Žít jen proto, abych neublížila?

Dobrý den,

asi bych se chtěla vypovídat, je toho na mě moc...Podotýkám, že se léčím na psychiatrii...Lituji toho, že jsem se narodila a myslím, že by bylo lepší, kdybych umřela.Jenže vím, že kdybych se zabila, tak bych tím ublížila mámě a i některým z mých sourozenců (i když jeden z mých bratrů mi několikrát řekl, že kdybych se zabila, aspoň by bylo na světě o jednoho mag.ora méně. Na sebevraždu myslím už od dětství, když mi bylo 8 nebo 9, tak jsem se poprvé pořezala nožem a doufala jsem, že si ublížím natolik, abych umřela...

Neměla jsem moc pěkné dětství, když mi bylo asi 6 let, příbuzný se mě pokusil znásilnit, ale nešlo to, tak mě začal zneužívat jen orálně...Když na to přišla matka, tak mi jen řekla, abych to nikomu neříkala, protože tím bych jen ponížila sama sebe a jméno naší rodiny. Táta se několikrát pokusil o sebevraždu, vyčítal to nám, dětem, má zkažený život, protože kvůli nám musí chodit do práce, takže až chcípne, je zvědavý, co budeme dělat, nejspíše bez něho chcípneme hlady (což je dost možné, vzhledem k tomu, že máma nepracovala, rodila děti, já jsem se narodila jako 5. dítě, pak se narodily ještě další děti), nedivím se, že tátu štvalo, že je nás tolik dětí, ale to není vina moje ani mých sourozenců, že naši nepoužívali antikoncepci a pak bědovali, že nás nemají jak uživit.

Naši byli jako rodiče jinak dost přísní, hlavně, co se týče známek, když jsem dostala horší známku než 2, často byl velký výprask a nadávali mi, jak jsem debi.lní, neschopná kráva. Kamarády jsem neměla, všichni se mi smáli, že jsem ta divná holka, z té velké rodiny, co nemají pomalu ani na žrádlo, šikanovali mě jak psychicky, tak občas i fyzicky, kolikrát jsem přišla ze školy s modřinami...

Řešení by byl psycholog, ale já se tam bojím...Byla jsem už v souvislosti se sex. zneužitím u sexuoložky, bylo mi pak jen hůře, nesedly jsme si spolu, přišlo mi, že vůbec nechápe, co se ji snažím říct...Bojím se, že až půjdu k psycholožce, tak to bude jen horší...a už jsem tady měla jednu diskuzi, která souvisela s gynekologií a tam mi jedna uživatelka, která tvrdila, že je psycholožka, akorát dost svými komentáři ublížila, přišlo mi, že si z toho jen dělá legraci...Co když mi ani nebude věřit, bude si myslet, že si vymýšlím...Fakt si myslím, že u mě je to beznadějné, bylo by lepší, kdybych prostě umřela a celé trápení by bylo u konce...ale pamatuji si, jak bylo mě a mým sourozencům, když se pokusil o sebevraždu táta (zachránili ho), jak nám bylo hrozně a to nakonec přežil...Někde jsem četla, že sebevrahové jsou vlastně sobci, protože ubližují svým nejbližším...to je vlastně pravda, ale to mám opravdu žít jen kvůli tomu, abych tím sourozencům neublížila?

Jinak není to tak, že bych celé dny a noci jen ležela a litovala se, tuhle fázi jsem měla taky, ale (snad) jsem ji už překonala, dodělávám školu, pracuji okolo 35 hodin týdně v práci, co mě baví a věnuji se i dobrovolnictví, chodím vypomáhat do jedné rodiny, která má dvě děti a jeden chlapeček je postižený.

Děkuji Vám moc za možnost se vypovídat. Troll opravdu nejsem.