Také potřebujete úctu ve vztahu?

Sto lidí-sto povah, každému se líbí něco jiného.Dnešní doba je však tvrdá, a tak je i tvrdé chování. Četl jsem jednou reportáž o ženách- manažérkách, pro které je tvrdé jednání základem profese. Hovořili pak o filmu "Kristián" s Oldřichem Novým. Až jsem žasl, když některé dámy prohlásily, že kdyby je prý takový gentleman pozval na večeři, rozhodně by neodmítly. Z toho je vidět, že ne každému se dnešní buranství líbí, nejste sama.

V dnešní překotné době by mi Nového dvornost připadala už nepatřičná. Setkávám se s tímto jednáním obvykle u starších mužů (myslím tím starších než já aspoň o 10 let) a příjemné mi to není, mám divný pocit, že se po nás každý dívá, když mě pán na ulici zdraví úklonou a smeknutím klobouku. I když je to podle bontonu. Uvítala bych spíš obyčejnou mezilidskou slušnost, tzn. aby muži v přítomnosti žen nedělali oplzlé vtipy a aby vynechali vulgární slova (ke svému značnému ustrnutí se s tím běžně setkávám v zaměstnání, jako by si muži ani nevšimli, že vedle nich stojí žena), aby mi přidrželi dveře, když vidí, že jdu s náručí plnou šanonů (já to naprosto běžně udělám, že přidržím dveře, když jde kolega např. s kolem) a nepustili mi je bezohledně na nos... Je toho víc, např. mladinký kolega, kdykoli vejde do výtahu, otočí se zády k ostatním. Když jsem tam s ním sama, celou dobu mu hledím na záda (že by pozdravil, to se prostě nestane).

Takže tak. Úctu bych si dokázala užít od svého manžela, od cizího muže o ni tak moc nestojím.

Úcta ve vztahu je parádní věc a musím se přiznat, že po těch pár letech to už ani nevnímám. Je to tak nějak vžité. Naopak mě naprosto šokuje, když jdu třeba v obchodě a slyším. "Ty si úplně blbá, ne?" nebo "ne, to si koupit nemůžeme, pořád bys jenom utrácel, chováš se jak debil." Tohle si doma neříkáme a nemůžu říct, že nedovolíme řict, prostě nás to ani nenapadne. Jako úctu beru i věc, že problémy a rozdílné názory řešíme o samotě doma. Třeba já, nebo manžel uděláme v práci něco špatně, počkáme až je kancelář prázdná a pošeptáme si to. Úcta je také to, že nevytahujeme minulost, nevyčítáme si přítomné chyby. Nepoukazujeme na rodiče, kdo je má lepší nebo horší, kdo z jakých poměrů pochází, kdo co do manželství přinesl apod.. Úcta je také to, že nevyprávím kamarádkám ani kolegům, jak si třeba manžel po obědě říhnul (nedělá to, jen dávám příklad).

Je toho hodně a ano, úctu potřebuji.

Těžko odpovědět a každý jsme jiný. Někdo má rád slušné a citlivé zacházení a někomu je protivné a reaguje ne zrovna příjemně a našinec je pak hodně zklamaný. mohl bych sáhodlouze vyprávět, psát, ale je mi to trapné tady na veřejnosti. a nechci svoje příhody vydávat za příhody ,,mého,, známého, což se tak obvykle činí...zaragistruj se a můžeme to probrat na SZ

Tady zaměňujete pojmy úcta a dvornost ( třeba i ta staromilská). Když si mne někdo váží, nepotřebuji k tomu aby mi líbal ručku, ani perfektní společenské chování dle Gutha-Jarkovského. Skutečnou úctu od mužů si musíte svým chováním získat sama, vetšina žen se ale tak nechová. Muži velice dobře vycítí, co si mohou ve společnosti té které ženy dovolit. S odkazem na Vaši formulaci - vyslechnete vtípky, uděláte ramena, zasmějete se a tady už je chyba. Tím jste nedala najevo, že tohle Vám nevyhovuje, tak proč by si něco podobného nedovolili znovu. Úctu si musíte zasloužit, ta nepřijde jen tak náhodou. Patronka

Možná bych řekla, že potřebuju ve vztahu lásku. Lásku, která potlačí vlastní ego a snaží se vzájemně doplňovat. Myslím si, že vlastnosti, jako např. moudrost, spravedlnost, sebeovládání a jiné, pokud jsou používány bez lásky, tak se mění ve vychytralost, krutost a masku. Pokud je ve vztahu láska, bude tam i úcta. Tak to cítím já. - stařenka

cs.wikipedia.org/...

Ano, určitě, oboustrannou.