Smireni z muzovou smrti

S tím se nesmíříte nikdy ,jen čas bolet trošku otupí - nestraňte se lidem choďte mezi ně a pokud máte kamarádky občas si s nimi vyjděte . Věnujte se koníčkům ...

dobry den .nemam zadne kamaradky ani nikoho z rodiny .mam jen deti ve veku 11 a 15 let.je to silene tezke se smirit s takovou ztratou.kdyz pak zustanete sama a nemate se o koho oprit s kym se poradit.vzdyt me asi chapete.jinak moc vam dekuju za aspon malinkou radu

Je to jistě nenahraditelná ztráta, ale nezůstala jste sama, máte děti a pro ty můžete žít a časem se třeba najde muž, s kterým budete chtít žít. Víte dcera přede dvěma měsíci pochovala muže. Děti nemá, zůstaly jí prázdné ruce a smutek. Život jde dál a záleží, jak si každý svou budoucnost zařídí, protože minulostí se žít nedá. - pt

Dobrý den,

chápu, že je Vám smutno a sama si neumím představit, že budu někdy ve stejné situaci. Nicméně myslím, že je velmi důležité, abyste svého muže ,,propustila,,. Protože tím, že ho máte stále připoutaného k sobě mu jeho odchod ztěžujete. Pokuste se myslet na jeho duši, že potřebuje jít dál,potřebuje být volná. Tím, že ho propustíte pomůžete jemu a zároveň i sobě.

Není to sice návod, jak to udělat, ale mohlo by Vám pomoci podívat se na toto Vaše trápení z tohoto úhlu pohledu.

Přeji Vám hodně štěstí a síly!

dobry den.ja prave ze nevim jak se zachovat ale je to moc tezke.je to uz dlsi doba rok a pul ale me to boli jako kdyby to bylo dneska.snazim se kvuly detem fungovat ale jakmile zustanu sama je to hrozny.prave ze jsem bez rodicu a vubec bez vsech pribuznych.proto je to tak tezke.nemam proste kolem sebe nikoho o koho bych se mohla oprit a s kym se podelit o me problemy.a deti timto zatezovat nechci.jsou ve stejne situaci jako ja .dkuju za podporu moc si toho vazim

Regresní psychoterapie by to možná pomohla zvládat.

Pro křesťana je to konec pozemské cesty. Cíl naší pozemské existence. Konec této pozemské přijímací zkoušky. Jakmile dojdeme do cíle také, setkáme se s ním. Není nutno truchlit.

Hlavně nešvindlovat, kdo se rozhodne život skončit sám, ten se sám diskvalifikoval.

miselinko, na to jedenoznačná rada není. Každý jsme jiný, každý máme své vzpomínky. Tady si přečtěte určité možnosti , některé třeba pro vás budou přijatelné a schůdné, pak je vyzkoušejte. Ne všechno vám pomůže, nebo bude pro vás vhodné. Zcela jistě si při čtení popláčete, možná se vám tím trošku na chvíli uleví. Nejste v tom sama , je tisíce žen i mužů, kteří právě teď prožívají totéž co vy a na stovky dalších to čeká již zítra...

http://www.dlouhacesta.cz/cz/…nadezda-spatenkova-ph.d./c323

Nevím jak staré máte děti, snad dospělé, nevím kolik společného času můžete spolu trávit. Zkuste jako první to, že je občas vyzvete aby si s vámi společně o tatínkovi povídali, nebo vám jen naslouchali. Nebo zkuste kamarádku, sestřenici,švagrovou, kohokoliv s kým se vám dobře povídá. Řekněte jim předem ,že asi budete plakat, aťse tím netrápí, klidně se i smějte na celé kolo při vzpomínkách na šťastné a veselé chvíle, je to jedno, nic není zakázáno, vše je dovoleno. Rok a půl není nijak závratně dlouhá doba pro odžití smutku, který cítíte.

