Jsem holka a mám ve 14ti 175cm

Ahoj, předem děkuji všem, co se rozhodli přečíst si moje velké trápení. Jsem vám za to velmi vděčná.

Je mi 14 (skoro 15) chodím to devítky a mám 175 cm. Už od narození jsem byla na svůj věk vysoká, ale nikdy mě to netrápilo TOLIK jako teď. Když mi bylo asi 13, měla jsem 170 cm a přestala jsem růst. Předtím jsem se trochu obávala, že jsem trochu moc vysoká, takže jsem byla šťastná, že jsem růst přestala. Nicméně poslední dobou jsem začala růst znovu a mám už 175 cm. Velmi mě to trápí. Uvědomila jsem si, že teď, kdykoli mě někdo vidí poprvé, to první co uvidí, je má výška. Skoro všechny moje spolužačky jsou pod 165 cm a ano, jsou i dvě spolužačky trochu vyšší než já, ale to nemění nic na tom, jak se cítím.

Nebo třeba v autobuse-30ti leté, 40ti leté... ženy jsou o hlavu i více nižší než já. Má výška mě dělá starší, což je další věc, co mě trápí. Dávno jsem ztratila i svůj dětský obličej a teď mi všichni hádají 17 a výše. Vím, že mnoho holek by bylo polichoceno, ale já to tak prostě nemám. Připadá mi, jako bych "ztratila" nějakou část dětství. Jednu chvíli se ke mně všichni ještě chovali normálně, jako k dítěti, kterým jsem, a najednou mi všichni vykají a mají ke mně takovou tu divnou "úctu" apod.

Mnoho lidí, utěšuje dívky jako já tím, že například mohou být modelkou. Nicméně ne každý vysoký člověk je automaticky perfektní modelingovou kariéru. Někdo zase říká, že vysoké dívky někomu připadají dospělejší a atraktivnější, ale to není, co chci. Jsem dítě a chci, abyse tak se mnou i jednalo.

Kvůli mé výšce se mi nikdo nikdy neposmíval DOSLOVA. Nicméně všechny menší spolužačky vždycky mají nějakou nepřímou narážku jako: "Nedokážu si představit, jaké to je být tak vysoká. Vypadáš o tolik starší. Já vedle tebe vypadám jako tvoje mladší sestra! Podívej se na moji ruku. Je o tolik menší, než ta tvoje. Samozřejmě to nemyslím zle..." Nicméně z toho jak se tváří a z jejich tónu poznám, jak to myslí.

Nevím, jestli porostu dál a už nevím, co mám dělat. Prosím poraďte mi někdo. Já už takhle dál prostě nemůžu. Možná je to moc dramatické, ale je to prostě jen to, co právě v tuhle chvíli cítím.