ne jen IQ, ale takéEQ. A toto zkloubit dohromady lze pouze s pomocí lásky a vlastního příkladu a ne vždy s žádoucím výsledkem. I ty snachy budou jednou tchýně a pak teprve možná, říkám možná, pochopí i tu svoji tchýni. - pt

Hezky to vystihla "!coklit".

Nemám neoblíbenou tchýni, právě naopak. Tykám si s ní a nejednou jsme byli i s jejím synem, mým partneren, na několikadenním výletě v zhraničí. Je pravda, že vnoučka hlídala jen jednou, ale to proto, že chodí do práce a když opravdu nutně potřebuju hlídání, tak kvůli tomu, že pořádáme společně akci, takže je jasné, že hlídat nemůže. Hlídají moji rodiče, kteří jsou už v důchodu. Moje tchýně je vzdělaná moderní žena, které je spusta věcí jedno a rozhodně nikoho nepoučuje a neplete se nám do vztahu a nehledá na nikom nic špatného.

Můj muž mojí maminku tedy svojí tchýni má rád víc než vlastní matku. Tyká ji, říká mamko. Já o své tchýni říkám, že je to stará zapštklá čarodějnice, jen spřádá intriky, lže, rozeštvává sourozence a naše a jejich děti (celkem úspěšně). Naše dcera je pro ni cizí jelikož kdo ví, kde jsem si ji uhnala, od mala protěžuje vnoučata své dcery..to bych psala do rána. Neustále už 30 let manželovi říkám, je to tvoje matka, věřte mi, neměl by vůbec potřebu ji navštívit. Za všechno co byla schopná na mě nakydat, jsem to já kdo ji pozve na oběd a kdo je schopen s ní komunikovat.

Já myslím, že je to tím, že v případě sporu je ta tchýně vždy na straně svého dítěte. když tomu tak není, tak to už není tchýně ale maminka.

Když vemu tchýni z pohledu mé maminy, netykají si...pouze vykání, je to už tolik let ale stále mi to přijde divné...

Něco jako hlídání to vůbec, to zase nebyl problém u mámy mé mámy

Z toho co jsem zatím postřehl je problém v jedné věci... jinou "nevěstu" si představuje manžel a jinou tchýně...

Vlak přes to nejede a to ani po 20 letech...

Pokud bude chybět úsměv, je třeba si vzpomenout na to, jak vzniklo slovo tchýně..(tchoř + svině

Je třeba se nad to povznést...

Myslím, že podobnou vášnivou diskuzi by rozpoutalo téma zeť verzus tchán.

Tchyně jsem a tchyni mám.

Myslím,že na vztah tchyně a snachy se vyrojilo plno nepěkných vtipů. Je to asi tím, že každá poslušná dcera poslechne svou mamku ve všech radách, ale tchyně už je holt "cizí ženská" a tak ta se poslouchat nemusí.

Moje mamka /82 let, nežije s námi/ Pokaždé měla k něčemu výhrady u mého muže. Nic jí neudělal dobře, všechno si představovala jinak. On je kliďas, všechny ty řeči snášel, ale doma vždycky kopl do vrat: Ta mě zase nasr...*:D*Zlatý člověk. Jiný by se s ní hádal, on ji nechal, protože věděl, že ji zase měsíc neuvidí a do té doby dá dohromady.

Můj zeť je jen o 7 let mladší než já. Padli jsme si do oka, začali si hned tykat. Rozumíme si. Jednou mě představoval svým známým. Řekl: Tohle je moje...a já s hrůzou čekala to slovo: TCHYNĚ. Ne, dodal moje zdrobnělé jméno a doplnil: mamka mojí ženy. Byla jsem mu vděčná, že tu tchyni nepoužil.

Moje tchyně /takřka 89 let/. Žiji s ní už skoro 40 let pod jednou střechou.Vždy vyžadovala od mně úctu a vykání. Stejně tak už i zesnulý tchán. Snažila sem se s ní vycházet, jsme jenom lidi. Byla dost na pořádek. Vadilo mi nejvíc, že když jsme odjeli třeba na dvolenou /bydlíme v 1. patře a byt nejde zamknout/, lezla tam otvírala skříně a kuchyňskou linku a kontrolovala, jak je vše v pořádku. Kdyby o tom pak aspoň nemluvila, ale ona pak před celou rodinou vypočítávala,co tam našla za závady.

Dneska je na naší péči zcela závislá a neví, kdo jsem. Říkává mi: Dobrý den, pane, pomaže se stolící, kbelík s močí si nalije do nádobí. Kam se poděla její bojovnost, pořádkumilovnost, kam se poděl její mozek?

A tak si myslím, že tchyně je stejný člověk, jako kdokoliv jiný. Většina z nás tchyněmi jsme či budeme. Chce to jen se přes to kapánek přenést, se špetkou humoru a nedělat hned nějaký rozruch, když si myslíte, že tchyně se na Vás špatně podívala. Třeba jí jen spadla muška do oka. Jaga

Já myslím, že bazální příčina je, že hovoří zeťum do pohodlí. Ti alespoň mohou mít ten pocit. A snachám do všeho (ty méně povedené). Správná tchýně se má stáhnout, nechat mladé, ať se brodí.

Děkuji všem, kteří přispěli. Toto téma je prostě ze života a je tak mnohotvárné, že snad každý má tomuto problém co říci. Zvláště děkuji za příspěvek od babyjagy, a nejen za tento. Cítím z Vás moc pozitivní energie i když to nemáte v současné době lehké. Jste velmi milá osůbka a dokážete slovy pohladit po duši a soucítit s ostatními.