Co si myslíte o TV na nemocničních pokojích chirurgie?

Vadí mi to, chci mít klid, ticho léčí

Nejhorší je, že ty babky a dědkové tu strašnou novu ještě vyhulí na maximální hlasitost, protože neslyší... A to je pak psycho...

V nemocnici by měl být klid nebo hluk a už z čehokoliv podle pacienta, který je v daném okolí na tom nejhůře. Né podle chuti sester, matek s ječícími nevychovanými spratky (v nemocnici na návštěvě) a nebo pacientů simulantů co čumí na ordinace, soudkyně a jiné pí...oviny.

Kdo nezažil nepochopí a akorát by se hádal, že to tak není.

Já televize na nemocničních pokojích nesnáším a při mé poslední hospitalizaci na neurochirurgii jsem se projevila jako nesnášenlivá babka a vyžadovala vypnutí tak nesmiřitelně, že se mě ostatní báby bály a skutečně televizi nepouštěly. Jinak jsem celkem hodná, ale mít bolesti a ještě poslouchat ty šílené kváky v televizi bylo zu viel.

Spíše mi to vadí

Po poslední těžké operaci ruky po úrazu jsem ležela v Motole uprostřed mezi dvěma babčama. Ta vpravo si vzala ovladač k sobě a televize řvala na plný koule podle toho co ona chtěla. Do toho tam visely hodiny na stěně jako ty nádražní, co cvakají, cvak, cvak. Chtěla jsem po nich něco hodit. Ta vpravo začala ječet, že si podle nich bere "leky". Myslela jsem, že tam přijdu o nervy a byla jsem šťastná, když mě po třech dnech převezli do Roztyl do rehabilitačního centra. Okamžitě jednolůžák a ta pohodička. Bylo mi jedno, že za noc palba 1100. To bylo před 11 lety dost.

Lidi jsou strašně bezohlední. Myslím, že by měli přihlížet ke stavu ostatních a nějak se domluvit. Manžel takhle ležel na dvoulůžáku, kde ten druhý musel mít od rána do večera na plný koule sport, taky dobrý. Sotva jsem tam přijela, hned jsem televizi vypnula a myslela jsem, že mě dědek sežere.

Mně osobně vadí i návštěvy a sama o ně nestojím. Mám ráda svůj klid, když už tam musím ležet.

Je potřeba mít telefon s infračerveným portem a ve vhodnou chvíli přepnout či vypnout. Budou si myslet, že je to rozbité a vykašlou se na to.

Nevadí mi to, TV mě neruší

rád se nebo s někým kdo je blizky koukám na televizi sám a někdy na kanaly na které se ostatní divají vymečně

kdybych dele v nemocnici vzal bych si notebook sluchatka a a televizi přes internet (IPTV ) ,ale sledovaní na notebooku a z jine stiě podporuje jen pár poskytovatelu

Nevadí mi to, TV mě neruší

TV doma takřka nesleduji, mimo zpráv. V nemocnici byla naopak vítaným společníkem. Co má člověk jiného dělat, když leží jako prkno? Na pokoji jsme byly dvě, měly jsme k dispozici TV program, tak jsme se pokaždé dohodly, na co se budeme koukat. Navíc bylo možno využít sluchátka, aby to druhou pacientku nerušilo, pokud se dívat nechtěla..

A tak jsem se díky umělému koleni mohla zúčastnit různého vaření, telenovel a dokonce i výměny manželek, což jsem nikdy předtím, ani potom už neviděla. Díky bohu.

Vzpomínám - po operaci ledviny jsem byla na pokoji pro dvě na urologii sama. Odpadly tedy domluvy, mohla jsem volit, co mi bylo libo. Hrozně jsem se těšila na večer - budou prý opakovat úsměvný český film Léto s kovbojem. Hanzlíka i Kolářovou mám ráda, opravdu jsem se těšila. Jenže do toho napadlo paní Ivetu Bartošovou skočit pod vlak. /duben 2014/. Léto s kovbojem se tedy nekonalo a všude byla jenom a jenom Iveta. Moc mě to tehdy mrzelo, že nebyl "kovboj". Jo, když se člověk těší, špatně to většinou dopadne. Jaga.

Nevadí mi to, TV mě neruší

Televize v nemocnici do společenské místnosti, pokud tam je. Na pokoj v chirurgii ne.

