Jelikož nemám děti (ani TV, abych sledoval ty pořady o tématic) tak se chci zeptat vás co to více sledujete. Mluví se furt o tom jak narůstá násilí a šikana na školách. Letmo jsem zadal do vyhledávače a vyjel mi článek ale nedozvěděl jsem se tam vůbec nic o metodice sběru dat. Pochopil jsem z toho akorád to, že se žádné měření neprovádí, nesbíraj se klíčová data přímo na těch třídách, což by vyžadovalo opakované ankety třeba každý měsíc, kde by se sledovalo kolikrát daný žák zažil situaci šikany např. otázky typu:
+Byla ti odcizena nebo schována osobní věc ostatními spolužáky.
+Zažil/a si výsměch
+Zažil/a si pomluvy nebo lži o tobě, popis událostí, které se nestaly (očernování)
apod.
Protože narcisové a osoby spoluzávislé na narcistickém partnerovi se dopouští často šikany psychické, aby si vydobily uznání od spolužáků. Nemusí to tedy být forma násilí.
Ten článek vyzněl jako že nic se vlastně nezkoumá, nic se nezjišťuje, nevíme kde a jak to vzniká...
Víte tedy někdo o tom co vlastně dělá ministerstvo školství a jestli mají nějaké aktivity, které by sledovaly a sbíraly data na těch školách? Třeba je článků víc, ale lepší je se zeptat vás pokud to sledujete.
2x
Tedy aby byla vypovídající statistika, muselo by se toto dlouhodobě monitorovat minimálně plošnými anonymními dotazníky. Nevím, jestli takováto akce dlouhodobě probíhá. Spíš mám pocit, že o šikaně se mluví, pouze když se na netu objeví nepěkná videa. Potíž je, že ji neumíme řešit, speciální školy jsme zrušili, takže co z problémovými dětmi, když se na vyšetření dětského psychologa čeká třeba rok? Takže se o tom občas jen žvaní, ale v reálu se to trpí.
To je jako statisticky sledovat kriminalitu přizpůsobivých. Zjistili bychom nepěkná čísla, ale to je asi tak vše. Kriminály nejsou nafukovací a jsou velmi drahé. A nástroje, jak tato individua donutit, aby se živila prací, ty už nemáme, zákon o příživnictví i povinnost pracovat tento reżim zrušil.
Takovou dobu jsem na světě a stále to nikdo neřeší.
Ano ty anonymní dotazníky myslím. Tohle by mělo být ústavou zaručené právo na ochranu dětí "před školou", protože rodiče je tam posílají, a některé pak jsou nepěkně semleté. Taky mi připadá, že se to ořezává jen na ty jevy toho buláru, aby se to zametlo pod kobereček. Takže když zdravotnictví má ÚZIS, proč podobný úřad na monitorování šikany neexistuje na školách? Přitom by stačilo jednou za měsíc udělat dotazník, případně anonymně vyplnit formulář v kabinetu třídní učitelky/třídního učitele, pokud dítě chce aby se vědělo o těch detailech a bojí se, že by ze strany spolužáků bylo šikanováno kvůli podání zprávy.
To šetření jsem nemyslel kvůli zavírání dětí. Ve skutečnosti značná část těch kdo šikanují jsou sami obětí šikany doma nebo tam mají nezdravé prostředí jako narcismus či přílišná tolerance k násilí.
@vedecststistik: Takze resenim sikany je zrizeni uradu na jeji monitoring? Spravne! Jen vice uradu, uredniku, lejster a dotazniku. Jen aby se pak skolam, pres to vyplnovani lejster a tabulek, zbyl vubec jeste nejaky cas na vyuku...
k2: Tak ten učitel by jen nasbíral formuláře, sběr dat by pak prováděl statistický úřad. Řešení přímo to není, ale je třeba nejprve prokázat závažnost jevu, tak aby to žádný politik nemohl smést ze stolu. Tím že nejsou racionální fakta, čísla pro racionální argumenty, to je situace, která může tak vyhovovat akorád těm politickým narcistickým zrůdám.
k2: Právě že aktuálně je žalostně málo dat. Kdyby se to zavádělo tak stačí nejprve co půl roku, pak co čtvrt a pak co měsíc tak nakonec se objeví v těch číslech odkud a jak to vane, pozornost by pak stačilo zaměřit na rodiče. Zaměřit se na vzdělávání rodičů a nesprávné výchovné postupy to by mohlo být cestou. Ale to konkrétní řešení by se vybíralo až na základě toho co výzkumy ukážou.
Dobrá, tak zjistíte, že každé třetí dítě je nějak šikanováno a každé desáté je šikanováno vážně, A co s tím chcete dělat dál? Jaká je vaše představa řešení?
tomkk, ty průzkumy by nemohli být až tak povrchní, měly by obsahovat i otázky na prostředí ve kterém dítě vyrůstá. A to vám nikdo bianco šek nedá, aby vám řekl co dál, postupovat byse mělo až podle těch výsledků, podle toho co se odhalí.