Čas se zpátky už nikdy nevrátí, nikdy už nebude ve vašem životě to, co smrtí vašeho muže skončilo. To je potřeba si uvědomit a hlavně to přijmout jako fakt. A to je na tom jedno z nejtěžších. Na svého muže nikdy nezapomenete ,přesto můžete ještě v budoucnu potkat jiného muže se kterým prožijete také pěkné chvíle. Budou jiné, protože to bude jiný muž, jiná doba. Nic nebude stejné a vy si nic nesmíte vyčítat. Váš život jde a půjde dál. Za jak dlouho to bude je nedůležité, na to nejsou žádné tabulky a normy. Zvládnete to, uvidíte.

moc vam za to dekuju za par hezkych slov.mam deti 11 a 15 let.nikoho jinyyho nemam.stratila jsem to nejcennejsi co jsem mela a zbily my jen ty deti.moc rada uz bych se s tim z zila ale proste to nejde.porad placu ajen se trapim a nevim jak to zvladnout.Je to pro me velmi tezke.na jednu stranu povzbuzovat deti ze musi zit v pohode a sama to nezvladam.doufam ze se my to podari trosku se s tim srovnat.i kdyz my to opravdu moc nejde dekuji

Půjde to, určitě, nebojte se. Už to, že se snažíte před dětma normálně fungovat a je ještě povzbuzovat svědčí o tom že jste statečná. Je mně jasné, že je to pro vás hodně vyčerpávající a pak večer , když jdou ony spát, tak ta osamělost na vás dolehne se vší silou. Ale to si pak zopakujte co všechno jste za ten den zvládla, včetně maličkostí, které jste dřív dělala s naprostou samozřejmostí, co se vám i dětem podařilo. Zjistíte, že toho není málo. A pochvalte se za to, chvalte i děti. Rodinu máte, funguje vám, držíte jí . Jste dobrá. Děti sice nemáte dospělé, jsou ve věku, kdy by teď otce nejvíc potřebovaly a vy jste teď jejich jediná opora.Nebojte se ale i s nima na tatínka zavzpomínat, poplačte si společně, máteli něco k řešení, tak společně se poradit co by asi řekl tatínek, nebojte se toho. Ale zakončete to jejich pochvalou, s tím že i tatínek to vidí jak jsou dobré a třeba nějakým společným plánem na druhý den, i kdyby to mělo být jen oblíbené jídlo. Prostě pozitivně. I jejich smutek by se měl skrze slzy odplavit, ale nedeprimovat je. Život je někdy krutý a nespravedlivý , ale na druhou stranu i tohle vaše rodinné neštěstí vaše děti do života posílí, i když teď se vám to všem třem tak určitě nejeví.

Myslím, že pro vás osobně by bylo i dobré, kdybyste se šla se svým trápením a starostma svěřit psychologovi. Tam můžete zcela otevřeně hovořit o svém smutku, starostech, vyslechne vás,pochopí. Najdete řešení i pro to, v čem zatím tápete a necítíte se jistá ve svých rohodnutích . Vyberte si nějakého dobrého ve svém bydlišti ke kterému budete mít důvěru a který má smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Neplatí se za něj. V soukromé ordinaci byste platit musela, to je zbytečné. Nevím jestli berete nějaké léky, ale obvodní lékařka by vám mohla nějaké napsat, jen tak na zlepšení nálady a pozitivního myšlení.Tohle všechno je samozřejmě jen dočasné řešení, vůbec se toho nelekejte, až všechno přebolí nebudete už ani jednoho z nich potřebovat, z čehož i oni budou mít radost . Pokuste se sblížit třeba se sousedkou, s kolegyní, s někým komu se občas s něčím svěříte. Popovídáním si s druhým přijdete i na jiné myšlenky. Je to opravdu lepší nežli být se svým žalem úplně sama. Bude zase dobře,bude to jinak, ale bude dobře.