Spíše mi to vadí

Nereptám, ale mince nikdy nepřidávám. Vzpomínám na tři hospitalizace. Jen jedna byla na chirurgii. Ale urologie a gynekologie jsou celkem srovnatelné. Někdy kolem roku 2010 na jaře jsem v nemocnici "naskočila" do Ordinace v růžové zahradě. Ještě pár týdnů doma jsem se pak dívala na pokračování. Po prázdninové přestávce už jsem to nikdy nezapnula. Jindy jsem nuceně sledovala Soudkyni Barbaru. To jsem pak doma s nadsázkou vyprávěla, že se mi přitížilo. A teď v červnu jsme s pacientkami po dva dny sledovaly nějaké staré a docela dívatelné filmy.

Mnohem horší zážitky mám z hospitalizace na ušním. Oddělení se rekonstruovalo, já ležela v místnosti s asi deseti postelemi. Tři děti byly tam i jinde v budově s maminkami a tu velkou místnost si maminky vybraly jako hernu pro děti a dobré místo k vzájemnému pokecání. Zánět středního ucha byl bolestivější než pooperační stavy. Ozvala jsem se. A zvláštní bylo, že spolupacientky i personál mě považoval za kverulanta. Mě. Dvě pištivé děti na cizím pokoji byly OK.

Vadí mi to, chci mít klid, ticho léčí

Mám TV v mobilu a pokud tam bude někdo bezohledný, budu taky.

Nevadí mi to, TV mě neruší

Nevadí,většinu času stejně prospím a normální hluk mi v tom nezabrání. Kdysi v nemocnici paní,která tam musela být skoro 1/2 roku, měla svoji malou přenosnou televizi, jak jsme jí záviděly! A kamarádka si teď připlatila nadstandart a měla klid. Ani to prý nebylo drahé. Pokud potřebujete klid a ticho, tak zvolte - pokud to nemocnice umožňuje - taky samostatný pokoj.

Zatím je mi to jedno. když jsem od 89 poprvé byl ve špitále, na chirurgii (11 dnů 4x na sále a předtím cca měsíc v každém roce ve VN s psorkou ,od 83)tak společná telka byla jen centrální (chodba, jídelna a sp.místnost v jednom) ale na každém pokoji pak nějaký centrální rozhlas (F1 nebo Impuls?, Blaník a nějaký ČRo) každé lůžko mělo svoje, jeden to poslouchal, ale byť cca 80 letý člověk po stomii, tak to hrálo decentně-tvořilo to jen takovou zvukovou kulisu-osobně jsem měl TBL a MT a pokud to šlo špunty na uších a z uložených souborů poslouchal hudbu, tedy pkd jsem nebyl na netu nebo na sále.Ale měl jsem plus sešli jsme se tak rozumní a OHLEDUPLNÍ lidé. Jinak je dobře že může mít člověk na pokoji své "zařízení" (MT-TBL-NTB či jiné) nevímjak v civilních nemocnicích , ve VN jsme nesměli mít nic-malé radio, tehdy modernu-Walkmena..) tv ve společné místnosti , dva programy a ve21:00 konec -pokud nedovolil primář delší sledování, tak frčeli karty a křížovky, jinak zejména na kožním, kdy jsme byli skoro všichni zdraví-nemocní, bychom se ukousali nudou.

Moje resumé-ani jedna ze zadaných možností.Za určitých podmínek ano .Ona nejen ticho ale třeba i hudba léčí!.

Ps po jedno zákroku mi pak bylo opravdu hooodně šoufl-ale na ovladač jsem nedosáhnul. V té chvíli jsem byl rád že jsem měl MT a v měm oblíbené Pink Floyd, od odvrácené strany po The Division Bell vše.Působí na mne jako ukolébavky pro děti!

Jen malé doplnění-určité podmínky = rozumný program-pořady a to je na štíru jak s ČT tak i dalšími soukromými tv organizacemi.

Asi by mi to vadilo. Televizi jedině někam mimo pokoj, když už,

Měli jsme televizory v rehabilitačním ústavu a často se starší pacienky mezi sebou rozhádaly, že jedna chce sledovat Novu a druhá chce vaření na Primě a třetí, že ji to ruší ve čtení, ať to vypnou. Tam to bylo navíc za poplatek! A když ho měla platit i ta, která o produkci nestála, jen tam pasivně pobývala, to byly protesty!

Nevadí mi to, TV mě neruší

Naštěstí jsem toho ještě v nemocnicích mnoho neproležel. Při posledním pobytu mi TV nevadila, ale je fakt, že jsem ji měl jako společníka a výběr programu byl na mně - byl jsem tam sám. Co jsem nedal, byl záznam trailu z kamery na přilbě. 12 hodin po druhé narkóze jsem měl co dělat, aby to se mnou nešvihlo. Asi obrana organismu - moc to připomínalo okamžiky před pádem, který mě tam přivedl.

Když je mi blbě, otáčím se na bok, zavírám oči a vypínám okolí. Zatím mi to jde.