Může mít člověk dva domovy? Jak to máte vy?

Když jsem, snad potřetí, zasedla k počítači a netušila jsem o něm vůbec nic, tak jako slepé kuře došlo k zrnu, tak já jsem se doklikala do 17 století na faru ve vesničce, která snad ani na mapě tenkrát nebyla. Tam jsem našla první záznam o narození mého prapředka a kde žila rodina mého otce do té doby, než byl táta ve 2.válce nasazen do Ostravy a do malé vesničky se už nevrátil. Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, čemu se říká "kořeny". Já už to tak nemám. Stěhovala jsem se tolikrát, že nějaké kořeny jsou mi lhostejné. Kam jsem přišla, tam jsem udělala domov pro své děti a kde byly ony, tam jsem byla doma já.

Hezky to Babkazov napsala. A rozumím tomu. Já jsem pořád překořeňovala. Základku, střední i VŠ, každou na dvou místech, ve dvou městech stovky km od sebe.Taky jsem byla rozpolcená a říkala jsem, že jsem doma v ČR. Kde jsem přesně doma, jsem si uvědomila až v důchodu, jinak jsem to měla, jako vy.

Známý sem byl deportován z Řecka jako děcko po 2.sv. válce a celý život jezdil tam a zpět. Tu měl dcery, tam předky. Myslím, že to nevzal s nadhledem a dost se tím trápil. Taky zemřel relativně mladý.

češtinář nám ve škole něoho citoval:

"Domov je tam, kde najdeš po tmě kliku."

Je to nicříkající fráze, ale je líbivá.

Každý člověk to má jinak. Někdo by nedokázal vytáhnout paty ze svého městečka, jiný je doma tam, kde si pověsí kabát na věšák. A nevadí mu ani, že se tam nemluví česky.