Rozchod po 7 letech

Zdravím, aktuálně si procházím těžkým obdobím a chtěla bych se zde spíše vypsat..S mým přítelem jsme začali chodit když jsme byli na střední, byli jsme spolu 7 let, já byla jeho první holka, on můj ne. Byl to ten nejhodnější a nejchytřejší kluk, kterého jsem kdy poznala, byla jsem pro něj vždycky prioritou. Měli jsme spolu spoustu společných koníčků, hodně jsme cestovali, chodili do fitka, po večerech jsme hráli šachy. Prošli jsme si několika vztahovými krizemi, kdy pokaždé rozchod inicioval on. Nejbolestivější rozchod byl ten, kdy mi po čtyřech letech vztahu oznámil, že se zamiloval do starší ženy. Jeho rozhodnutí jsem respektovala a nechala jsem ho jít. On však neustále udržoval kontakt a zanedlouho přišel s tím, že to byla jeho osudová chyba a že mě chce zpět. Já samozřejmě souhlasila a začali jsme spolu bydlet. Všechno bylo ze začátku v naprostém pořádku, avšak po roce bydlení se náš vztah opět ochlazoval až došel do bodu mrazu. Tím myslím intimní stránku vztahu, jelikož mimo to si vždy máme co říct, smějeme se spolu, děláme společně věci, které nás baví. Oba jsme však již tušili, že to není v pohodě a o celé situaci jsme se spolu pobavili. Když jsme byli ještě na střední, ráda jsem se chodila bavit s kámoškama do klubu. V této době to již není mou prioritou, chci trávit čas především sama se sebou a s rodinou. Za mě bych tedy po 7 letech vztahu bych očekávala to, že se vztah nějakým způsobem alespoň posune. Když jsem se ho zeptala, co chce od života, jaké má cíle, nedokázal mi odpovědět. Chápu, že by člověk neměl budoucnost moc plánovat, jelikož každý den se něco může změnit, ale dle mého názoru by snad člověk měl vědět, jestli chce mít svatbu, nebo dokonce rodinu. Na to mi odpověděl, že na nic takového není připravený, dále že náš vztah je toxický a že mě bere už spíše jako kamarádku, jelikož náš vztah je přechozený. Snažila jsem se mu vysvětlit, že spolu nejsme pár měsíců a že pokud se oba budeme nějakým způsobem snažit a komunikovat, že to zvládneme. Přeci nezahodím 7 let vztahu kvůli nějaké krize. To on však nechce a údajně potřebuje být na chvíli sám. To jsem mu umožnila a přestěhovala jsem se na chvíli zpět k rodičům, dokud si nenajdu byt. Když jsem se doma balila, dopadly na mě všechny emoce a při balení věcí jsem začala brečel. Ne nějaký hysterický pláč, ale zkrátka i slza ukápla. V ten moment mi řekl, že se chovám jak malé dítě a že nejsem absolutně vyspělá. Sbalila jsem se tedy a odešla. V momentě kdy jsem se přestěhovala mi opět začal vypisovat a chtěl stále udržovat kontakt. Nabízel mi že budeme dělat tohle, tamto, že půjdeme tam a tam. Chtěla jsem tomu dát přece jen ještě jednu šanci. Když jsem se u něj stavila ještě pro nějaké věci, tak jsme se spolu vyspali. Takhle už se to táhne asi půl roku a přišel ten zlom, kdy si říkám, že je opravdu čas jít. Stala jsem se pro něj jistotou a to jsem si uvědomila, až jsem si tohle po sobě přečetla. Nevím jen, jak se mám postavit na své vlastní nohy, nikdy jsme si nic neudělali, každý z nás měl podíl na každé jedné "vztahové krizi". Je mi to strašně líto a nevím, jak se teď pohnout dál, jelikož je mi jasné, že v momentě kdy se opravdu odstěhuji, on opět přijde a zároveň s ním nechci úplně ukončit komunikaci, jelikož 7 let je 7 let..