Jsem v pořádku, ohledně citů?

Možná existuje nějaký takový blok vůči vážným krutým zprávám, kdy tomu člověk prostě nechce věřit, odmítá to přijmout. Kdežto nějaké cizí filmové příběhy, či dojemnou písničku si na sebe pustí a rád prožije. Možná...Taková zpráva asi nevyvolá pláč, spíš silný stres, možná paniku. Ale pořád se doufá. Zažila jsem v rodině. Pláč přišel, až když bylo po všem, když se boj prohrál...

Mám to dost podobné. Jsem spolehlivá plačka při smutných písničkách, při smutných filmech. Když se v rodině stane něco opravdu smutného, první čas slzy jaksi nepřicházejí. Myslím, že se tělo "drží", aby vůbec fungovalo. Slzy se v těchto případech dostavují později.

Jsi naprosto v pořádku, takhle to má spousta lidí (já také). Takoví lidé naopak dokážou pomoci, nehroutí se v té první, pro pomoc nejdůležitější chvíli. Zařizují pohřby, starají se o pozůstalé děti či jiné osoby, smutek mají v srdci. A ano, v kině bulím jako mimino. Také mne to dřív trápilo, ale už ne. Není to známka necitelnosti.