Mám takovou možná blbou otázku či problém pro někoho, nevím jestli píšu správně..
Jsem vcelku normální 
.. 24 letá holka, či snad už pomalu žena , studuju VŠ a nikdy by mě nenapadlo jít např, k psychologovi ale poslední dobou mi začíná čím dál víc vadit moje...jak to nazvat nízké sebevědomí a občasné problémy v komunikaci které mám už od dětsví kdy jsem se bála mluvit s jakýmikoliv cizími lidmi, neřekla jsem třeba ani slovo a pak doma před svýma mohla řádit jako pominutá. Nemůžu říct že bych si vyloženě nevěřila, jsou oblasti , nebo spíš období či dny kdy jsem v pohodě, můžu dělat cokoliv a ´pak jsou dny a situace kdy mi selhává i základní komunikace s lidmi.
Obecně nejsem schopná mluvit před více lidma a to skoro nikdy, např.ve škole při prezentacích, mám nervy už třeba měsíc dopředu když vím že mě to čeká. Ale často jsem nervozní i když mluvím třeba i před jedním člověkem kterého neznám důvěrně, třeba i před vzdálenější kamarádkou či známým. Celkově znervozním kdykoliv se na mě upře více očí , navazuju těžce kontakty s cizími lidmi, jsem schopna komunikovat bez vnitřního neklidu a nervozity třeba až po čase. Na druhou stranu mi nedělá problém oslovit na akci třeba kluka nebo tancovat a řádit na parketu kde třeba ještě nikdo netančí.
Někdy mi prostě příjde že jsem jeden velký protipól a nevyznám se sama v sobě. Pořád řeším co si o mě myslí ostatní a nedokážu se toho zbavit. Neustále nad vším přemýšlím, pozoruju ostatí lidi když mluvím a třeba jen lehké pousmání nebo nějáké slovíčko mě dokáže uplně rozhodit a pak nad tím hrozně přemýšlím co si kdo asi myslí Klasické rady jako vyjmenovat si svoje dobré stránky nebo představit si lidi v pyžamu na mě nezabírají.
Nevím jestli jsou moje pochyby ještě normální nebo už jsem magor či mám nějáký psychický blok...
Ale jelikož jsem jinak docela aktivní člověk co se rád baví tyhle vnitřní ´pochyby které mě sžírají mi čím dál víc vadí v prožitku mnoha věcí...Poradí mi někdo co s tím dělat?
0x
Pokud si chcete pomoci sama (nebo to alespoň nejprve vyzkoušet), zkusila bych si něco přečíst, nějakou knihu jak zvednout sebevědomí nebo něco podobného. Sama jsem s tím měla dost velký problém v pubertě, ale rozhodla jsem se, že na tom musím zapracovat a taky se mi to povedlo. Pak je taky dobré mít někoho, kdo vám s tím pomůže. Někoho blízkého. Co se týče psychologa, vůbec si nemyslím, že je na tom něco špatného. Naopak si myslím, že ve vaší situaci to je to nejlepší řešení! Rozhodně bych se k tomu odhodlala! Není to žádná ostuda! Naopak je velice odvážné připustit si, že mám nějaký problém a chci s tním něco dělat. Mluvit s lidmi se dá do jisté míry naučit a právě odborník by vám mohl poradit jak. Držím palce!