No ale v těch anonymních testech se vám nepřizná šikanátor, tam se vám v lepším případě přizná šikanovaný, tedy můžete zkoumat rodinné prostřědí jen šikanovaného. Což je jen půlka problému.
Podívejte, šikana tu byla vždy, jen dnes je to natočená na mobil a o to i pro šikanovaného horší. Její různá schémata jsou celkem jasná, ale řešit to reálně neumíme, jako neumíme řešit třeba kouření, drogy, domácí násilí.. Nemůžete stát každému děcku neustále za zadkem. To jedině že by stát převzal výchovu dětí zcela pod svou kontrolu. Můžete děcka zavřít do lágru a mít je neustále pod kontrolou, takové nápady už tu byly.
Šikana je vcelku přirozený jev (tím ho nechvaluji), je součástí boje o místo na slunci. Šikanátor získává vyšší sociální status, navíc se šikanovaného zbaví i do budoucna jako potenciální konkurence, protože ho psychicky zlomí. Tedy šikana bude vznikat vždy, pokud to společnost umožní.
Můžete se klidně přihlásit do nějakého studia či přidat k nějaké aktivistické skupině.
@vedecstatistik: Jak, ze by "jen" ucitel nasbiral formulare? Ucitel je od slova ucit, tak proc by (ve svem volnem case, nebo na ukor casu pro svou praci) mel neco rozdavat, sbirat a dohlizet na vyplnovani lejster +-25 lidi navic kazdy mesic? Otazky na prostredi, ve kterem dite vyrusta? Jak si to konkretne predstavujete, aby to bylo srozumitelne diteti a zaroven statisticky zpracovatelne a vyhovovalo GDPR?
@tomkk: - ohledně přiznání š-ra - tohle nevadí. Nahlížejte naq ně jako na ně jako na oběti domácího násilí a špatné výchovy. Co je špatná výchova? Na to právě poukážou ty výsledky pokud budou provedeny ve spolupráci s odborníky, nejen statistici, ale i psychologové. Zdá se i ti co šikanují mají duševní problémy nebo se pomalu rozvíjí. Zdá se duševní onem. je vyvoláno tím domácím prostředím. Dotazník může zkoumat současně okolnosti zažité šikany, vlastní pocity deprese, smutku, útlum, izolace od ostatních, okolnosti doma... jsou tam i nepřímé ukazatele. Dále je možné požádat, aby dítě napsalo pozitivní vlastnosti a negativní vlastnosti - mínění které o sobě má. A co si o něm myslí lidi kolem. To zase může odhalit problémy se sebevědomím. Úplně skvělé by bylo kdyby pak probíhali na škole různé vzdělávací kroužky, které by byli nepovinné a každý by se mohl přihlásit zrovna tam kam potřebuje. Akorád podotknu že by bylo třeba aby ty údaje byly vždy k té dané třídě vázány, ta třída by tam musela být uvedena, jinak by to nešlo lokalizovat.
"Podívejte, šikana tu byla vždy, jen dnes je to natočená na mobil a o to i pro šikanovaného horší. Její různá schémata jsou celkem jasná, ale řešit to reálně neumíme, jako neumíme řešit třeba kouření, drogy, domácí násilí.." Existují výsledky průzkumů/studií, které ukazují že rodiče, kteří schvalují násilí na dětech ho sami defakto "predikují", protože to dítě pak neumí obhájit nebo se ho nezastanou nebo té šikaně nezabrání. A to jsou reálné data se kterými lze pracovat. Je to o tom co který rodič má v hlavě. Svým způsobem máte pravdu, že domácí násilí se těžko řeší, protože ho nejde snadho odhalit, jenže současně přiznáváme, že není zájem sledovat ten stav reálně a průběžně ho odhalovat už v těch třidách, což by vedlo k odkrytí těch problémových rodin. Ty potřebné děti co potřebují pomoc a podporu lze lokalizovat. Psychologická pomoc, něco málo je, pak ještě jsou sociální služby - podpůrné programy. Další možnost. Třeba Gates zrovna přemýšlí o tom jak využít prostředky z nadace Gates, tak třeba by něco uvolnil kdyby byl zájem. Ale zatím to není moc vidět, že by ten zájem byl. To je taky problém.
2x
Zakomplexovaní, samolibí, agresivní, nejistí jedinci si vždycky vyberou slabé, osamělé dítě. Vyděsí ho natolik, že se bojí říci to dospělým nebo se za svou slabost stydí natolik, že bude raději trpět, než by řekl. Za tou agreivitou je třeba hledat nefunkční rodinu, která dítěti spíše ubližuje a sráží jeho sebevědomí, které si agresor nahání týráním a vzbuzováním strachu. S tím ministerstvo a ani něko kompetentní příliš neudělají. Agresoři budou jen opatrnější. Není to jen ve školách. Zeptejte se těch, kdo si odsloužili vojnu, mnohých dospělých na pracovištích, v hospodách, v dětských partách, ústavech. 
Z té bezmoci je mi smutno a hodně ouzko. Řešení, po tolika letech práce s dětmi, neznám.
