0x
V 60 jsem šla do důchodu. Pak jsem investovala čas a síly do starostí kolem maminky. Po její smrti/ 90/ jsem si v 66 letech vzala na šest let do péče hotelovou zahradu. To už pomalu předávám jiným. Chodím tam už jen 2x týdně. Vedle toho mám svoji minizahrádku. Pro ni řízkuji a množím rostlinstvo. Teď na léto organizuji školní i rodinné srazy, ať se ještě stihneme setkat, protože nějak rychle ubýváme. Sice mne baví jakékoliv tvoření, ale nejlepší věc do důchodu považuji elektrokolo. Celý život jsem se pohybovala na kole, a jak sil ubývá, tak tohle je úžasné řešení. Na stará kolena jsem se zapojila do spolku pro zvelebování města a okolí, protože to tu dobře znám a myslím, že mám dobré nápady. No a samozřejmě jsem k dispozici, když je třeba postarat se o nejmenší vnouče. Teď mám navíc v domě dvě fajn a slušné Ukrajinky, tak mám o program postaráno. To mne vtáhlo do charitativních činností, že už se pomalu nestíhám i najíst. Dříve jsem šla spát, až bylo uklizeno a vše hotovo. Teď se zvednu o půlnoci od počítače, tak už nechci rachotit v kuchyni a slíbím si, že zítra dokončím to rozdělané a do 2.00 si čtu nebo luštím sudoku. Tak to všechno před sebou tlačím jako bagr. Pořád si slibuji, že uberu, ale pak hodím do batůžku svačinu a vodu a zase jedu někam něco dělat.
0x
Já nemám pocit, že bych se nudila, ale mám to takové jednotvárné, kdyby mě nebolela kolena, jak ráda bych chodila na výlety, jezdili jsme na kolách, Slovensko,Maďarsko, samozřejmě Čechy, hory a teď mi to prostě nejde. Jezdili jsme do termálů - jak já to miluju- spali v uzpůsobeném autě v kempech, prostě paráda. Pořád jsem něco vymýšlela, i v práci, pracovala jsem jako OSVČ, záleželo na tom, jak se ke všemu postavím. Ještě jsme plánovali jet na kolách po Francii, ale už to nejde. Nejhorší je, že se mi kolikrát ani nic nechce.
0x
Jsem v důchodu 7 let. Zdraví v určitých mezích slouží. Jsme naštěstí dva, s manželem. Starám se o zahrádku, sekám trávu. Manžel špatně chodí, udělám to tedy spíš já. A nevadí mi to.
Nemám pejska. Chtěla bych ho moc. Ale manžel mě krotí. Prý se mohu kdykoliv dostat do nemocnice, člověk v mém věku neví. A on se pak o něj nepostará. Potravu by mu dal, vycházky ale ne. Proto jsem tu myšlenku už s těžkým srdcem opustila. Poslední labradorák Aron nám odešel v říjnu 2010. Od té doby nic. Zato pohladím každého psa, kterého potkám. Nedávno na výletě i velikánskou černou dogu. Byla milá a já si vůbec nevšimla, že na druhém konci vodítka je herec pan Martin Zounar. Měla jsem oči jen pro psa. Až kolegyně-turistky mi potom vysvětlily, kdo byl jeho majitelem.
Těší mě pěší výlety s partou "dorostenek" vzhruba v mém věku. Byly jsme v Kouřimi, v Železném Brodě, na Kuksu, na Vysočině, na Řípu, v Orlických horách..., příští týden pojedeme do Průhonic. Jsou to veselé akce. Škoda, že manžel nemůže se mnou. Zamlada jsme chodívali i padesátky, já dneska dám tak polovinu, ale on nic.
Ráda bych šla do práce, aspoň na pár hodin. Být mezi lidmi a ten přivýdělek by se v dnešní době také hodil. Manžel nechce. Musela bych někam dojíždět /nejbližší menší město je 10 km daleko/ a manžel říká, že by byl doma úplně sám. A také každodenní obídek donesený až na stůl by nerad oželel. Vo tom to je. Jaga.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.