Jak oslovujete sami sebe?

Svoje vnitřní já nemusím nezastupovat zájmeny, neboť vím jak se menuju, tj. používám svoje křestní jméno ve vokativu. Např. pokavaď by bylo moje méno Jan, tak "Jendo to dáš".

Já

Já jsem tak šikovnej, ale Ty vole to jsem to po...

Ty

Pojď holka, stejně to za tebe nikdo neudělá

@miguel jj, většinou když se nutím do mytí oken.

nijak

Já to mám "pod obojím" ..

V duchu si říkám: "nelez už na tu poradnu, bude tě bolet hlava z toho .." a stejně tak: "nesmím pořád číst poradnu, bude mě z toho bolet hlava zase .."

My.

My spolu nemluvíme, jednou jsme se na sebe nasr*li a konec

Džorži vstávej a padej něco dělat!

A když jsem sám, říkám to klidně nahlas.

Mimochdem - zrovna tohle si už asi hodinu říkám právě teď . Problém je, že se mi takhle před polednem nechce do montérek .

Když něco udělám - plus a nebo i mínus tak většinou řeknu "to jsme udělali my" a v duchu si řeknu " my nejsme jen tak někdo".

Taky mám dvě trička s nápisem a ty jsem dostal "Když to neopraví děda tak už to neopraví nikdo".

Jednou si nade mnou někdo povzdechnul slovy "děvče moje s děvčetem". Nevím proč, ale od té doby si to sama sobě říkám velmi často. Také jako povzdech. Také k sobě někdy hovořím v množném čísle. Co s tím uděláme? Jestli je to plurál majestaticus, nebo náznak rozdvojení osobnosti, nebo do toho zahrnuji i pejska, nevím .

Ja se sebou mluvím jako bych to nebyl Ja :D třeba: "ten typek je proste nejlepší" , podívám se do zrcadla a rikam si "tak ten je hodně hustej" :D :D "toho bych nasrat nechtěl"

Moje bdelé ja, nie to vnútorné, oslovujem tak, ako je navyknuté. Vlado.