0x
Patrně jste introvert a s tím moc nenaděláte, ale ono to není zas tak špatné, jak to na první pohled vypadá - sice nejste "hvězdou" každé sešlosti, ale vztahy, které vybudujete, jsou trvanlivé a opravdové. Není nutné mít kvanta známých, ale je důležité mít několik opravdových přátel, blízkých lidí, před kterými se dokážete otevřít (jak sama píšete, v takových případech "před svýma" vám komunikace problémy nedělá.). Navíc introverti se dokážou zpravidla do druhých velmi dobře vcítit a také s druhými soucítit, a to není rozhodně vlastnost k zahození. Pravděpodobně s tím budete vnitřně bojovat stále, ale s věkem získáte více klidu a už vám tolik nebude na mínění okolí záležet a bude vás to rozhazovat méně. Zdrojem té nejistoty by čistě teoreticky mohlo být také to, pokud vás někdo v dětství oceňoval za "výkony", pokud by chyběla bezpodmínečná láska - ale to jsou jen teoretické spekulace. Rozhodně jste zcela normální a podle stylu otázky také inteligentní a přemýšlivý člověk. Přeju vám hodně síly, život je krásný i přes všechny těžkosti
děkuju za pěkné odpovědi. nemyslím si že bych byla typický introvert, ale z části asi ano. poslední dobou mě několikrát napadlo že to možná má určité příčiny v dětství.
mám občasně lehce despotického cholerického otce, který už se sice dost zklidnil ale jelikož jsem byla prvorozená, mě vychovával dost přísně a nejedou jsem dostávala nařezáno. myslím že celkově mě naši vychovali dobře ale v otázce sebedůvěry mi moc nepřidali, spíš naopak. nároky byly vysoké a kritika častá.
na to, jít k psychologovi asi fakt nemám, možná jsem v tomhle zastaralá s takovým tím názorem že jít k psychologovi je ostuda...ale bohužel. nejsem schopna se o tom bavit se svými blizkymi natož s cizím člověkem. třeba se k tomu jednou odhodlám ale do té doby si budu muset pomoct sama...
vím že život je fajn a snažím se ho užívat, jen ta neustálá nejistota mi to dost kazí a proto bych jí chtěla něják vymazat
0x
Jít k psychologovi není ostuda, je to doktor a je tu od toho, aby pomohl. Když si zlomíme ruku, taky si ji neléčíme sami. No a pochroumaná dušička (a její sebevědomí) je někdy mnohem horší než zlomená ruka. Jinak zranění z dětství si neseme všichni, prostě i ti nejlepší rodiče v dobré víře a snaze dělají chyby, které nás poznamenaly. No a my je pak děláme taky, bohužel, výchova dětí je tak strašně důležitá a člověk si to nemá jak nacvičit dopředu 
. Vyhneme se chybám, které na nás dělali rodiče a naděláme spoustu jiných. Klidně k psychologovi zajděte, z mého okolí už to dost lidem pomohlo - už jen to, že vám pomůže se ve vašich pocitech vyznat, vás uklidní.
asi máte pravdu. zkusím se překonat , už jsem koukala na internetu kde je poblíž nějáký dobrý psycholog. ono taky asi není psycholog jako psycholog podle těch diskusí na některé. jsem zvědavá jestli se opravdu odhodlám, pořád mi to přijde tak nějak divné že bych já měla jít k psychologovi když vlastně žádný velký problém nemám. je to takové obecné celoživotní trápení. ale tak proč se ho nezbavit že
K psychologovi bych nechodil. pokud jste schopna si přiznat problém a pojmenovat ho, tak je ve vaší moci to i potupně změnit. Psycholog je především lékař a už nám nedávno odhalili svoji hlavní motivaci.Přiznejte si, že jste pro něho hlavně business a tak na vám objeví veklé množství abnormali se kterými je třeba něco dělat a už se tohoto vymývače mozku nezbavíte. Mám z blízkého okolí velmi negativní zkušenost a varuji každého před těmito novodobými šamany.
0x
Řekla bych, že jste úplně normální mladá žena. A že trpíte trémou? Nejste v tom sama. Buď se vás ta tréma s věkem pustí, vy se otrkáte, nabudete sebevědomí, nebo budete taková celý život. Psychologové dle mého mínění nejsou všemocní. Můžete narazit na takového, který nebude příliš empatický a moc vám nepomůže. Od jisté doby mám k psychologům averzi a nemyslím si, že vždy jednají odborně a kompetentně k věci.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.