"Zakomplexovaní, samolibí, agresivní, nejistí jedinci si vždycky vyberou slabé, osamělé dítě."
Ano, přesně to odhaluje tu nefunkční rodinu. Někdy nezájem o výchovu nebo obhajování šikany jako přirozeného jevu, proti kterému není třeba bojovat. Dítě když nemá podporu a nemá se na koho obrátit nebo spolehnout tak to pak právě vede k těm psychickým stavům. Hodně závisí na věku. Čím dříve to začne, tím je to horší. Věřím že třeba takoví cikáni rádi šikanují bílé, ale já přímo ve škole naštěstí cikány nezažil. Ale zažil jsem třeba svědectví od bratrance, kterému cikán nějak ublížil že se to dotklo jeho zraku, už si moc nepamatuju o co šlo. A pak ti cikáni jsou hrozně drzí a dotěrní jako i ke starším izolovaným jedincům, umí si je velmi rychle najít.
Stále řešíme agresory. Tak jsme bezmocní, protože původcem je špatná rodina. Pokusme se to obrátit a naučme ty šikanované, bránit se. Zvedat jim stále a stále sebevědomí. Ne jako masku, ale jako projev vnitřní síly, se kterou není třeba se chlubit. Dost dobře to nejde, vím to z vlastníchzkušeností, ale alespoň naučme slabé dítě jakémusi divadlu. Něco jako indiáni. Mladý bojovník si stoupnul na vyvýšené místo a řval do světa své dobré vlastnosti, svou sílu, svou odhodlanost tak dlouho, až tomu sám uvěřil a donutil věřit i celému světu. 
Je zajímavé, že děti jsou čitelné už ve školce. Jsou vůdci a jsou chudáci, ktrého každý rád šťouchne. Dokonce šťouchnou děti, které jsou soucitné a pečující. Nějak ten chudák, provokuje.
@babkazov: No chápu sice jak to myslíte, ale je tu takový problém. Ši-ři si vždycky nebo většinou najdou ty osamocené jedince, kteří jsou introvertní a málo komunikují a nezapojují se. Máte pravdu že hrát divadlo by pomohlo, ale nejspíš jen na čas. Víte co doopravdy může pomoct? Pokud nejde o skupinovou šikanu a šikanu vynucenou z pozice síly a násilníka, pak je možné použít násilí, ale ne vždy to funguje. Je to lepší než když se dítě nemůže projevit - vím zavrhuje se to a psychologicky se to popisuje jako nezvládání emocí. To nemusí být zcela pravda - je to můj názor. Myslím, že pokud to jedinec neodkládá a nebude čekat na zhoršování, a vyřídí si to násilím brzo, pak ten problémový jedinec dá pokoj. Někdo to tak udělal, ale ne každý si to může dovolit. Pokud ten slabý je např. i fyzicky slabý, tak moc toho neudělá. V jednom filmu pro děti jsem kdysi viděl, že díte si připravilo do tažky nějaký kámen a tím ty násilníky co mu vyhrožovali trefil. Ve skutečnosti to nemusí vyjít. No, mladí žáci asi nebudou tak nacvičení jako ti dospělí, takže možná jo možná ne. Každopádně je lepší at trpí ten druhý, než ta obět. Ale zase to pak přinese stigmatizaci, zvlášt pokud kolektiv manipulativně překroutí popis situace. Je to trochu těžký, protože jakákoliv forma násilí se může opět vrátit ve formě násilí. Ale mlčet celý život a jen tiše sedět je taky špatné pro psychiku. Člověk se musí umět ozvat, a když to neumí, tak asi nezbývá než ta forma silnější.
Bylo by taky možné prostě ty děti naučit nějakým dobrým úderům, hmatům, chvatům ale spíš pokročilým, ne jen pacifikace. Prostě rána na správné místo, že ten agresor se pořádně zatočí a bude si muset sednout nebo lehnout. To by asi vyhovovalo, jen riziko to nese, že on to pak může časem použít proti někomu jinému. Takže s tím by muselo jít ruku v ruce vyučování o hodnotách ochrany a ne násilí.
Ano, tak nějak. Vím, že mnoha lidem toto prostě nejde. Vy mluvíte o řešení situace, já mluvím o předcházení. Takového člověka, nemusí to být rváč, stačí jen opravdové sebevědomí, nikdo ho napadat nebude. Nemusí ňafat "Já jsem velký a silný" fakt nemusí. Všichni to vědí i beze slova bez akcí a reakcí.
vedecstatistic:
1. Násilí jako obrana? Spíš jako pozvánka k dalšímu peklu
Agresor není hlupák. Jestli mu někdo dá facku nebo ho sejme taškou s kamenem, neřekne si "aha, už ho nebudu šikanovat, protože je drsný". Ne. Řekne si: "Teď tě rozsekám ještě víc, a navíc tě udám, že jsi mě napadl." A co se stane? Oběť se stane násilníkem. Šikana se změní v konflikt. A učitelé, co doteď ignorovali šikanu, konečně zasáhnou — proti tomu, kdo "začal být agresivní".
