Dobrý den,
když jdu městem, setkávám se s tím, že za zády slyším, ta branka má hezké modré tričko nebo myslíš tam tu buranku nebo hele támhle je tlustá buranka.
Proč jsou lidi tak zlí. Jsem trochu silnější, ale nevím, proč mě takhle ošklivě nazývají. Nic jsem jim neudělala. Doma na to myslím a je mi z toho do breku.
když jdu městem, setkávám se s tím, že za zády slyším, ta branka má hezké modré tričko nebo myslíš tam tu buranku nebo hele támhle je tlustá buranka.
Proč jsou lidi tak zlí. Jsem trochu silnější, ale nevím, proč mě takhle ošklivě nazývají. Nic jsem jim neudělala. Doma na to myslím a je mi z toho do breku.
3 odpovědi na otázku
Řazeno dle hodnocení
kami®
1x
Já jsem něco podobného slyšela na základce každý den. To je docela snadné, když je to běžné, nezraňuje to. Zvykla jsem si. Jsem štíhlá, důvod pro rýpnutí se vždycky najde.
Já jsem si tehdy často v duchu zopakovala, že oni se mně nelíbí taky, alespoň že to řeknou na rovinu. Abych věděla, že jim nemám věřit a mám se držet dál v bezpečí. Byli to pořád ti samí lidé, a já bych je za kamarády taky nechtěla, pro mne byli moc citově chladní. Byla jsem dokonce ráda, že mne na to u sebe upozornili brzy. Mnohem víc by mne to zranilo u někoho, koho mám ráda. Měla jsem pocit, že asi ve 13 letech zmoudřeli a ty jedovalé poznámky zmizely. Pokud jsem nějaké ty poznámky ještě někdy slyšela třeba na ulici, napadlo mne: "Á, tady nám někdo ještě nezmoudřel". Nikdy jsem to neřekla nahlas. Dospělí lidé často názor druhého nekomentují, ale to neznamená, že s ním souhlasí.
Zjistila jsem ale, že když chci, aby mně něco nezraňovalo, musím být hodně tolerantní, to funguje. Ale něco se hojit chvilku musí, to k citlivosti patří.
Lidi si odlišnosti všímají, a obvykle jim vůbec nedochází, že může nějaká poznámka zranit, zraňování nebývá úmyslné. Nebo alespoň já tomu chci a potřebuji věřit. Někdy chtějí jen, aby se ten člověk přiblížil k běžnému průměru.
Samozřejmě že se člověk může i bránit, třeba: "Teď spíš mluvíte jako burani vy." Ale já se do soubojů nepouštím. Mne by to netěšilo.
Já jsem si tehdy často v duchu zopakovala, že oni se mně nelíbí taky, alespoň že to řeknou na rovinu. Abych věděla, že jim nemám věřit a mám se držet dál v bezpečí. Byli to pořád ti samí lidé, a já bych je za kamarády taky nechtěla, pro mne byli moc citově chladní. Byla jsem dokonce ráda, že mne na to u sebe upozornili brzy. Mnohem víc by mne to zranilo u někoho, koho mám ráda. Měla jsem pocit, že asi ve 13 letech zmoudřeli a ty jedovalé poznámky zmizely. Pokud jsem nějaké ty poznámky ještě někdy slyšela třeba na ulici, napadlo mne: "Á, tady nám někdo ještě nezmoudřel". Nikdy jsem to neřekla nahlas. Dospělí lidé často názor druhého nekomentují, ale to neznamená, že s ním souhlasí.
Zjistila jsem ale, že když chci, aby mně něco nezraňovalo, musím být hodně tolerantní, to funguje. Ale něco se hojit chvilku musí, to k citlivosti patří.
Lidi si odlišnosti všímají, a obvykle jim vůbec nedochází, že může nějaká poznámka zranit, zraňování nebývá úmyslné. Nebo alespoň já tomu chci a potřebuji věřit. Někdy chtějí jen, aby se ten člověk přiblížil k běžnému průměru.
Samozřejmě že se člověk může i bránit, třeba: "Teď spíš mluvíte jako burani vy." Ale já se do soubojů nepouštím. Mne by to netěšilo.
Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.