Cítím lítost k věcem

Nemusíte litovat. Každá dobrůtka se jednou dojí, koupíte si novou. Peníze jsou kulaté, aby se otáčely. A u toho trika si řekněte - už jsi oprané, nepěkné, koupím si jiné a budu s ním mít taky pěkné zážitky.

Mám jediný rituál - u motorky. No, spíš tedy u Babety. Když přijedu domů a uklidím ji, pohladím ji po sedle a zabrblám: Dneska jsi, holčičko, jela moc pěkně!

Pokud pěkně nejede, byly nějaké problémy, pochvala není. Ale to je celý její trest, nenakopla bych ji třeba.

Kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že to nemám v hlavě v pořádku. Jaga.

No jo. Někdy se to některým lidem prostě stává. Moje kdysi bývalá paní prodala starou Š 100 po rodičích a když s ní noví majitelé odjížděli, tak se za nimi skoro rozběhla, aby ji vrátili a ona zůstala s námi. Pak ji viděla jezdit všude. I když byla odjeta hodně daleko. Jsou to jenom věci. Ale, někdo to tvé trápeníčko nepochopí.

Když domlsáváš třeba ty Medvídky, měj připraveno další jejich balení a ty poslední namíchej do nového pytlíku a problém bude odsunut. Třeba.

Tak to mně je také líto každé desetikoruny, kterou už neuvidím. A je zvláštní, že ta lítost stoupá s cifrou na minci vyraženou.

Beruško, Ty jseš prostě cíťa.

U malých holčiček to beru, ale pak by Tě měl život trochu psychicky otužit.

No,nic si z toho nedělej, já mám trička, která už opravdu nenosím, nikdy nosit nebudu a je mi líto je vyhodit. A jsou třeba zachovalá,. Ještě tak, když je můžu někomu dát - znám jednu paní,které věci dávám a ona je ráda, poradí si s nimi a já mám dobrý pocit, že jsem je nevyhodila a už o nich dál nepřemýšlím. Tak ten poslední bonbón někomu dej, uděláš dobrý skutek. A to víš, že si někdy vzpomenu na věci,které jsem měla ráda a je mi líto, že už je nemám, ale to bych se do svého malého bytu nevešla a mohli by měnatočit, jak jsem párkrát viděla pořad, kde vyklízeli někomu byt. No, kdyby nebylo nic horšího, dělej radost někomu jinému a tím i sobě.