2. "Když se neubráníš, jsi slaboch" — perfektní výmluva pro agresory
Tenhle přístup staví selhání systému na bedra dítěte. Má se naučit mlátit? Má být připraveno zvednout kámen a stát se bojovníkem? Co je to za svět, kde děti trénujeme na přepadení místo toho, abychom je chránili?
3. Stigmatizace?
Jo. A trvalá. Jakmile oběť použije násilí, přebírá roli, kterou jí většinou okolí ochotně přišije: "divnej, nevyrovnanej, nebezpečnej." Šikana možná ustane, ale společenské vyloučení ne. A to je ještě horší — nevím, co je brutálnější: facka nebo celoživotní nálepka.
4. "Rána na správné místo"?
A co takhle mozek na správném místě? Jasně, trénink může pomoct. Sebeobrana je užitečná. Ale pěst do obličeje bez kontextu není obrana — to je emocionální zkrat. V okamžiku krize člověk nepoužívá pokročilé hmaty z YouTube. Používá strach, šok, zamrznutí a chaos.
Shrnutí?
Násilí jako řešení šikany je jako hasit požár benzinem. Možná to chvíli vypadá efektně. Pak ale shoří všechno. I oběť.
Můžeme mít názor, ale realita je jiná.@Anzionka: "Co je to za svět, kde děti trénujeme na přepadení místo toho, abychom je chránili?"
Nikdo je netrénuje. A ani jsem toto netvrdil, překrucujete má slova. Psal jsem o sebeobraně. Ženy dneska nosí pepřák, proč by kluk nemohl mít připravenou silnější "zbraň" (nemyslím střelnou).
Stigmatizace: "divnej, nevyrovnanej, nebezpečnej." možná ano, ale strategie přežití. Je lepší než mít na celý život hlubší psychické problémy. Neříkám že nebudou, ale dají se změnšit. Vyvolat strach? Ano! Protože agresor, který neví co může od protivníka čekat, už si příště tolik nevyskakuje. Uvažujete jako žena, ne jako chlap. Schválně píšu o protivníkovi a ne o oběti.
Nevím proč by agresor měl mít výhodu přípravy, ať si protivník natrénuje reflexy a zvyky: "V okamžiku krize člověk nepoužívá pokročilé hmaty z YouTube. Používá strach, šok, zamrznutí a chaos."
Já bych oběti učil bránit určitě bych z nich udělal protivníky, kdybych měl tento výcvik a takové zaměstnání. Většinou se to učí jen namátkově slabší populaci a ne na školách, ale to by se mělo změnit, jen v kontextu těch dotazníků, aby bylo možné vytipovat, kdo to bude potřebovat. I ty emocionální zkraty a události kdy vzniká ta stigmatizace, jsou něčemu nápomocné, mohou pomoci včas odhalit to, že dotyčný potřebuje psychologa a mít někoho komu může věřit. Nesmí pak ten psycholog být vnímán jako lékař v bílém plášti, ale ten kdo aktivně naslouchá a zajímá se, podporuje, povzbuzuje, a pomáhá shodit pocit viny a hanby.
2x
Šikana na školách, zejména těch základních, je dost specifická věc. Pro drtivou většinu populace platí, že do základní školy prostě chodit musí. Zavřete někoho násilím do jednoho kolektivu, ze kterého nemůže dobrovolně nikdo odejít, a je na světě. Běžně neexistují přestupy ze základní školu na jinou základní. Ani neexistuje možnost na základní školu nechodit, protože povinná školní docházka. Ano, exituje domácí vzdělávání, ale to není pro většinovou populaci realita. Nejúčinější obranou před šikanou je odchod od problémového jedince a absolutní přerušení kontaktu. Kdyby dospělí lidé byli šikanovaní v práci, tak ji dozajista změní. Nebo se stanou podnikateli a nemusí docházet vůbec do zaměstnání. Ale děti na základních školách většinou tuto možnost změny nemají, odejít z problémového prostředí a od problémových jedinců.
Škola se změnit dá, ale šikanované dítě se poměrně snadno stane opět šikanovaným, Už proto, že opět přijde do nového kolektivu jako nové, bez přátel. A jeho slabost místní šikanaátor brzy vycítí. Už není kam utéct, dnes už těžko budete hledat školu, kam chodí jen v zásadě bezproblémové děti (inkluze, zrušení zvláštních škol, imigrace, vysoké procento přizpůsobivých..)
Oni i ti šikanovaní dospělí často odejít nedokážou, a že by zrovma ti šikanovaní začali podnikat, tak těch asi moc nebude...
"Škola se změnit dá, ale šikanované dítě se poměrně snadno stane opět šikanovaným" Ne vždy, je však třeba mít zájem vybrat správnou školu/třídu, ale doba se změnila, mohu se plést vzhledem k jiné době. Asi máte pravdu, ta inkluze to nejspíš zabila. Zlaté devadesáté léta.
