Nevím, co si počít se životem

Já ani nevím co chci, jestli poradit nebo si jen postěžovat. Dokončila jsem vysokou školu. Myslela jsem si, že z toho něco budu mít. Abyste rozumněli, něco mít po psychické stránce. Mohla jsem sice jít na školu po maturitě, ale maturovala jsem už těhotná, tehdy to tak bylo, dvě mé kamarádky byly taky těhotné. A pak už jsem na žadnou školu nešla. Dcera byla hodně nemocná. Když už se to srovnalo, tak jsem se bála, že to nezvládnu, že jsem stará, že bych nezapadala. Nějak jsem procházela životem. Byla jsem stále nespokojenější, manželství nefungovalo, ale ani jeden jsme to neuměli ukončit. Nakonec to ukončila manželová kolegyně, a ve 45 jsem se rozváděla, manžel a jeho nová žena čekali dvojčata. Vcelku to byla úleva, ještě jsem si myslela, že někoho potkám, ale nepotkala. Doteď. Přežívala jsem v práci, neměla jsem ji ráda, ale uživila mě. A pak jsem potkala svou spolužačku z gymnazia, začali jsme se více bavit, obě jsme se tak nějak nudily, byly jsme rozvedené, naše děti byly bezdětné, samy, jely jsme na dovolenou do Řecka, do Egypta, i do Anglie a do Rakouska, kde žije její syn. Sice to bylo fajn, ale doma jsme se zase nudily. Dcera žije v Anglii a tak nás napadlo, že by možná nebylo špatné zkusit vysokou školu. Byla to taková blbost, ale vyšlo, bylo nám 60. Kupodivu mě to začalo bavit, vlastně nechápu čeho jsem se celé roky tak bála. Úplně mě to pohltilo a vyšlo to. Mám titul, ale bohužel jsem ho získala v 65. V mezičase jsem odešla do starobního důchodu. Spíš jsem byla odejíta. Mohla bych být ráda, ale nejsem. Máma mě řekla, že je to hezké, ale teď už k ničemu. Táta mlčel a dcera, mě sice pochválila, ale zeptala se mě co s tím teď budu dělat? Nevím. Nevím co s tím budu dělat. Asi nic. Absolventka, teď 67 let stará a ve starobním důchodu prostě není žádaná. I kamarádka říká, že teď je nám to spíše ke vzteku než k radosti. Cestovat nemůžu, ne kvůli covidu, ale kvůli tomu, že rodiče mají přes 80. Jsem jedináček a oba mí rodiče taky. Navíc oba nemanželští, takže nemám ani příbuzné, kteří by dokázali pomoci. Dcera po škole odešla nejprve do Německa a později do Anglie, žije tam se svým manželem, ale nemají děti a asi už mít nebudou, má 48. S rodiči bydlím v domě, kde by mohly žít minimálně 3 velké rodiny, ale žijeme tady jen my tři. Před pár léty jsme chtěli ten dům prodat, že bychom šli do města. Nikdo jej však nekoupil. Je tady asi 30 popisných čísel, ale půlka je neobydlená a jsou to spíše ruiny. Druhá půlka sice obydlená je, ale já jsem ve svém věku nejmladší. Není tady obchod, škola, vodovod ani plyn. Takže musíme mít jímku, studnu, dřevo nebo uhlí a na autobus musíme skoro kilometr na rozcestí, ale jezdí jen 2X denně v pracovní dny. Kdyby tady v 90. létech při hurá akci nenatáhli telefon, tak bychom neměli ani televizní signál. Takže dům je vpodstatě neprodejný. Respektive, možná bychom ho prodali, ale ten byt bychom si za ty peníze nekoupili. Velký, v blbém místě, turisticky naprosto nezajimavý kus kraje s vyhledem na rozpadající se domy bývalých sousedů. Navíc se už ani rodiče nechtějí stěhovat. chtějí tady dožít. Takže se o ně starám, běhám kolem baráku, který je příliš velký už i na mne, navíc už mě zlobí kolena, doktor vyhrožuje jejich výměnou... Jako jediná ještě můžu jezdit autem, tak nakupuju i sousedkám, které už nemůžou ani pořádně chodit. Strašně mě to všechno ubíjí. Litují té školy, závidím těm spolužačkám, co na tu školu šly rychleji a něco dokázaly. Taky je mi smutno z toho, že nemám vnoučata, že to tak nějak všechno vyšumělo. A taky toho, že jsem už nikoho nepotkala, sice na škole bylo několik mužu přibližně v mém věku, kteří měli nějakou úroveň, ale kdyz jsem viděla, jak se kolem nich toči ženy o 30 let mladší a oni z toho byli nadšení, tak bylo jasné, že o starou ženskou nikdo nezakopne a taky že nezakopnul. O mne měli zájem jen muži, kteří potřebovali uvařit, zatlačit oči nebo podělit se o dluhy nebo bezdomovci. Nikdo normální. Je to smutné, zvláště, když se bývalý manžel před 3 léty podruhé rozvedl a má další dítě se ženou o 30 let mladší. Já nějak nevím co dělat...