chtěl bych se trochu vypovídat, protože nemám komu.
Odstěhoval jsem se na svůj popud do jiného města. Zvedly se mi výdaje a prakticky vše (Praha).
No a shánění práce na dálku bylo poněkud těžké. Sehnal jsem práci za normální peníze v supermarketu pro začátek s tím, že budu v průběhu hledat. Našel jsem “ideální místo”, vše se jevilo v pořádku, slušné peníze, v mém oboru, akorát dojíždění, ale to tak nevadí.
No a po měsíci jsem nastoupil, jsem tu dva dny, práce skoro žádná, kolegové strašní, je to děs tu s nimi vydržet a jsou i změny ve směnách, nakonec to nebude taková paráda. Je to sice druhý den, ale už ted cítím, že to není dobře. Asi si to musí sednout, hodně srovnávám s přechozí prací, kde jsem byl 4 roky.
Nevím, zda jsem neudělal chybu. Do toho mám šílený strach z války, jsem ve stresu, děsí mě to. Do toho práce, co si nepředstavuju podle sebe ideálně.
Už nevím, zda hledat další práci a tři měsíce vlastně pendlovat mezi povoláními. Jsem z toho vyčerpaný.
Jak se mám uklidnit, co mám dělat? Kdyby nebyla válka, tak to asi beru lehčeji, řekl bych si, že je to koneckonců druhý den, směny se srovnají a práce bude asi v pohodě, je to jen práce, nechodím sem za zábavou.
Ale jak je ta válka, mám šílený strach o rodinu, o sebe, děsí mě to, že jsem se přestěhoval a velkou část rodiny nechal v původním bydlišti a teď bych se měl v případě konfliktu vracet, abych byl s nimi a ochránil je.
Nevím. Nejsem ten typ člověka, co ho děsí každá věc. Ale tohle je pro mě jako pro 23 letého člověka děsivá představa. Honí se mi hlavou, jak se budu muset rozloučit s rodinou na dálku, když se něco stane. Hrozně mě to mele.
Docela toho teď lituji, že jsem nezůstal ve svém městě, kde to sice bylo naprd a chtěl jsem změnu v životě a začít jinde, ale teď když vidím co se děje.
Rodina mě uklidnuje ze mi fandí, že jsem to zvládl a prestěhoval se, ale já to tak nevidím. Spíše to nezvládám.
0x
Když jsem dospívala, vždycky mi nejvíc vadilo, když staří lidé spínali ruce a říkali: Tohle za našich mladých let nebylo! A jak to dopadlo? Dneska to říkávám taky. Bohužel. 
A děsně mě to štve. Nemohu si ale pomoci.
Dříve se člověk vystudoval či se vyučil - a dostal umístěnku. Někam. Nikdo nedělal rozbor, zda se to pro toho člověka hodí, zda tam neutrpí psychické trauma. Prostě dostal místo a šel. A věřte, nebo ne, mnozí z těchto nasazených lidí vydrželi v tom svém prvním místě až do důchodu. I když to zpočátku jistě taky nebylo růžové.
Vy vlastně nevíte, co chcete. Nikde nevydržíte dlouho, abyste si udělal svůj názor. Jste v práci 2. den a už víte, ŽE TO NENÍ DOBŘE. Opravdu si myslíte, že už druhý den všichni nad svou prací jásali, prozpěvovali? Budete si prostě muset zvyknout. Myslím, že tak za půl roku budete vědět. Po dvou dnech nemá cenu hodnotit. Nic jste tam zatím nepoznal.
A válka? Té se bojí každý. Mají strach staří lidé a hlavně matky o své děti. Vám je 23 let, jste mladý muž a ne baba, budete se muset s tím srovnat. Jste na tom daleko líp, než Vaši vrstevníci z Ruska, které žene Putin na smrt.
Jim hrozí jen smrt, Vám zatím hrozí jen práce. Tak se seberte a makejte, časem si určitě zvyknete a přestanete být bábovkou. Přála bych Vám to. Jaga.
Proč v každé pohádce vystupuje chrabrý princ, zatímco v životě potkává člověk jen slabochy? Jakou cenu ty pohádky tedy mají, když neříkají pravdu?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.