Dobré ráno,
dnes (už včera) mě mamka řekla, že zemřel pradědeček (94&dagger
po krátkém pobytu v nemocnici. Před 6 lety zemřela prababička a říkal jsem si po smrti prababičky, že až tady nebude i praděda, zmizí nejstarší generace v naší rodině a všechno se posune dál, prarodiče na místo praprarodičů, rodiče na místa prarodičů a já s bratrem za nějakou krátkou dobu na místo rodičů. Nevím proč mě přepadla taková úvaha, každopádně vím, že pradědečkovo úmrtí mě hned nezasáhlo jak to prababiččino a vím, že si to uvědomím až tak za týden a ani nevím, co budu dělat jak se znám. Naposledy jsem brečel ani nevím, asi tak před půl rokem kvůli holce, ale to nebylo brečení a pocity jako, když někdo zemře a nikdy toto člověka neuvidím, bude to hrozné. A i když na nebe nevěřím, tak jsem si říkal, že prababička čekala na pradědu 6 let, než za ní přijde a teď jsou spolu. Praděda byl silný člověk před dvěma roky byl v nemocnici se slinivkou a doktoři říkali, že v takovém věku je možné, že anestezii nepřežije. Před rokem byl v nemocnici opět, měl těžký otok nohou, uzdravil se a za čtvrt roku se mu to vrátilo. Posledních asi 20 let špatně slyšel a poslední 5 let neslyšel vůbec, takže jsme se s ním dorozumívali psaním. Byla to i sranda, když si mamka k němu sedla s papírem a propiskou a strýc se jí zeptal co jde děla a ona, že si jde s pradědou popovídat. V tomto věku měl stále velký smysl pro humor.
Každou chvilkou se mi vybavuje věta, kterou praděda přednesl před pár měsíci ,když jsem ho vezli z nemocnice, že na světě je krásně a je škoda umřít. Zrovna jsem jeli při východu slunce a všude byla mírná mlha a když tuto větu pronesl člověk, který toho hodně zažil, tak jsem to bral vážně a různě jsem si to přebíral v hlavě a ten pohled na okolí z auta jsem vnímal nějak jinak. Ani nevím proč to jsem všechno píšu, ale mám potřebu moje myšlenky někam vložit a podělit se o ně.
PS. Stále si jeho smrt neuvědomuji.
0x
Je to smutné, ale tímto si prochází většina z nás. Jsou-li v rodině dobré vztahy, častý kontakt od útlého dětství, citový vztah, tím víc to bolí. První týden to je šok, bolest. Smutek, lítost, ano, někdy i vztek na toho, kdo nás tu nechal, může přicházet postupně, mnohdy s odstupem několika měsíců i let. Zároveň si každý uvědomuje i svoji vlastní smrtelnost, pomíjivost liského života. Jako mladému člověku přijde život před ním nekonečným, tak s přibývajícím roky člověk na vše začíná pohlížet jinýma očima. Věřte, že smutek příjde, ale překonáte ho, najdete lásku, vlastní rodinu a v honu obyčejného života si jen občas připomenete na svoje blízké, kteří tu již nejsou. Prarodiče se dožili dlouhého věku. A víte co je důležité. Aby každý člověk dožil konec v pohodě, spokojenosti, blízko svých nejbližších. Nejhorší je zůstat na všechno sám. Mě dnes moc rozesmutnil článek i když s dobrým koncem v uvozovkách. Na aktuálně.cz - Vdova dostala odškodnění po 20 letech. Kolik smutku, nervů, stresů si zažily rodiny parašutistů se špatnými padáky. Moc souhlasím s pí advokátkou.
0x
Dobře, žes to vysvětlení napsal, chtěla jsem se sama ptát, co to znamená. Tak už vím.
Je vidět, že máš své blízké opravdu rád. Myslím, že prababička i pradědeček se dožili vysokého věku a na světě si užili hodně dobrého, když měli hodné děti, vnoučata i pravnoučata. A to je úděl člověka. Ano, žít tak, abychom se za sebe nemuseli stydět a pak udělat místo dalším generacím. Proto na pradědečka vzpomínej s láskou, v dobrém, občas si připomeň jeho slova či zážitky s ním.
Nakonec, už měl určitě i značné zdravotní problémy a teď už ho nic nebolí.
Víš, on ten život hrozně rychle uteče. Já sama mám úplně jasně před očima den, jak jdu v roce 1960 poprvé do školy. Vidím svůj pletený svetřík, červenou tašku, mamka mě vede za ruku. Helena z 5. třídy mi do ruky vrazila několik pochroumaných aster a zahučela: Na a ať se ti ve škole líbí. Posadili mě do první lavice a vedle mě Evičku.
A teď se mi pomalu blíží šedesátka. Ty roky mezi tím uběhly strašně rychle, ale nic s tím nenaděláme, to asi každému. A tak na prarodiče vzpomínej s láskou a věnuj se teď o to víc babičce a dědovi. Měj je rád stejně jako prarodiče, teď jsou oni tím posledním článkem Tvého rodu.
Přeji celé rodině hodně zdraví a společných pěkných zážitků. 
Jaga.
0x
Dobrý den,
to, co jste napsal, je smutné, ale zároveň moc milé. Opravdu se mi to líbí. Soucítím s Vámi. Praděda měl pravdu - na světě je krásně, je třeba krásu života hledat i v takových drobnostech, jako je nádherné ráno, východ slunce, nový den. Jsou lidé, co to berou jako samozřejmost - přeci vždycky vyjde slunce. Ale spatřit v tom krásu a umět si ji vychutnat je dar a praděda Vám ho takto předal. Za každou nocí přijde den a za každým mrakem svítí slunce.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.