Něco jako změna základní školy pro mainstreamovou společnost neexistuje. Jen ve výjimečných případech jako stěhování se. 90 % dětí na základní škole nemá možnost školu změnit, i když jsou šikanované. Zbylích 10 % dětí vám odejde po konci páté třídy na výběrová víceletá gymnázia. Tak to prostě je. Zato změna práce pro dospělého člověka? To je vcelku jednoduché. Běžné a rozšířené řešení. Kdyby vám v práci vymačkávali na hlavu kolegové mokrou houbu, šlapali vám po nových brýlích, ničili vám vaše oblečení, fyzicky vás týrali nebo psychicky deptali nebo nadávali vám pravidelně do těch nejsprostších nadávek, co si dovedete představit, tak si myslím, že 90 % dospělých lidí má možnost změny práce a taky ji změní, když se tohle děje.
vedecstatistik - To, co píšete, jsou vědecké a statistické teoretické poučky, které v realitě jaksi nefungují. Mluvím z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti mnoha dalších. Realita je taková, že čtrnáct procent Čechů nemá žádnou finanční rezervu, žije tedy od výplaty k výplatě. Dalších 17 procent má úspory nižší, než je měsíční příjem jejich domácnosti. Opravdu si myslíte, že běžní lidé s IQ okolo 70 až 80 mají mozkové kapacity něco takového řešit, takovým způsobem jaký popisujete? Víte, jak to takoví lidé řeší? Ti trošku chápavější naběhnou na učitelku / ředitelku, ta udělá přede všemi ve třídě přednášku, že si maminka od Aničky stěžovala, že jí Pepíček ustřihl jeden cop, co měla po zadek a dupal po brejličkách, že to se nedělá. A tím zásahy školy končí. Maximálně si pak tatínek od Aničky počká před školou na šikanátora Pepíčka, a pěstí mu pohrozí před obličejíčkem, že jestli se ještě na Aničku jen křivě podívá, zmaluje mu ciferník do fialova. Ti méně chápavější rodiče řeknou, že je Anička neschopná kráva, která v životě nikdy nic nedokáže, a že si za to může sama, že ji někdo šikanuje. A tím to pro ně taky končí.
@anzionka: pláčete na špatném písečku. Pokud máte špatnou zkušenost se sebeprosazením nebo s obhajobou vašeho dítěte, není to můj problém. Jen píšu že existují lidé, co si to prosadili a zvládli to úspěšně vyřešit. Viz moje další odpověd pod otázkou.
2x
Díky různým podpůrným programům vznikají firmy jako např. hope4kids.cz/... - a ty provádí mimo různých školení i následné statistiky.
Šikany se různí a možností je spousta - aktuální velmi rozšířené jsou kyberšikana. Natáčení a následné vydírání.
Šikana není jen o sebrání svačiny nebo vyhrožování násilím nějakého náctiletého - šikanují děti už ve školkách. A velmi častý důvod je právě výchova, resp. nevýchova dítěte.
Děti mám a mám velké potíže jak s usměrněním, tak i s bojem proti šikaně. Nejstarší dítě bylo se svolením učitelstva (však ať si to kluci vyřídí sami) šikanováno několik měsíců. Dnes jako cetiletý má psychické potíže, které můžou mít i v šikaně příčinu.
Děkuji za upřímnost a otevřenost. Určitě, ta šikana vyvolává deprese, psychozy apod. to právě víme. Ta situace s tolerancí je právě hrozná, je to hybně nastavený mindset. Řečn. otázka: Čím to je? Asi nedostatek ve vzdělávání samotných učitelů a nasměrování celé společnosti.
Spousta dobrých učitelů opustila obor. Vůbec se nedivím.
Každoročně statisíce lidí diskutují u článků o navýšení učitelských mezd, jak je to strašné.. že prd naučí a nic nedělají, mají jen prázdniny... Být učitelem je aktuálně spíše stigma.
Můj bratr se například s učitelstvím rozešel, protože zástupkyně ředitele po něm chtěla zmírnit hodnocení u jejího dítětě (že by se prý pak problematicky dostával na střední). Když se pak zamyslel nad možnostmi učitele a riziky - šel rozvážet kávu. Hlava čistá, víkendy bez domácích úkolů, žádný telefon od naštvaného rodiče...
Důvody jsou zřejmé - internet a medvědí služba rodičů.
0x
Nějaká statistika na tohle dost subjektivní téma nikdy nemůže být provedena s nějakou perfektní metodikou. Narůstání násilí a šikany na školách může být jen lepší sdílení informací s médii a šokující způsoby, které mají přičinu v moderní době. Každá škola si nějak sleduje šikanu, ale pouze tu nahlášenou. Možná se to pak sdílí s ministerstvem školství, ale nemohou to objektivně vyhodnotit - nějaká šikana zůstane utajená, nějaké větší násilí způsobí obrovský poprask, nějde měřit závažnost milionů druhů šikany, která může milion druhů vlivů na šikanovaného.
