Přítomnost rodiče u dětí před spaním

U nás se četly pohádky, považuji to za samozřejmost, navíc je to pro všechny zúčastněné přínosem. Během dne není třeba tolik času, ale tyhle klidné chvilky před usnutím jsou důležité. Posilují se tím vztahy a navíc si děti rozšiřují slovní zásobu.

Je dobře, že to aspoň děti chtějí. My jsme se ženou dětem zpívali i vyprávěli (a nejen před spaním). Nějak jsme si to jinak neuměli představit.

Když byla vnoučata malá, chodila o víkendu ráno k rodičům na tulení. Když pak byl dvouletý vnouček na noc u babičky, taky se vzbudil dřív, než ona. Tak přecupital ke dveřím do ložnice a spustil: "Babičko, já se s tebou potřebuju vyspat!"

Teď jsou velcí. A když k nim přijedu, stejně chtějí před spaním vyprávět. Třeba, co dělala maminka, když byla malá, o koze, o psovi..A kolikrát stejnou příhodu opakovaně...

Před spaním se četlo. Jinak to nemohlo být. Většinou pohádky - B. Němcová, J. Drda, bratři Grimmové. Později třeba Honzíkova cesta, Vlaštovičky /o Zajdánkovi a Perličce/, Ferda Mravenec...

Občas se i zpívalo. To ale nejvíc při dlouhé cestě autem. Zpočátku lidovky, později mé oblíbené písničky Nedvědů. Děti na to dodnes rády vzpomínají.

Nejvíc se vždycky těšily na pohádku o Kubíkovi a Kačence. Tam byla věta: Bude ráno, ptáci už trousí. A protože jsem věděla, že děti nevědí, co znamená "trousí", četla jsem: Bude ráno, ptáci už kadějí. A kvůli této jediné nevinné větičce poslouchaly jako přibité. A když jsem dočetla právě sem, nastal hurónský smích, vyskočily, chechtaly se, házely po sobě polštářky...

A v neděli oba přilezli do ložnice, vlezli k nám do postele a povídali jsme si. Ráda na ty chvíle vzpomínám. Jaga.

Také jsme měli takovou starou promítačku, tam se vkládaly dlouhé svinuté pásky pohádek, manžel posunoval, já u malé lampičky z knížečky četla texty. Ve školce se pak děti chlubily, že "byly v kině." Že to bylo doma v kuchyni a místo plátna bylo veliké prostěradlo, to jim nevadilo.