Smireni z muzovou smrti

Půjde to, určitě, nebojte se. Už to, že se snažíte před dětma normálně fungovat a je ještě povzbuzovat svědčí o tom že jste statečná. Je mně jasné, že je to pro vás hodně vyčerpávající a pak večer , když jdou ony spát, tak ta osamělost na vás dolehne se vší silou. Ale to si pak zopakujte co všechno jste za ten den zvládla, včetně maličkostí, které jste dřív dělala s naprostou samozřejmostí, co se vám i dětem podařilo. Zjistíte, že toho není málo. A pochvalte se za to, chvalte i děti. Rodinu máte, funguje vám, držíte jí . Jste dobrá. Děti sice nemáte dospělé, jsou ve věku, kdy by teď otce nejvíc potřebovaly a vy jste teď jejich jediná opora.Nebojte se ale i s nima na tatínka zavzpomínat, poplačte si společně, máteli něco k řešení, tak společně se poradit co by asi řekl tatínek, nebojte se toho. Ale zakončete to jejich pochvalou, s tím že i tatínek to vidí jak jsou dobré a třeba nějakým společným plánem na druhý den, i kdyby to mělo být jen oblíbené jídlo. Prostě pozitivně. I jejich smutek by se měl skrze slzy odplavit, ale nedeprimovat je. Život je někdy krutý a nespravedlivý , ale na druhou stranu i tohle vaše rodinné neštěstí vaše děti do života posílí, i když teď se vám to všem třem tak určitě nejeví.

Myslím, že pro vás osobně by bylo i dobré, kdybyste se šla se svým trápením a starostma svěřit psychologovi. Tam můžete zcela otevřeně hovořit o svém smutku, starostech, vyslechne vás,pochopí. Najdete řešení i pro to, v čem zatím tápete a necítíte se jistá ve svých rohodnutích . Vyberte si nějakého dobrého ve svém bydlišti ke kterému budete mít důvěru a který má smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Neplatí se za něj. V soukromé ordinaci byste platit musela, to je zbytečné. Nevím jestli berete nějaké léky, ale obvodní lékařka by vám mohla nějaké napsat, jen tak na zlepšení nálady a pozitivního myšlení.Tohle všechno je samozřejmě jen dočasné řešení, vůbec se toho nelekejte, až všechno přebolí nebudete už ani jednoho z nich potřebovat, z čehož i oni budou mít radost . Pokuste se sblížit třeba se sousedkou, s kolegyní, s někým komu se občas s něčím svěříte. Popovídáním si s druhým přijdete i na jiné myšlenky. Je to opravdu lepší nežli být se svým žalem úplně sama. Bude zase dobře,bude to jinak, ale bude dobře.

miselinko, neobtěžuje tady myslím nikoho a nemáte zač děkovat. Přeji vám hodně štěstí a opravdu věřím že to všechno zvládnete. Vím proč. Jestli chcete ,udělejte si nějakou novou mejlovou adresu dejte ji sem.. Samozřejmě se může ozvat i nějaký vtipálek,lidé jsou různí, proto nedávejte tu ,co používáte běžně. Pak to dořešíme.

Je mi to moc líto

Ono se to takto lehce řekne, ale pakliže se to týká člověka konkrétně, tak to moc neplatí.

Má babička přišla před 31 lety o svého manžela - o dědečka, já už ho bohužel nezažila, ale stejně mám z vyprávění pocit, jako bych ho znala..

Prý to měla být banální operace, pak ambolie a po třech dnech už nebyl, asi dva týdny před Vánocemi. Babička prý jen dny, týdny, měsíce seděla, plakala a chtěla za ním.. Byl to myslivec ještě po něm zbyli dva velcí psi, kteří ho denně vyhlíželi, což ten smutek ještě umocňoval pár let... Jediné osvobození jsme v tom prý byly my, malé děti, nejdřív brácha, který dědu ještě rok zažil, a o 4 roky později já... doteď je to úžasná babička i v 85letech, ale i přes to jí někdy při návštěvě zastihnu plakat nad fotkou dědečka. Už se i svěřila, že se těší tam za ním.. Přesto že žijeme celá rodina pohromadě, nikdy nebyla a nebude sama.

Usmívat se zase začnete, dejte tomu čas, a chňapňete každou příležitost, která by Vás mohla rozptýlit za pačesy!

Držím Vám palce,