To není pravda. Máte rezignovaný přístup. Statistiky existují. Samozřejmě je pravda, že spolehlivost je různá, ale to závisí na ochotě školních úřadů - tedy na těch ministerstvech. Proč se toleruje že se nic nepodniká? Ty důsledky na populaci jsou brutální. Vznikají z toho právě ty deprese a psychozy. To říkám fakta. Jediný problém je v tom, když se to nedělá systematicky a cíleně. Prostě o to není zájem - myslím ze strany politiků. A možná taky pasivní odevzdanecký přístup populace. Záleží hodně na přístupu rodičů i učitelů, jejich informovanosti - schopnost rozpoznat co je šikana, schopnost rozpoznat osobní hranice je klíčová.
Uvedu sem nějaké data... Australská studie s rodiči žáků základních a středních škol, která použila stejnou sadu scénářů jako tato studie k prozkoumání schopnosti rodičů rozpoznat šikanu, kyberšikanu a incidenty, které nejsou šikanou, zjistila, že 78 % rodičů identifikovalo všech pět tradičních scénářů šikany a 87 % identifikovalo všech pět scénářů kyberšikany (Campbell et al., 2019). Nicméně 76 % rodičů nebylo schopno rozpoznat chování, které nebylo šikanou, a 58 % nebylo schopno rozpoznat chování, které nebylo kyberšikanou (Campbell et al., 2019). Naopak studie ve Spojených státech, která ukázala rodičům dvě vignetty, z nichž jedna zobrazovala chování šikany a druhá typické dětinské škádlení, zjistila, že pouze 40,5 % rodičů správně identifikovalo vignettu šikany a 93 % správně identifikovalo scénář, který nebyl šikanou (Campbell, 2016). Australská studie s 1575 rodiči uvedla, že většina rodičů měla dobré porozumění definici šikany, přičemž 71 % bylo schopno rozpoznat, že neshody nebo hádky nejsou šikanou. Nicméně pouze 20 % rozpoznalo, že náhodné akty agrese nebo zastrašování nejsou šikanou, a 22 % si myslelo, že šikana jsou fyzické akty agrese a verbální a vztahová agrese není šikanou (Rhodes, 2018).
" I když se mnozí rodiče hluboce obávají dopadů šikanování vrstevníky na pohodu a duševní zdraví svých dětí (viz Rigby, 2008), značná část z nich se domnívá, že šikana mezi vrstevníky je přirozenou a běžnou součástí dospívání a nemá žádné významné účinky na socio-emocionální vývoj dětí. Ve skutečnosti, jak ukázali Troop-Gordon a Gerardi (2012) ve své longitudinální studii žáků 3. a 4. třídy a jejich rodičů ve Spojených státech, rodiče s takovými názory významně předpovídali zvýšenou viktimizaci svých dětí a nárůst jejich sociálního stažení a deprese. Autoři dospěli k závěru, že "rodiče, kteří považují šikanování vrstevníky za normativní, mohou selhávat v poskytování potřebné emocionální a instrumentální podpory svým dětem a nemusí zasahovat, aby zabránili dalšímu šikanování mezi vrstevníky"(s. 47).
Ken Rigby, 2013 aifs.gov.au/...
Například na Šance Dětem je popsán případ chlapce Petra, který byl šikanován během tělocviku, kdy ho spolužáci posmívali za to, že nechytí míč, což vedlo k zdravotním stížnostem, aby se škole vyhnul. Situaci vyřešili rodiče spoluprací s učitelem a podporou dítěte, ale v jiných případech, jako je uvedeno na Českolipský deník, rodiče přesunuli dítě na jinou školu po opakované šikaně, kterou škola neřešila.
Takový článek na pochybném blogu jistě reflektuje většinu šikanovaných dětí na základních školách... Akorát, že vůbec! Opravdu se vám nebudou v dnešní době děcka na ZŠ posmívat, že nechytíte míč. V dnešní době se vám budu posmívat, protože v zimě nosíte punčocháče místo funkčních kalhot, to vidí, když se převlékáte do tělocviku. Nebo holku budou šikanovat v 10 - 12 letech holky, protože při tělocviku bude mít chlupy v podpaží, bude mít tílko místo podprsenky nebo chlupaté neoholené nohy, protože jí rodiče zakážou se v 10 letech holit. Nebo se jí budou posmívat, psychicky i fyzicky týrat, protože nemá značkové hadry a nejnovější iPhone za 20k. Anebo se budou posmívat klukovi, že nosí dioptrické brýle, že má zrzavé vlasy nebo velký nos. Anebo že v 10 letech není na Instagramu nebo TikToku.
Tyhle věci opravdu nevyřešíte tím, že děckám budete kupovat drahý značkový hadry, nejnovější iPhony, přihlašovat je na všemožné sociální sítě, budete je pro jistotu děti od 8 let všude holit (aby neměli chlupatá podpaží, rozkrok ani nohy), nebudou nosit dioptrické brýle, jen kontaktní čočky, vlasy budete přebarvovat na standartní barvy blond, černá nebo hnědá...
Žijete těžce mimo realitu šikany na základních školách.
