Jak můžu říct o někom, že na něco nemá, když se to na ničem nezakládá, ale je to pouhá domněnka nebo předpoklad?
Nevím, jestli to úplně souvisí s předsudky, ale taky nechápu například, jak může někdo soudit a hodnotit někoho, koho ani pořádně nezná. Navíc stejně nikdo nikomu nevidí do hlavy. Nemůžu si pomoct, předsudky, souzení druhých lidí, kritika apod. je jedna velká hloupost. Když je někdo na úrovni, tak se na něco takového jen tak nesníží a když to zkusí někdo druhý, tak to v klidu může ignorovat, protože by to nikam nevedlo. Jen zbytečné dohady, hádky apod.
4x
Desetitisicileti vypestovaneho instinktu nam rika, ze ve tme ciha nebezpeci. Nemusi. A mozna, kdyz se tam vidam, tak neco ziskam. Ale proc to riskovat? Co kdyz tam ceka medved?
Poucky typu neskakej do nezname vody po hlave nam rodice vtloukaji do hlavy od detstvi. Ne v kazde vode je pod hladinou schovana skala a kdyz tam hodim lomenaka, budu za borce. Ale proc to riskovat? Co kdyz tam ceka zarazeny pilot?
Jak v pripade instinktu, tak v pripade poucek jde o extrapolovanou zkusenost.
A uplne stejne je to s predsudky.
Ne kazdej cikan je neprizpusobivy. Ne kazda zenska neumi ridit auto. Ne kazdej svalovec je blbec. Ne kazdej muslim je terorista.
A mozna, ze kdyz se tem predsudkum nepodlehne, muzu neco ziskat. Nove pratele, rozsirit si obzory, byt za kosmopolitu...
Ale proc to riskovat? Co kdyz je ten snedy soused fakt neprizpusobivej?
-
Zkratka.
Bez predsudku muzu ziskat, ale to znamena, se ted to nemam a asi mi to tedy ani nechybi.
Bez predsudku muzu ztratit, ale to znamena, ze ted to mam a urcite by mi to pak chybelo.
Z toho plyne, ze trpet predsudkama je pro jednotlivce vyhodnejsi nez se pretvarovat opakem.
3x
Těžko říct, jestli máme oba na mysli ty samé předsudky, je i otázkou, jak si to slovo každý jeden z nás interpretuje (překládá).
Já beru ty (pro mě) hlavní předsudky spíše jako intuici, instinkt, případně i "gut feeling" - pocity v břiše, celkově odezva těla na podnět.
A rozhodně bych neřekl, že je to něco hloupého, nebo nevhodného. Vlastně si spíš myslím, že je to pro nás lidi prospěšné něco takového mít/cítit. A velmi sympatizuji s tím, co napsal Axus.
Jestli nás toto nastavení více omezuje, nebo chrání, to je tak námět na knihu.
A teď k těm "hloupým" předsudkům. Je podle mě hloupé odsoudit člověka jen proto, že rád nosí nějakou barvu, váží o xx kg více/méně, zajímají ho jiné věci, než mě. To už je podle mě docela omezené.
Napadlo mě, proč kdysi lidé neměli moc rádi "čaroděje", co měli své rituály a vyráběli různé masti a lektvary?
Byl v tom strach, závist, omezenost?
Podle mě má každý člověk nastavený určitý filtr, podle nějž si k sobě připouští určité lidi, situace, věci.
Někdo je opatrný víc, někdo méně, každý jsme jiný. A abych to shrnul, mít jistou hladinu obezřetnosti/opatrnosti - předsudků je podle mě žádoucí a zdravější víc, než mít takový ten "sluníčkovský mindset", že je celý svět super, v pohodě a nikdo není zlý a nic zlého se nikdy nemůže stát. To jsou ti lidé, kteří se vrhají po hlavě do každé vody, až jednou narazí a buď si něco uvědomí - a tedy příště budou více opatrní - "předsudky", nebo si neuvědomí vůbec nic a budou vlastně stejně hloupí, jako ti, kteří uznávají "hloupé" předsudky, jež je v životě razantně omezují. Jak z toho ven?
A není pak ve výsledku omezené a hloupé ty lidi vůbec nějak na skupiny dělit? Kdo jsme potom my, když je chceme hodnotit? A kdo je lepší/chytřejší? Předsudkář, nebo sluníčkář?
0x
0x
Lidi, kteří pomlouvají ale často neumějí být jiní, nechtějí změnu řešit, nebo nechtějí řešit svůj strach. Takový člověk po někom šplhá, aby byl lépe vidět, jak je lepší. Podle mne asi všechny v dotazu popsané negativní vlastnosti vznikají ze strachu. Závist je strach, že na mne něco nezbyde a já mít nebudu, tím se lze držet trvale nespokojený nebo nešťastný. Takže se pak stačí jen pevně rozhodnout, jak šťastný nebo nešťastný chci v životě být já. A pokusit se podle toho myslet a chovat. Součástí toho je vědět, že stejnou svobodu volby mám já, i ten druhý a musím respektovat, že druhý smí být jinde, než já. Když je člověk zvyklý nějakým stylem myslet, těžko se mu pak daří se naučit myslet jinak, protože třeba nemá sám potřebnou motivaci své myšlení změnit. Nebo to půjde časem postupně pomalinku. Jiným se takový člověk svojí komunikací představí, a okolí se rozhodne, jestli má smysl takovému člověku opravdu věřit.
Takže opravdu nemá moc smysl myslet ani na vzdálené nebo cizí negace. Odlišnost bývá i hodně cenná, něco nás může naučit, i ta negativní. I když to neznamená, že to člověka nemůže mrzet nebo zranit. I to je způsob, jak poznat sám sebe. To podle zážitků, které nás zraňují. Často se učíme bolestí,třeba by tu jinak už dávno nebyla, kdybychom se uměli učit jen láskou.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.