Tohle se stalo když jsem byl ještě agresivní, hloupý puberťák, který si myslel, že násilí je odpověď na každý problém co mi stojí v cestě.. Moje babička tehdy žila nadruhé straně republiky a rozhodla se navštívit mojí rodinu a mě. Všichni byli šťastní, protože ji zřídka vidíme, a tak jsme se rozhodli uspořádat malou rodinnou oslavu. První den kdy přijela tak to bylo dobré odpoledne a všichni jsme seděli v obývacím pokoji. Trochu se mnou mluvila, ale moje rodina odjela na nákup a nechala mě s moji babičkou na pokoji. Začala se snažit mluvit o škole a tak, protože jsem ji už nějakou dobu neviděl. Už jsem měl trochu nervy a ta konverzace mě přestávala bavit, ale podařilo se mi projít rozhovorem. Rozhovor skončil a já jsem pokračoval ve hře na svém mobilu. Tiše seděla, dívala se dopředu a usmívala se, že vidí svou rodinu, v takovém světla v jakém si představovala. Ale uvědomil jsem si, že na mě zírá. Což jsem zjevně moc neocenil. Ten malý pohled pohltil můj hněv přes vrchol a já jsem se natáhl a udeřil svou starší, nevinnou, veselou babičku do tváře. Vzpomínám si, že jsem nelitoval. Vypadala zděšeně, cítil jsem se dost divně. Zavolala mé rodiče a se slzami jim vysvětlila, co jsem udělal. Moje matka se zděšeně zeptala, jestli je pravda, co jí řekla. Řekl jsem ano a ona se zeptala proč. Odpověděl jsem hlasitě: "Protože na mě zírala." Musel jsem s mámou jít do pokojě kde se mnou měla "rozhovor" . Tehdy mi vysvětlila, že moje babička měla nemocné oko.. Ale z nějakého důvodu jsem měl pocit, že jsem praštil svou babičku do obličeje oprávněně.. Neumím si ani představit, že bych jí v téhle době po letech přaštil. Občas když mi rodiče připomínají tento incident, vždy se cítím provinile. Milovala mě a já jsem jí rozplakal. Nebyl jsem dost starý na to, abych viděl jaké to může mít následky.
kapkanadeje uzavřel tuto otázku