0x
Pokaždé je důležitý vysílač i přijímač, vždycky. Takže je někdo, kdo mluví a někdo, kdo slyší. Zažila jsem brutální útok při šikaně, i domácí násilí. Znala jsem i někoho, koho napadli skíni. Nikdo z těch, kdo u toho byli jako oběti, by do dotazníku nenapsali, že to prožívají. Nešlo mluvit. I jsem situaci nezvládla tak, že jsem se po útoku na kamarádku rozhodla pro sebevraždu ve 12 letech.
Když mi bylo hrozně zle, nešlo mi pomoct, každá komunikace se mnou se zváhla do konfliktu, jako bych všechny i mámu musela přesvědčovat, že nejsem zas tak špatná. Kdybych přiznala, že jsem kamarádku neubránila proti třem, kteří ji zkopali ležící... Svoji vinu jsem musela utajit. Každý si v podobné pozici připadá úplně bezcenný a psát to do dotazníku? Nenapsala bych tam nic, déle než rok mi o tom nešlo promluvit nijak. Cítila jsem se úplně bezcenná a nenáviděla jsem se za to, co jsem nezvládla. Nechtěla jsem, aby to někdo nějak zjistil, vždyť by se mně rodina kvůli tomu musela zříct. Tohle by mi neodpustili. Radil mi to strach. Z dotazníku by se to někdo mohl dozvědět. Je potřeba chránit ty co mám ráda, i od mých chyb. Z dotazníku by se to především dozvěděla učitelka, která k útoku spolužáky tehdy přivedla. Je to moc let. Ale ty pocity podobné popsaným oběti mívají. Při sebevraždě se mnou mluvil Bůh prociťováním skrze intuici a ukázal mi cvik z jógy. Že přijde jsem považovala za nesmysl.
I při domácím násilí by to máma nepřiznala, bála by se. To přizná jen hypotetická Anička bez copu, protože to už je moc vidět a nejde to utajit.
Spousta učitelů to něčím spustí, naše učitelka je k tomu vyzvala slovně. Nikdy bych jí do dotazníku nepřiznala, že jí ta výzva vyšla. Hlavní agresor měl bratra úspěšného jedničkáře a jemu se nevedlo, slýchal to. Pak se ho báli všichni. Já jsem ten strach překonala jako první ze třídy, bála jsem se moc. Vedle ve třídě to nějak začalo učitelkou taky. Oběti byly pro ně už dříve takové fuj.
Pokud je učitelka charakterní, pak stejně neví, jak zvládnout prevenci šikany. Ta je skrytá v opaku výzvy naší učitelky tehdy.
To už napsala rádkyně Anzionka, a Vy jste pak byl zlý. Ani já nepotřebuji brečet nad rozlitým mlékem, nic jsem neztratila, hned jsem pak věděla, co má pro mne opravdovou cenu. Pomoc bych od nikoho nepřijala, nešlo mi to. To jsem si musela opravit a srovnat zevnitř sama, zvládnout strach.
Bránit kamarádku při útoku mi nešlo, při šoku mi ztuhlo tělo a nešlo promluvit. Měla jsem pocit, že miluji lidi a sebeobranou bych nějakému člověku ublížila, stejně bych nevěděla jak.
Při jiné šikaně jsem dostala od oběti odpověď, že se nemůže bránit, protože nemůže přece ublížit holce, ta do něj vždycky kopla velkou silou, když byl blízko. Tak jsem mu tehdy řekla, že agresivní holka bez citu je zrůda a pro ni to neplatí. Příště se už ubránil. Někdy sebeobranu nedovolí psychika. Navíc ve škole je násilí zakázané, a to i sebeobrana. Útok jako prevence útoku by ve škole neprošel už vůbec.
Dobrý den, děkuji za otevřenost. Já rozumím tomu z té psychologické stránky, že lidé moc nevěří ve změnu systému a proto svou špatnou zkušenost nevidí naději na změnu. To dává smysl. Píšete: "Nikdo z těch, kdo u toho byli jako oběti, by do dotazníku nenapsali, že to prožívají." a to mluvíte o období komunismu, devadesátých letech nebo post-mileniálním období? Já to chápu, že na to by musel být systém aby ty oběti byly nějakým způsobem chráněné a zůstaly v anonymitě. Ale přestože byste nemohla ten dotazník uplatnit zrovna vy, mohlo by to pomoct jiným lidem, ale ne v době kterou jste prožila vy, ale v budoucnu. Pak by se mohla společnost pod vlivem nových zjištění měnit.
Ještě se vás musím zeptat, prožila jste doma nějaké ponižování, třeba morální, kdy vám říkali, že jste ta nejhorší, nebo nepřímo, že vaše sestra je nejlepší a měla byste si z ní brát vzor? Ukazovali vám že nejste rovna sourozencům? Zažila jste doma domácí násilí? Já se ptám protože že existují určité průzkumy nebo meta-analýzy ze kterých vyplývá že v rodinách, kde byl narcismus nebo obhajoba šikany - tak jejich děti pak se staly oběti nebo šikanátory. Nebo obojí.
