Proč mne příroda deprimuje?

Já patřím k té druhé půlce, jsem rodilý Pražák a jak se Praha rozrůstala a zalidňovala, doslova ve stresu jsem uprchl při první příležitosti na venkov. Už je to víc než 40 let a nikdy jsem toho nelitoval. A když máme se ženou nějaké neshody, nebo přijde nějaký stres, vezmu psa a bez ohledu na počasí to jdu "rozchodit" - nejraději do lesa.

A že jsem cvok o mě říkají taky, takže si nevybereš.

A ještě doplním - turistické výlety nesnáším, stačí mi 10km kolem chalupy a být sám.

Marcelko, také mám ráda přírodu a zvířátka, ale nerada jsem sama, takže s někým, s kým můžu sdílet pocity. Možná bys k té přírodě a zvířátkům potřebovala člověka, blízkou duši, která to vidí a cítí stejně. Může to být partner, ale i kamarádka. - pt

Mě se onehdá zasteklo v Tisé, když jsem seděla na skále, podemnou se rozprostírala ta nádhera, lesy, bylo krásně.. a mě bylo smutno, protože tohle všechno my lidi stejně zničíme... Ale já se jinak v přírodě cítím skvěle.. Miluju ji, nemám ráda město..

Já su z vesnice, ale nemůžu ji vystát. Přírodu mám ráda, ale stačí mi ve formě parku nebo zahrádky nebo při výhledu z okna vlaku. Jinak jednoznačně upřednostňuju město, protože je živé a "pulzující". Být někde venku "na procházce v lese" mi přijde 1) stresující (že na mě vyleze nějaký úchylák z keřu, někam spadnu, zaútočí na mě volně puštěný velký pes...), 2) mrhání časem, který se dá využít efektivněji (kniha, přátelé, kreslení/malování). Vyloženě "depresivní" dojem to na mě nedělá. Spíš jen takové "Hm, strom... super."

Těžko říct, proč tomu tak je, ale buďte ráda, že je vám alespoň někde dobře. A pokud máte ráda to co píšete - to můžete vidět i v těch městech. Ne všichni potřebujeme ke svému "divadlu" stejnou kulisu. Na stará kolena už to asi nezměníte a proč se trápit a řešit něco co vám nepřináší radost.

Kdo se boji, nesmi do lesa.

Na Vas to skutecne asi plati.

Jsou lidé z hor, kteří se v rovinaté krajině, nádherné krajině milých širých lánů cítí strašně zranitelně a stísněně jako bázlivá kuřátka před kánětem na oblozea prchají do hor mezi kopce, stromy, kde se cítí nejlépe. Podobně se cítí lidé z měst v malé vísce s jednou stanicí autobusu, kapličkou a hospodou a krámem až ve vedlejší obci. Co na tom, že tam je krásně, milo, po sousedsku, voní seno, zrají jablka a lidé nepospíchají. A to městské lidi zase žene do měst, kde všechno jezdí, hlučí, semafory blikají, všude spousta lidí a anonymita davu.

Jsou lidé z rovin, z kraje, kteří neradi vcházejí do mlází, houštin, nebo dokonce do lesů a do kopců a z kopců chodí jen z největší nutnosti a prchají zase do rodných nížin. Podobně se cítí někteří lidé v ohromných super hyper marketech, zamčení davem a řadou pokladen, které nepustí hned, ale musí se vystát fronta a prožít děs a stres z uzavřeného prostoru.

Zřejmě máte podobné pocity a podobně jako kanárka nejde dát do akvária a rybičku do klece (viz Felix Holzman), tak i lidé mají rádi určité prostředí. Je to jen ilustrace a názor, vy máte také svůj.

Mne taky. Právě jsem dopleval Cotoneastr horizontalis. Mizerně roste takže plevel pořád vítězí. Vyčistit jahody, přesadit nahrnkované, otrhat Aronii a naložit do demižonu. Oklepat švestky a naložit do sudu. Opatrovat rajčata aby chytla poslední zbytky sluníčka a neumrzla. A taky by to chtělo posíc. Nějak mne to deprimuje ta příroda. Ještě, že se pobavím u PORADTE, když si odskočím na kafe. Sem tam něco spočítat. Sem tam vyslechnout nářky nepoučitelných.

Ale nejvíc mne vytočí, když mám všude nasr... od koček a čoklů co je napomádované paničky chodí venčit.