Hlasy v hlavě, bludy - schizofrenie?

Ona hlavně antidepresiva zaberou až tak za měsíc až 6 týdnů, brala jsem je rok a jak už jsem byla zvyklá na ty stavy, tak mi vadilo, že mám najednou takové jasnější emoce, sice mi nebylo vyloženě zle, jako mi bývá normálně, ale zas mi chvílema bylo až nereálně dobře, což také nebylo nejlepší.. Takže antidepresiva nedoporučuji, je dobře, že je nechcete, zkuste ty konzultace, i když dobrý psychoterapeut se hledá těžko, mě to vyšlo až na potřetí a jsem spokojená, jak naždé 3 týdny zaplatím 500,- za 45 minut, ale pomáhá to, to je hlavní.. Též přeji hodně štěstí a určitě napište, jak jste dopadl

Manžel je po 13 psychózách, PROTO vím, že je potřeba to čistit, že se to práškama jen ucpe a o to hůře se to pak najednou otevře jako když se rozletí papiňák. Má to několik vrstev, ta naše různá lpění a nepochopení. Můj léčitel řešil zvlášť každou vrstvu, až jsem pochopila. Tím pak mohl otevřít a čistit další vrstvu, až k prazákladu. Já odmalinka plakala, život mě vůbec nebavil. Proč žiju, co mám dělat? Odpovědi nikde. Přítel před mužem chtěl po roce, kdy jsem jezdila na stavbu jeho domku s pekáčem buchet a masa a přesýpala písek, natírala okna a další pomocné práce, a mluvilo se o svatbě, tak chtěl předmanželskou smlouvu. Já se cítila jak s kudlou v srdci: že mě nepoznal, že nejsem zlatokopka a kdyby nám to nevyšlo, odejdu třeba do azylu i s dětmi. Myšlenky na sebevraždu byly velmi silné. Zachránila mě touha po dětech. Dcera, OK, syn je postižený. Před jeho narozením měl muž první psychózu co jsme byli spolu. Neřekl mi, ani jeho rodiče, oba doktoři, že měl 6 psychóz již s nimi. Genetici mi řekli: "nechte to na přírodě", když jsem se ptala na možné problémy v souvislosti s mužovými psychózami. Pak jsem prošla obdobím vinění doktorů, jeho rodičů i manžela, že mi nic neřekli, že genetici to zanedbali,... Snažila jsem se hledat pomoc u homeopata: muž byl 13 krásných let bez psychóz. Do té doby měl ataky vždy po 2 letech. Až přišla moje rakovina: abych konečně pochopila, že mám řešit SVOJE podvědomí. Urovnat svůj pohled na ženský rod (mamka se nebavila s babi, ta šla zemřít do domova důchodců,...), mamka zdravotní sestra mi řekla, ať syna dám do ústavu a nekazím si život. Pro mě to byla další kudla do srdce. Dnes vím, že to myslela ke mně dobře, jen ze svého úhlu pohledu. Kolem přítele jak se to otevíralo bylo hooodně slz. A léčitel šel neúnavně hlouběji. Až na dřeň. Minulé životy. Je mi fuk, zda budu za cvoka. Kdo má, pochopí. Kdysi jsem se narodila do podobné rodiny jako nyní: vztahy rodičů na bodu mrazu. Snad se mluvilo o tom, že kdyby bylo to či ono, byla by harmonie. To je dnes fuk. prostě jsem kradla, aby bylo to i ono. Žádnéo štěstí to nepřineslo. Ba přesně naopak: chytili a týrali mě. Znásilňovali, byla jsem dívka. Já se přiznala, upřímně mě to kradení mrzelo. Týrali dále. Já nenávist ke hmotnému: kdybych nekradla, netýrali by mě, a stejně žádné štěstí rodina neměla. Týrali tak, že jsem měla nenávist k lidem, hmotě, absolutně jsem nechtěla žít, už toho utrpení bylo dost, nezájímalo mě nic, jen ZEMŘÍT. Jo, a ještě lítost kolem rodičů: že jsem nejen nepomohla, ale ještě mají starosti kolem mě a všichni si na ně ukazují: mají dceru zlodějku. PROTO loni kolem Vánoc, jak se mi to celé otevíralo, mě stále pronásledovalo: "odpusťte mi, že jsem se narodila": byly to myšlenky k tehdejším rodičům, jak mi bylo líto, žer jsem ve snaze harmonizovat rodinu, ať se nám daří a je doma pohoda, kradla. A co jsem s tím vše spískala. Nezajímalo mě nic než ZEMŘÍT: život nemá cenu, nic nemá cenu,...

Ve Vaší širší rodině ty sebevraždy měly také nějaký kontext v podvědomí. Je škoda, že se to tehdy nevědělo a nebylo diskusní forum. No, všichni to měli prožít: aby si začali života vážit, až se znova narodí. Vím, budu za cvoka... Vše je zapsáno v Akaše, lze vygooglit... A až za vše převezmeme odpovědnost, nic nás pak nepronásleduje. Koho by více zajímalo, prodedu dále, hlouběji. Ivča