Cítíte vinu za něco co jste udělala, ale to přece není vaše vina, strach o vlastní život a zdraví je každému dán je to pud sebezáchovy. Byla jste tedy svědek. Vaše vysvětlení je zajimavé a dává mi smysl. "Každý si v podobné pozici připadá úplně bezcenný a psát to do dotazníku? Nenapsala bych tam nic, déle než rok mi o tom nešlo promluvit nijak." Možná by pak mohly být dotazníky orientovány na to, aby také odhalili jak moc si žák sebe váží a cení. To by pak odhalilo skupinu lidí, kteří potřebují zvláštní pomoc psychologa.
Z vašich slov "Nechtěla jsem, aby to někdo nějak zjistil, vždyť by se mně rodina kvůli tomu musela zříct. Tohle by mi neodpustili. Radil mi to strach." Se zdá, že vám byly během výchovy vštípeny nějaké hodnoty ohledě morálky, odvahy, síly apod.? Měla jste nebo máte pocit, že jste nesplnila jejich očekávání? Je to dané výchovou něco za něco - vzor podmíněné lásky? Že když nesplníte daná očekávání, cítite se nehodna lásky a zásluh? Tipuji že to tak nejspíš bylo a bylo by to smutné.
"Bránit kamarádku při útoku mi nešlo, při šoku mi ztuhlo tělo a nešlo promluvit."
Právě proto to nebyla vaše chyba. Přesto si myslím, že by ty dotazníky smysl mít mohly pro ty kdo by tu odvahu měli. Ale v případech jako je ten váš, kdy píšete že učitelka vyzvala, nejdenalo se doufám o třídní učitelku?
To nevadí, že na škole je násilí zakázané, je třeba aby člověk našel odvahu se násilí postavit. Chápu to vnitřní dilema a rozpor, ale pro obranu psychiky, co je najaká bezvýznamná dvojka nebo trojka s chování? Té se nebojte.
Hezky to ukazuje film Moonlight. Věřím tomu, že oběti mají postoj často vrozený.
Obětem, které jsem znala, rodiče neubližovali, neměli ten pocit nebo frustraci.
Já jsem byla bázlivé dítě od narození. Ale po té své zkušenosti, jsem se musela strachu zbavit. Žít beze strachu byl vždycky můj splněný sen. Moje máma neměla ráda svou mámu a váhala, že s ní asi měla přerušit kontakt. Obvinění proti babi ale byla lež. Tak jsem počítala s odsouzením taky. Sourozence jsem neměla.
Hledala jsem, proč odsuzují spolužačku. A jako její kamarádce, pak nadávali i mně. Mne to nezraňovalo, nechci se líbit někomu zlému.
Kamarádka zapomínala úkoly, ničili jí věci, učebnice létaly po třídě. Pak třídní učitelka řekla, aby si spolužačku kluci srovnali. Že chce mít tu nejlepší třídu. Pak že si její máma stěžovala na to, že má dcera samé modřiny, ale že ji týrá ona doma a že všechno pak bude na její mámu. Já jsem to pochopila jako přímou výzvu k fyzickému srovnání. To přišlo r. 87.
Máma mi doma řekla, že když se snažím obhájit při hádce obecně, o to víc nevěří v mojí nevinu. Nevinný nemá proč se hájit. Přemýšlela jsem. Prý je rozdíl mezi slovy a činy, a když nevěří někdo slovům.. Mluvila jsem pak míň a co bylo důležité, to jsem procítila. Lidi tu informaci získali rychleji. Používáme to podvědomě všichni. Pak už jsem těm klukům nemusela nic říkat, to je o postoji. Při domácím násilí jsem ale použila sebeobranu i slova. Ale oběti používají negativní sugesce.
Jakmile učitel nejde příkladem, psycholog možná nestačí. Tato naše učitelka se pak stala poradcem proti šikaně.
Často ale útočníkovi nedochází, jak něco zraňuje, protože není zrovna empatický a chce jen pozlobit. A víc rádců se svěřilo, že se hned ubránili a oběti se z nich nestaly, jde o zvláštní druh komunikace, nebo dovedností. Je mnohem víc těch, kteří se k tomu postavili hned čelem, vyřešili si to.
Někdy minulý rok učitelka mé dcery vysvětlila na výletě, že tři žáky fotit vůbec nebude, tedy i ji, protože by třídě zkazili fotku. Dcera říkala, že se taky učitelka jinak chová před dospělými, ale na ně je zlá. Tak jsem dceři říkala, že to vím, to jsou ty takové nadřazené osobnosti. Alespoň ale vidí rozdílné povahy lidí. To pak potká i v práci. Tak jsme připomněli , že ze svého oblíbeného sportu má dost fotek, a na těch záleží víc. A nesportovní chování, jako má učitelka, tam nenajde.
On by se ten problém, když se někdo stane terčem, právě i řešil se všemi v okolí a ve třídě, protože se k tomu musí vyjádřit ostatní. Ta oběť nezůstane v anonymitě, to nejde. A ještě opravovat charakter dospělých. Psycholog nemusí vědět, co s tím. Nevím, jestli by to nebylo o školních uniformách. Protože tam už je vidět rozdíl v majetku rodin. Je to složité.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.