Moc a moc vam dekuji za ty krasny slova co jste my napsala..je to jednak velmi mile a jednak me to tak trosku povzbudilo ze asi nedelam vsecko spatne a presvedcila jste me o tom ze bych i mohla byt na spravne ceste.Je to moc tezke.peru se s tim seč my sily staci abych detem tatku alespon trosku nahradila i kdyz uvnitr to porad moc boli.moje holky se stydi plakat tak se obcas jdou vyplakat kdyz jdou s pejskem ven.Ale ja pri kazdem slove o nem nebo vzpomince,stale placu a nekdy to nejde ani zastavit. moc my chybi.mozna vas tim obtezuju ale myslim ze my to pomuze to nekomu napsat.aA vy jste ten clovicek s kterym bych si potrebovala obcas napsat .Moc vam dekuji .a nezlobte se ze jsem vas timto obtezovala.vzdycky kdyz my bude nejhuře tak si přectu vase slova a snad me to posune o kousek dal.moc dekuji mejte se moc hezky

miselinko, neobtěžuje tady myslím nikoho a nemáte zač děkovat. Přeji vám hodně štěstí a opravdu věřím že to všechno zvládnete. Vím proč. Jestli chcete ,udělejte si nějakou novou mejlovou adresu dejte ji sem.. Samozřejmě se může ozvat i nějaký vtipálek,lidé jsou různí, proto nedávejte tu ,co používáte běžně. Pak to dořešíme.

Upozornění od sys ladinpraha 10. 11. 2013 00:50:55

Lze se zaregistrovat a použít vnitřní poštu. ... http://www.poradte.cz/faq/#9

dobry den ,moc my to pomohlo .nikdy bych neverila jak me par slov dokaze povzbudit.dekuji vam za to moc.mela jsem to uz udelat drive ale nenasla jsem tu odvahu.prikladam emailovou adresu jarusice1963@seznam.cz.dekuji moc za rady.velice si toho vazim.ze jsou jeste dobri lide mezi nami.dekuji...

Stejně jsme tady všichni jen na chvíli - v tom bych viděl ten nadhled. Zase slovy klasiků - někdo dříve a někdo později. Pak se mi líbí - prach jseš a v prach se obrátíš. Kdo jste Vy, byli jsme i My. Kdo jsme My, budete i Vy.

Je mi to moc líto

Ono se to takto lehce řekne, ale pakliže se to týká člověka konkrétně, tak to moc neplatí.

Má babička přišla před 31 lety o svého manžela - o dědečka, já už ho bohužel nezažila, ale stejně mám z vyprávění pocit, jako bych ho znala..

Prý to měla být banální operace, pak ambolie a po třech dnech už nebyl, asi dva týdny před Vánocemi. Babička prý jen dny, týdny, měsíce seděla, plakala a chtěla za ním.. Byl to myslivec ještě po něm zbyli dva velcí psi, kteří ho denně vyhlíželi, což ten smutek ještě umocňoval pár let... Jediné osvobození jsme v tom prý byly my, malé děti, nejdřív brácha, který dědu ještě rok zažil, a o 4 roky později já... doteď je to úžasná babička i v 85letech, ale i přes to jí někdy při návštěvě zastihnu plakat nad fotkou dědečka. Už se i svěřila, že se těší tam za ním.. Přesto že žijeme celá rodina pohromadě, nikdy nebyla a nebude sama.

Usmívat se zase začnete, dejte tomu čas, a chňapňete každou příležitost, která by Vás mohla rozptýlit za pačesy!

Držím Vám palce,

moc vam dekuji.je to moc mile od vas vsech ze chapete moji situaci.mam sice jeste ctyri deti plnolete ktere uz maji svoje rodiny.ty neziji s nami tremi.ale stale me navstevujji a mam i kupu vnoucatek.ale slova dospeleho jsou pro me neco uplne jineho nez slova od deti.znate to asi ze sveho zivota.zbyly my jen pouze deti.ale jsem rada ze je mam i kdyz i oni nesou me trapeni taky hure.moc a moc vam dekuji.za podporu a rady.