Přečetla jsem si článek, kde prohlásili lékaři ženu za mrtvou, ale ona žila, včas se probrala. Lze takovému omylu předejít, aby nedošlo k pohřbení? - stařenka
0x
Pt, nevím, jestli se tomu dá předejít, ale budiž Vám "útěchou", že se snad nepohřbívá tak brzy. S hrůzou přemýšlím, kolik dní od úmrtí je odvoz do krematoria. 
Radši nepřemýšlet.
no nic moc, probrat se zavřený v chlaďáku někdy uprostřed noci kdy se ani nikoho nedobouchám.
Jinak si myslím, že celosvětově takových případů budou desítky i stovky v těch milionech zemřelých.
Jestli není lepší, raději zemřít doma. Myslím, že se nesmí pohřbívat dříve, jak za tři dny po skonání. Stejně v dnešní době moderních metod, je to zarážející, takový omyl. - stařenka
No jo, jde nejen o to, jak moderní metody jsou k dispozici, ale hlavně jak moderní metody byly použity.
no ale tohle přeci není případ z článku 
tam u pacientky lékaři konstratovali smrt a nechali na rodině rozhodnutí, zda ženu odpojit od přístrojů, které ji udržovali na živu. pokud by k odpojení došlo, tak buď by se ukázalo, že lékaři situaci nevyhodnotili dobře a pacient je v danou chvíli schopný přežít i bez přístrojů anebo by bez přístrojů zemřel. nicméně že za pomocí přístrojů lze přežít i roky a občas dojde i ke zlepšení stavu, to se ví a právě proto není možné odpojit pacienta od přístrojů jen tak jak se komu namane.
No právě že mě v tomhle směru naprosto vykolejila myšlenka, že taťulda někde ...
Proto jsem jí rychle zahnala. Je to děsná představa, ale třeba mě se to zatím nějak nedotýká, já vím, že se mi může něco stát zítra, za rok, ale beru to jako "jít problémům naproti". Mám tolik všedních starostí, co uvařím, z čeho zaplatím složenky, jak vysvětlím své chráněnce, aby se sakra začala učit, že má Tobín (pes) zase nějakou bouli na pacce, že manžel už půl roku kašle, že je babička pořád smutná, atd. atd. Slíbila jsem si, že si dojdu na vyšetření kvůli rakovině. Mám špatnou životosprávu, půlku krku větší a zemřel na ní táta, děda i babička z matčiny strany. Slib jsem si nesplnila, ne že bych se bála, ale víte, vynadáte mi, 
, na sebe kašlu. Až to přijde, tak to přijde. Já vím že to zní pitomě, ale já takhle žiju.
Mařenko, myslím, ba jsem přesvědčena, že v případě Vašeho tatínka můžete být klidná, odešel a byla to pro něj úleva. Možná je dobře, že jste nyní v jednom kole a nemyslíte na nemoci, bude dost na tom, až kdyby nějaká mrška přišla. - stařenka
Díky. Pt, nepřemýšlejte nad smrtí, to je smutné přemýšlení a budete mít po něm vrásky na čele. Napíši Vám, co mě dneska ohromně potěšilo, i když to byla taková drobnost, kterou snad ani mnozí nezaregistrují.
Na procházce s pejsky si nešlo nevšimnout zvláštního mladého páru. Hodně lidí se otáčelo, ale ostatní se tvářili divně. Bylo to proto, protože byli oblečení jinak, než všichni ostatní. Koukali se na ně jak na blázny a ani já jsem nemohla odtrhnout oči, i když jsem se na ně usmívala, jako sluníčko. :D Ten pár byl přesně oblečen, jako naši, někdy v roce 1970. Opravdu, stejné oblečení, jaké jsem viděla na fotkách, ale nebyli chudí, roztrhaní, oni byli krásně obyčejní. Ta mladá žena vedla malého kloučka, asi dvouletého za ruku, za druhou ruku ho vedl táta. Taky hodně mladý. Ona měla ještě malé miminko, těsně uvázané v bílém bavlněném šátku na prsou, že mu nebylo vidět vůbec nic, byl vidět jen obrys dítěte. Šli pomalu, klouček se houpal na rukou rodičů, miminko nebylo ani slyšet, jak spokojeně spalo a oni se usmívali. Vyzařovala z nich skromnost, láska a štěstí tak, že jsem se ještě musela otočit a nasávala jsem to jejich štěstí. Ohromně mě to nabilo. 
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.